Ani dvacet let po Sametové revoluci nejsme svobodní. Tedy ano, svobodu a demokracii tu máme, ale…

Určitě nejsme tak svobodní, jak bychom mohli a měli být. A kdo za to může? Žádní komunisté, jen a jen my.

Pořád se bojíme mluvit, na něco nepravého, co dělají „ti nahoře“ ukázat, říct své vlastní názory. A mluvit o své historii? To už vůbec neumíme. Zářným příkladem je právě výročí dvaceti let toho nejkrásnějšího, co jsme mohli dostat – svobody. Když jsem v redakci připravoval seriál právě k listopadu 1989, nevěřil jsem vlastním očím, uším, vlastně ničemu. Nikdo, až na světlé výjimky, nechtěl mluvit, nikdo neměl žádné dokumenty, žádné fotografie. Proč? Vždyť je doma máte, vzpomínky také jsou a přece, lidé vzpomeňte, revoluce se dělala právě kvůli svobodě. A když pak můžeme mluvit, raději nic neřekneme…

Přijde mi to, že malý český človíček se znovu pojišťuje… Co kdyby náhodou, co kdyby se to zase obrátilo, co kdyby mi to pak spočítali… Ano, to se může stát. A velmi lehce. Ale právě a jen tehdy, když se budeme bát. Budeme se bát demokracie, svobody, budeme se bát mluvit a připomínat, jak to tehdy bylo…

Jsem už z generace lidí, kteří totalitní režim takřka nezažili. Svoboda je pro mě proto něco zcela samozřejmého, normálního, běžného, prostě normálka. Ale nejsme tu, v té naší malé zemičce, takoví všichni. V řadě lidí je ještě stále, i po těch dvaceti letech, zafixováno něco nezdravého, něco, co ve svobodě už vůbec nemusí být.

Proto lidé připojte se a nebojte se!