Užily jste si slavnostní galavečer?
J: Bylo to super!
C: Mně se to vždy líbí. Je to takové hezké rozloučení s minulým rokem.
J: Jsem ráda, že Áďa vyhrála vše co se dalo.

Třikrát jste byla na pódiu, Adélo!
C: To už bylo trošku trapné. (smích)

To jste ale mohla čekat, když jste měla tak úspěšný rok.
C: Je pravda, že v tom mém sportu jsem dosáhla maxima. Říkala jsem si, že asi víc pro vítězství v té anketě udělat nemůžu. Ale rozhodně jsem si neříkala, že jsem automaticky vítězka. Popravdě jsem ani nevěděla, jaké mají úspěchy ostatní sportovci, protože nemám bohužel tolik času je sledovat. Tak jsem čekala, kdo s čím přijde.

Tak to jste si během galavečera udělala rozhled.
C: Ano. Některé sportovce už jsem znala. Ale třeba fotbalisty nebo hokejisty ne. Je to možná i tím, že jsem antitalent na všechny míčové hry.

Takže vaše doplňkové sporty jsou bez míče.
C: Rozhodně! Spíš radši běhám. Nebo jsou fajn lyže, ale tam hrozí zranění. Já si dávám pozor i při tom běhání, protože bych byla na sebe hodně naštvaná, kdybych si při něm třeba zvrtla kotník.
J: Co se týče lyží, tak jsme na horách nebyly snad tři roky, aby se něco nestalo. Risk si nemůžeme dovolit.

Jak vy dvě se vlastně dlouho znáte?
J: Známe se z aerobiku asi 12 let.
C: Ze začátku jsme se moc neměly rády. (úsměv)
J. Já si pamatuji, že jsme byly na sebe naštvané třeba proto, že jsme měly stejné oblečení. C. C: Žárlily jsme na sebe. Pak jsme se skamarádili.
J: Pak jsme dokonce přemýšlely coby a začaly spolu cvičit.

A jak to vypadalo, když jste se neměly rády?
C: Nedělaly jsme si naschvály, ale spíš jsme se nějak nevyhledávaly.
J: Jen jsme si prostě nebyly na začátku tak sympatické. Říká se, že ta největší kamarádství na začátku tak nevypadají. My se daly dohromady i díky soustředění, kde jsme měly čas se poznat. Pak jsme chodily i na stejnou školu.

Jak vás napadlo, že spolu budete cvičit?
C: Já šla tria už dříve. Jen se mi často měnily partnerky. Káju jsem ukecala do tria, pak i do dua.

Jste se nechala ukecávat, Karolíno?
J: Já se bála. Myslíte, že je jednoduché cvičit s mistryní světa? (smích) Nechtěla jsem zkazit přátelství. Áďa je ambiciózní, nechtěla jsem jí to nějak pokazit.

Vy nejste tak ambiciózní?
J: Méně. Snažím se ze sebe dostat to nejlepší, ale nejvíc mi pomáhá, když to ze mě dostane Áďa.
C: Já jí vždy říkám – jedou mi poděkuješ. Třeba když ji morduju v klikách. (úsměv)

Vám, Karolíno, jde cvičení lépe ve dvojici?
J: Ano. Mám větší motivaci, nedělám to jen pro sebe. Mám ráda společnou radost.

Adélo, vy se nebojíte, že vám to zkazí?
C: My máme hodně natrénované. A když se něco zkazí, tak to vypilujeme. I já dělám chyby. Víte, i já jsem byla ráda, když jsme něco vyhrály a já Káju mohla chytit za ruku. To sdílené štěstí je fajn.

Na mistrovství světa jste byly druhé. Je se tedy kam posouvat!
J: V duu asi ne, já teď mám maturitu a přijímačky, takže jsem si dala pauzu.

