Nasz dom, bez drzwi bez okien zasnał, by w śnie zimowym wiecznie trwać. Krásný verš od Edyty Bartosiewicz, z nějž úplně dýchá zimní poetika, stál před pár lety na počátku mého zájmu o Polsko a polštinu. Nedostal jsem k němu přímo, ale zprostředkovaně – verš byl citován během příběhu v rovněž skvělém románu německé autorky, jehož děj sice běží v Německu, ale vystupují v něm i polské postavy.

Co dokáže pouhých třináct slov někdy udělat s myšlením člověka! Až jsem byl z toho chvílemi zaskočen. Od té doby jsem pocítil nezvladatelné nutkání číst v originále polské věty; odcestovat na dovolenou ke studenému Baltskému moři; koupit slovník a učebnici polštiny; poslouchat pořád dokola produkci hudební skupiny Brathanki a zkoušet porozumět zpívaným textům; jezdit mezi Katowicemi, Krakowem, Rzeszowem a jinými městy a cestou hltat všechny polské nápisy; na mapě severních nížin si prohlížet všechny možné přírodní a zeměpisné zajímavosti; psát si dopisy s celníky a dalšími lidmi z Polska; poslouchat příběhy Jaromíra Nohavici o historii Těšínska, kdyby se narodil před sto lety.

„Jestli ti mohu něco poradit do dalšího života, přestaň už poslouchat ty trapné polské písničky,“ řekla mi na rozloučenou bývalá manželka; pak bouchla dveřmi a odstěhovala se do pravověrného českého prostředí. Nedivím se jí; už jsem si až skoro nechal změnit psanou podobu svého příjmení na Zieliński.

Ale tahle poznámka nemá být vtipná. Měla být mým příspěvkem k tragédii, která před týdnem postihla Polsko. Podle Jiráska byli praotci Čech a Lech kdysi dávno bratři. Já budu se svými severními bratry během víkendových pohřbů cítit jejich zármutek.