V naší zemi se zlepšilo životní prostředí. Důkazy jsou jednoznačné a dají se najít i při obyčejném houbaření. V posledních třech až pěti letech rostou v lesích doslova záplavy pravých hřibů. Teď se k nim přidaly i křemenáče s červenými hlavami. Dříve, ještě před nějakými patnácti lety, byly přitom tyhle houby naprostou vzácností. Všude běžně ve větším množství rostly jen hnědé podhříbky. Takové standardní chutné socialistické houby. V sezoně nebyl žádný problém je nalézt. Zato když můj otec narazil na pravého hřiba či křemeňáka, jak je označoval a skloňoval, divže se při svém oslavném skákacím tanci nevysvlékl z montérek a nevyručkoval na špičku nejbližšího smrku, jaká ho popadla lovecká euforie.

Tehdy byly vážně vzácné a našly se v průměru jen jednou za dva až tři roky po pár kouscích, co si tak zhruba pamatuji. Dnes už je situace úplně jiná a po lese chodím stylem - dobře, hnědých hřibů už mám docela dost, teď si tedy ještě zajdu támhle dozadu pro pár praváků a pak se stavím na kraji za rozcestím pro křemenáče. A věřte tomu, že skutečně to tak většinou funguje. Člověka už to houbaření skoro ani nebaví, trochu se z něj vytrácí prvek dobrodružství a napětí z předem nejistého výsledku. Jistě, to již přeháním, ale za stav naší přírody jsem každopádně velmi rád.

A když už se rubrika jmenuje glosa, chce to aspoň trochu vtipně skončit. Hub roste tolik, že se na ně dá chodit s kosou, pokyvují hlavami znalci. A tak jsem jednou kdysi také vyrazil. A opravdu: našel jsem úplný houby a celou dobu jsem klepal pěknou kosu.