Zase budete hledat novou partnerku, Adélo?
C: Teď už ne. Chci se věnovat hlavně sólu. Dřív jsem chtěla mít dvě sestavy, ale jsem už na vysoké škole, tak se chci soustředit jen na jednu sestavu.

Budete útočit na mistrovství světa útočit v sólu na hattrick? Povedlo se to už někomu?
C: To bych chtěla! Už se to povedlo jedné Australance, ta toho má hodně.

Pro vás to bude výzva i v tom, že cviční musíte skloubit se školou.
C: Je to dost náročné. Uvidím, jak to bude pak za rok.

Také si chcete dát pauzu?
C: Já si myslím, že kdybych si jí dala, tak už se nevrátím. Buď skončím na vrcholu, nebo pojedu dál. Už bych se pak nevrátila v té formě, jakou mám teď.

Neuměla byste závodit s tím, že nejste první?
C: Je pravda, že mám ráda výhry… Ale tři čtvrtiny mé dosavadní kariéry jsem nevyhrávala, neměla jsem medaile. Až pak jsem měla víc štěstí. Možná to bylo i tím, že jsem na sobě hodně makala. Rozhodně to nebylo tak, že bych začala dělat aerobik a hned vyhrávala. Ono by to bylo tak, že kdybych se vrátila po pauze, tak by bylo od lidí velké očekávání. Já očekávání nemám rád. Říkám, že očekávání jsou základem zklamání. Ani teď si radši nejsem jistá, že znovu vyhraji. Radši očekávat méně a pak mít větší radost.

Karolíno, jaký bude nyní váš život, když už nebudete usilovat o medaile z vrcholných šampionátů?

J: Ráda bych se dostala na medicínu. Bude to těžké. Co se týče sportu, tak se chci udržovat ve formě, protože jsem se přihlásila i na vojenskou medicínu, kde fyzička je potřeba. Rozhodně teď nezahálím. Chodím běhat, s holkami na trénink, do posilovny.

A aerobik samotný?
J: To uvidím podle toho, jak mi to půjde se školou. Možná zkusím novou kategorii, která je více akrobatická. Přijde mi více zábavná.

Odbočíme od sportu. Chodíte spolu třeba na diskotéku?

J. Samozřejmě! Je to ale trošku těžší, když teď Áďa bydlí v Praze.
C: Já se bála, že když Kája přestane tolik cvičit, že už se nebudeme tolik vídat, byly jsme spolu skoro každý den na tréninku. Ale není to tak hrozné.

Máte stejný vkus? Třeba při jídle?

J: Jídlo není problém!
C: Já to kdyžtak dojím!

Povahově ale nebudete stejné, že?

C: Kája je větší flegmatik. Mávne nad hodně věcmi rukou.
J: Já si říkám, když se něco nepovede, že to příště bude lepší, že se musím na to víc připravit. Nehroutím se. Ale Áda taky ne, naopak mi pomůže. Je takový tahoun. Řekne, že budeme víc trénovat.
C: Ona i Kája umí pomáhat. Mně třeba na tréninku. Na závodech většinou vyhráváme, ale na tréninku je to náročnější.

Během rozhovoru za oběma dívkami chodí fanoušci s žádostí o autogram a pochvalou.

Jste zvyklé na popularitu?

C: Lidi kolem mě si myslí, že jsem nějak slavná. Ale já nejsem. (smích) Vůbec mi to nepřijde. Nestává se mi, že by mě lidi poznávali. Asi je to i tím, že v reálu vypadáme jinak, než když cvičíme, jsme méně namalované, jinak učesané. Spíš po nás chce podpisy mladá generace na závodech. Podpis, fotku.

Takže když si vás na závodech vyhlédne nějaký kluk, a vy pak přijdete na rande, tak vás nepozná, protože vypadáte jinak?
Obě: To se nám ještě nestalo! (smích)
J: Z mojí zkušenosti vím, že se spíš klukům líbí, když nejsme tak namalované. Nevypadáme starší. (úsměv)