Knih je u nás hodně. Také cest k pravdě je hodně. Asi máme každý jinou a každý svou, podle toho, jací jsme, jaké máme povahy a co jsme dosavadního v sobě nashromáždili.

Mezi mými kamarády jsou i tací, co považují víru v Boha za druh duševní nedokonalosti, hodný útrpnosti a soucitu. Přesto se kamarádíme i nadále protože jsme se sblížili na horách, protože se známe už přes půl století, a protože víme, že nám na sobě záleží. Když jsme se jednou před léty s kamarádem Míšou nevrátili z túry, byli tihle hoši první, kdo vyrazili na záchrannou výpravu a stáhli nás dolů do tábora.

Když tak poslouchám jejich skálopevné a sebejisté názory, přemýšlím, co jim na ně říci. Usoudil jsem, že nic; oni totiž o nic jiného nestojí. Až se budou ptát po něčem jiném, pak jestli vůbec někdy přijde na to čas a záleží na nich, zda přijde. Ale zato jsem si přitom vzpomněl na jeden takový zážitek ze života.

Dramatické chvíle

V 90. letech, v době dychtivých zájezdů českého lidu do zahraničí, jsme nastoupili na poznávací autobusový zájezd do Norska. Hned první ráno za svítání náš řidič za volantem usnul a vůz se začal zvolna šinout ke kraji dálnice. Asi jsem byl doslova jediný, kdo právě nespal, a tak jsem spustil pokřik. Vzbudili se všichni kromě řidiče, a dostali tak dvě vteřiny na to, co přišlo potom. Vůz sjel do příkopu, obrátil se na bok a zabrzdil se na travnatém svahu. Mohlo to dopadnout i hůř, jen o kousek dál začínala betonová konstrukce. Nikomu se nic nestalo, nepočítaje pár modřin a zakrvácených odřenin. Po prvním zděšení jsme vylezli stropními východy, následovala perfektní souhra švédských záchranářů a krátce nato jsme byli svezeni do nejbližší nemocnice, dostali teplou snídani a vůbec na nás byli všichni hodní.

Jeden prožitek se mi přitom navždycky vryl do paměti a ještě dlouho se pak vracel: byl to strašný křik náhle probuzených lidí ve chvíli, kdy autobus sletěl do příkopu a nakláněl se na bok. Široce rozevřené, nevidoucí oči, široce rozevřená ústa a nepopsatelné „ááááá…" Takový výkřik jsem v životě do té doby nepoznal a neumím jej slovy popsat. Nelidský? Ne, to jistě ne… hrůza? zděšení? Ne, v tom bylo něco víc a něco za tím. Ty oči nebyly nevidoucí, ony naráz uviděly něco, o čem celou dobu věděly, ale co doutnalo jen v polovědomí, zakryto rutinou civilizačního pohodlí a zaběhnutého světa. I ten křik pocházel z hlubin polovědomí, žádný z cestujících by nedokázal ten zvuk znovu opakovat nebo napodobit.

Člověk ví o Bohu asi tolik, kolik housenka o Britském národním muzeu, pravil švýcarský lékař a psychoterapeut C. G. Jung. Tak se dostáváme k jednomu úskalí dnešního hledajícího člověka: na svět za oponou pohlížíme úkosem, protože nám chybí vědění o něm.

Seminář už tuto sobotu

V Oblastním muzeu v Lounech tuto sobotu 14. listopadu od 10 do 17 hodin proběhne seminář pro čtenáře knihy Poselství grálu.

Cílem jednodenního semináře s názvem Na cestě od víry k přesvědčení je společné zamyšlení nad poselstvím, které zprostředkovává kniha Ve světle Pravdy, Poselství grálu od Abd-ru-shina. Společnou i skupinovou prací budeme hledat základní pilíře učení, které tato kniha přináší současnému člověku, a povedeme o nich vzájemně diskuzi.

Samozřejmě bude možné klást otázky, diskutovat a věříme, že společně s účastníky vytvoříme otevřenou a přátelskou atmosféru naplněnou touhou po hledání pravých hodnot života.

Zájemci se mohou hlásit na mailu info@poselstvigralu.cz nebo i telefonicky na čísle 545 213 964. Za účast se platí poplatek, v jehož ceně je i oběd a další občerstvení během dne. Těšíme se na vás!

Václav Kazda
(autor pracuje v Nadaci Hnutí grálu ČR v Brně)