Jeden z hlavních vůdců revolučních studentů Martin Mejstřík v roce 1990 vydal manifest Ukradená revoluce. Listopad byl podle něj předem připraven. Byl připraven tak, aby komunisté z celé šlamastyky vyšli co nejlépe. Poukazuje na to, že kromě drobných rybek odpovědných za masakr na Národní třídě nebyl nikdo z okupační správy nijak potrestán. Naznačuje, že revoluce byla jen divadlem podle předem připraveného scénáře.

Miloš Jakeš, šéf komunistů, odešel na odpočinek a trávil ho ve vile v prestižní části pražských Dejvic. Podobně prožil svá pozdní léta v Bratislavě ideologický tajemník a nejsnaživější vítač okupantů Vasil „Ušimisako“ Biľak. Husákův premiér Lubomír Štrougal vydal své paměti a byl za ně dokonce vážen. Nic se přece nedalo dělat, a on dělal, co mohl.

Zajímavé je, že tyto pilíře okupační správy se dožily požehnaného věku v plném zdraví. Komunistická strana nebyla rozpuštěna ani zakázána. Byl jí sice zkonfiskován majetek, při schopnostech likvidátorů je však prakticky jisté, že přinejmenším jeho část zůstala komunistům k dispozici. Jako jedni z posledních krajních levičáků v Evropě si ponechali jméno „komunistická strana“ a třicet let jsou voleni do svobodné Poslanecké sněmovny.

Listopad 89 objektivy čtenářů:

O zákazu se debatovalo, ale Havel byl vždycky proti. Od roku 2017 podporovala KSČM vládu a stala se de facto součástí výkonné moci. Komunisté, kteří měli komparativní výhody, byli řediteli závodů či pracovali v zahraničí, se zúčastnili privatizační soutěže. Někteří uspěli díky svým schopnostem a získali i mezinárodní věhlas, jako např. Jan Mühlfeit či Andrej Barčák mladší.

Svědectví proti agentům vyšlo do ztracena

Mnohem více jiných přišlo k majetku díky protřelosti a kontaktům. Nikdo z důležitých důstojníků politické policie nebyl potrestán. Její šéf Alojz Lorenc byl sice v Česku odsouzen, odešel však na Slovensko, kde se vězení vyhnul. Většina svědectví proti agentům, kteří skutečně trýznili lidi, vyšla do ztracena. Bylo vedeno několik procesů, ale jen pár z nich skončilo odsouzením předpokládaných viníků. Do vězení šli nakrátko jen někteří z těch, kdo zasahovali na Národní třídě.

Pro Mejstříkovu teorii společenské dohody svědčí mnoho indicií. Přesto je nepravděpodobná. Revoluce není vysvětlitelná očima každodenního života. Působí jako zázrak. Jenže kritický rozum chce zázrak uchopit a hledá v chaotickém tápání revolučních vůdců nějaké tajné záměry. Pravděpodobně však žádné neměli.

Jakmile se Havel a jeho blízcí ocitli na balkoně Melantrichu, stali se ztělesněním poptávky demonstrantů po normálních a chytrých lidech, kteří by je měli vést. Reagovali pak na chvění davu. Je to něco, co neprožije nikdo, kdo nebyl účastníkem pokojné revoluce. Havel měl mimořádný smysl pro situaci a byl pravým mužem na pravém místě.

Zpětně vzato působil dojmem, jako by se na životní roli připravoval. Ve skutečnosti však i on tehdy prožil hvězdnou hodinu svého života. Revoluce je jako prvních pár vteřin po velkém třesku. Všechno běží strašně rychle a určuje to další vývoj dlouho dopředu. Stejně jako nevíme, zda velký třesk nastal sám od sebe, nebo ho chtěl Bůh, tak se nikdy nedozvíme, zda československá revoluce vypukla náhodou, anebo ji odstartovaly intriky KGB. Z hlediska pozdějšího vývoje je to lhostejné. Revoluce byla velká a pamětihodná, a přesto v ní byly obsaženy všechny pozdější problémy.