Pohřeb Karla Schwarzenberga byl pohřbem, který Česko asi dalších padesát let nezažije. Někdy si až právě ve smuteční den uvědomíme velikost toho, kdo nás opustil, význam osobnosti, kterou jsme ztratili. Nikdo, včetně dvou stále ještě žijících bývalých prezidentů, se významem celého svého života nejen pro Česko, ale také pro svět kolem nás tomuto velkému, tomuto možná poslednímu z velkých českých knížat nevyrovná.

Martin Komárek
Vánoční kapr, Vémolův tygr a zákazník

Na to, aby je Karel Schwarzenberg předčil, se nepotřeboval stát hlavou státu. Byť kdyby se stal ten zázrak, protože v době, kdy se o to pokoušel, by to zázrak byl, mohl Česko posunout ještě mnohem dál. Dál, než dnes je.

To, že si ke svému úspěšnějšímu soupeři Miloši Zemanovi dokázal kníže Karel lidsky najít cestu, je pak lekcí pro nás všechny. Ať stojíme na té, či oné straně barikády. Lekcí, že mnohem důležitější než vítězství v našich vnitřních potyčkách je obrana našich společných hradeb, českých, evropských, západních, demokratických.

Karel Schwarzenberg začínal svůj život jako poražený, jako utečenec z vlasti, kterému ale hloubka kořenů jeho rodu dala šanci začít znovu v příznivých podmínkách. Ač vyhnán, nezatrpkl. A pro ty, kteří v jeho vlasti zůstali, dělal vše, co bylo možné.

Kateřina Perknerová
Boj o Brusel staví do ringu Babiše, Fialu a Okamuru

Přes zdánlivou nekonečnost totalitního panství se pak mohl do Prahy vrátit jako vítěz. Vítěz po boku Václava Havla. Jeho prapor nesl i po Havlově odchodu. Politickém i pozemském. Prapor Česka jako svobodné, demokratické země, pro kterou jako součást Západu jsou tyto hodnoty základem existence.

Je to prapor vítězů. Byť ne vždy vítězících.