Je 18. leden 1946. V hostinci „U Kováře" v Blšanech se schází na partičku mariáše skupina místních mladých mužů a vzniká myšlenka založit vlastní fotbalový klub. Od každého z chlapů se vyberou tři stovky. Kupují se žlutomodré dresy a vzniká SK Blšany. Začátek historie klubu.

Je 26. srpen roku 2016 a vedení FK Chmel Blšany oficiálně odhlašuje klub z krajského přeboru. Důvodem je chronický nedostatek hráčů spojený s jejich nepřiměřenými finančními požadavky, na které klub, toho času bez sponzorů, nemá.

Krásně načasováno v roce sedmdesátého výročí - konec historie klubu.

Jestlipak si někdo ze současného vedení klubu vzpomněl při svém rozhodování a při své činnosti na ty „chasníky", kteří vysázeli ze své kapsy v té době nemalé částky, aby klub mohl fungovat. Jestlipak si někdo z jmenovaných vzpomněl na tu celou řadu dobrovolných funkcionářů a hráčů, kteří obětovali velký kus svého života tomu, aby klub fungoval, tak jak si představovali.

Za žlutomodré dresy

Jestlipak si někdo vzpomněl na to množství žáčků, dorostenců, kteří by za žlutomodré položili třeba i život. Jestli pak si někdo vzpoměl na ty stovky fanoušků, kteří s klubem žili a dýchali v každém čase. V tom dobrém i v tom zlém.

To jsou otázky, které se mi honí hlavou, když čtu dnes ty smutné řádky o současné situaci Chmelu Blšany. A nejen ty. Vzpomínky na doby, kdy jsem tiskl plakáty na zápasy, zajišťoval výrobu klubových šál, zachraňoval nahrávku klubové hymny, psal reportáže do klubových webovek, účastnil se tiskových konferencí po zápasech. Kdy jsme ze synem a později s vnukem probubnovali spoustu zápasů ve „žlutém sektoru", malovali s celou rodinou transparenty na plot hlediště.

Vedl jsem web s názvem „Severní chmelová záře" s podtitulkem „Moje Blšany" Největší fotogalerie Blšan, kterou editoval a fotil můj syn Václav, dlouho fungovala jako „Blšánky". Byly to hektické, ale pěkné časy a věřil jsem, že má práce má smysl.

Boj s větrnými mlýny

Nyní o tom již začínám pochybovat. Byl to asi marný boj Dona Quijota proti větrným mlýnům. Boj s kopím a štítem, na kterém byla jen naivní čistota fotbalu, proti mocným větrům finančních mlýnů.

V současné době se točí takové mlýny jen okolo peněz. Nejlépe peněz do vlastních kapes. Zákulisí je silnější než ta jedenáctka na hřišti a provázky se tahají nepředvídajícím směrem.

Je zbytečné se trápit hledáním odpovědi na otázku „Kdo za to může?" Nenajde se odpověď a jen snad ve svědomí těch, kteří se na neslavném konci klubu podepsali, se musí objevit špinavá skvrna, která nenechá svého majitele dobře spát a v klidu si obhajovat svá rozhodnutí.

Přiznám se, že skoro lituji, že jsem nežil v čtyřicátých letech minulého století. V době opravdové lásky ke klubu a klubových „srdcařů" bez nepřiměřených finančních požadavků.

Pták Fénix se již z popela nezvedne. Osiří tribuny, oslepnou reflektory a nad prázdným trávníkem se budou prohánět jen vzpomínky. Vzpomínky na kluky z hostince „U Kováře", na jejich žluté dresy. Na všechna ta slavná jmená, která je také oblékala. Na lidi ,kteří s touto barvou spojili svá srdce,

Loučím se s klubem s nadějí, že snad ještě třeba někdo dokáže přivést mužstvo na hřiště krajské 1.A třídy a nebo třeba i okresní třídy čtvrté. Slibuji, že budu mezi fanoušky v hledišti.

Na shledanou v lepších časech…

Jaromír Hykl
Vroutek