Koncem léta se každý rok sjíždějí cyklisté všech zemí kategorie Masters do rakouského St. Johannu k závodu mistrovství světa veteránů na silnici. I letos se do oblasti tyrolských Alp vydal lounský závodník týmu Sweep cycling Chomutov Václav Jelínek. A zazářil, zpět do Čech totiž přivezl zlatou medaili.

Den před závodem panovalo v alpském středisku doslova tropické letní počasí, kdy se teploty na sluníčku šplhaly až ke čtyřicítce. V den závodu bylo ale vše jinak. Teplota, která byla kolem devíti stupňů byla doprovázena vytrvalým deštěm, větrem, hromy a blesky.

„Opět počasí, které miluji. Těšil jsem se na závod ve vedru a teď tohle!!! Po startu závodu se v těchto podmínkách první kolo drželo startovní pole pohromadě a tempo bylo narušováno nástupy závodníků pokoušejících se odpoutat od pelotonu. Snažil jsem se eliminovat veškeré úniky povětšinou už v jejich zárodku, sjíždění stojí zbytečně mnoho sil,“ popsal úvod závodu Václav Jelínek.

Krátký únik Itala

V polovině druhého kola se v kopci odpoutal jeden z italských závodníků a jel zhruba dvě stě metrů před pelotonem. Pod vrcholem ale nastoupil i Jelínek a osamoceně si dojel vedoucího Itala. Ve sjezdu ho předjel a společně pokračovali v úniku. Po pěti kilometrech byli dojeti tříčlennou skupinou závodníků z Německa, Slovinska a Bulharska. „Všichni ve skupině se poctivě střídali, až na Itala, který se většinou vezl v závětří. Díky spolupráci jsme si získávali náskok,“ pokračoval lounský cyklista, který loni na světovém šampionátu masters vybojoval bronzovou medaili.

Při nájezdu do posledního kola odjel ze skupiny Václav Jelínek a na kopci měl náskok sto metrů na Němce a tři sta na slovinsko-bulharskou dvojici. „Byla hrozná zima a foukal ledový vítr. Navíc v odjeté skupině jsem musel sundat pláštěnku, aby mě zbytečně nebrzdila, jak ve větru vlála. Byl jsem hodně prokřehlý. Chvílemi jsem se musel přesvědčovat, že to musím dojet a že mi vlastně zima není. Kopce jsem proto jezdil opravdu rychle, abych se zahřál,“ vzpomíná Jelínek.

Na špici to hodně bolelo

Skupina se na vrcholu opět sjela, velice silná čtveřice (už bez Itala) udržovala vysoké tempo, které se na rovinách pohybovalo neustále mezi 45 – 55 km/h. „Jelo se opravdu velice rychle a na špici to hodně bolelo, při střídání jsem musel nastupovat, abych vůbec zajel do háku. K tomu ještě ledový vítr a déšť, hrůza.“

Zhruba dvacet kilometrů před cílem měla skupina náskok téměř tři minuty před pelotonem. Tady se netaktizovalo, tady se závodilo. V posledním kole jsem si říkal, že je škoda, že není cíl do kopce, že bych asi vyhrál, ale na té rovině jeli všichni opravdu rychle a nevěděl jsem, jakého mají špurta. Klepal jsem se, čím dál víc.“

Když čelo závodu protnulo pomyslnou metu tří kilometrů do cíle, tempo trochu paradoxně polevilo. Kilometr před cílem se již začalo taktizovat a nikdo už nechtěl táhnout špičku. „Nastupovat nemělo cenu, každý v té skupině byl tak silný, že by osamocený závodník neměl moc šancí. Pět set metrů před cílem ale najednou byla slyšet rána a rychlý defekt přední galusky vyřadil německého závodníka. Dvě stě metrů před cílem už Jelínek nevydržel a nastoupil z druhé pozice. „Déle už nemělo cenu čekat, buď a nebo.“

Jelínka nedohnali

Další dva závodníci ihned vyrázili za Jelínkem, ale ten centimetr po centimetru získával náskok, který udržel až do cílové pásky. „Když jsem protnul cílovou pásku, měl jsem radost, že se to po loňském bronzu povedlo, ale hlavně jsem chtěl už někam do tepla. Ve sprchách jsem stál půl hodiny pod teplou vodou a byl jsem rád, že to bylo za námi,“ dodal šťastný Václav Jelínek.

Peloton nakonec dojel se ztrátou čtyř minut.

(vj)