Roman Habásko: Závody v Norsku jsou velká výzva

Ač je z Podbořan, kde sněhu moc nebývá, je podbořanský musher Roman Habásko nejlepší v Čechách. A nejen tam, jeho psí spřežení patří i do evropské a světové špičky. Právě v těchto dnech si plní jeden ze snů, závodí v Norsku na závodě Femundlopet. Na nekonečných sněhových pláních, ale i v extrémním horském terénu.

U vás to nemáte doleva a doprava. Je to tak?

Ano, říkáte to dobře. Zastavuje se na stůj nebo stop. Dopředu je go. Doleva je ho, doprava dží. Povely se používají mezinárodně, protože když vám uteče spřežení nebo spadnete ze saní, tak jiný musher ho může zastavit bez problémů. Psi mu rozumějí. Používá je devadesát procent musherů.

Roman Habásko se svými psy. foto: archiv sportovce

V této sezoně u nás sněhu moc není, před Vánoci nebyl dokonce vůbec žádný. A psí spřežení, to je hlavní sníh a bílé pláně.

Letos to jsou spíš bahnité a hnědé pláně (směje se). Odjeli jsme za sněhem do hor.

Sníh jste si tedy asi hodně přál že?

Určitě, na sněhu je to paráda. Toho bláta jsem měl dost nejen já, ale i pejsci. Na konci roku více pršelo, méně mrzlo, bylo hodně bláta, a to je i pro pejsky při běhání méně příjemné. Se sněhem to více baví psy i mě. Vždycky jsme v polovině prosince odjížděli na Boží Dar, kde jsme trénovali, nebo do Abertam. Tam jsme právě najížděli kombinaci vytrvalosti a rychlosti. Tentokrát ale sníh dlouho nebyl ani tam, ale nakonec naštěstí později napadl a mohli jsme tam zase jet.

Jak vypadá příprava psího spřežení bez sněhu?

Začínáme už koncem léta, rozběháváme se. Na zelených loukách, polních nebo lesních cestách přípravu začínáme. Startujeme na pěti nebo šesti kilometrech. Postupem času ale kilometrů přibývá a tentokrát přibývalo bohužel i bláta (směje se). Tréninky se prodlužují, běháme desítky kilometrů. V prosinci jezdíme kolem pěti hodin, za tu dobu najedeme mezi padesáti a osmdesáti kilometry, podle náročnosti tréninku a terénu. Buď pejsci táhnou čtyřkolku, to je hlavně ze začátku, aby šli silově, nebo tréninkovou káru. To už získávají rychlost a vytrvalost. Trénujeme od konce léta do konce března. Přes léto aktivně odpočíváme, děláme třeba dogtrekking.

Psí spřežení jezdí sprinty, střední tratě, ale i ty dlouhé, klasické. A právě na dlouhé klasické závody se vy specializujete. Na jeden vysněný právě vyrážíte. Kam to bude?

Je to výzva. Jeden z největších závodů ve Skandinávii. Chystám se na Femundlopet. Pojedu s osmi psy čtyři sta kilometrů dlouhou trať a jede se ve středním Norsku. Je to hodně hornatý terén, náročný. Jsou tam i dvoutisícovky. Je to těžký závod. Jede se po jezerech, po pláních, ale jede se i přes hory.

Jak dlouho čtyři sta kilometrů pojedete?

Pokud bych jel nonstop, tak kolem pětadvaceti hodin. To mám vyzkoušené z Ruska, kde jsme čtyři sta čtyřicet kilometrů jeli dvacet pět a půl hodiny. Ale na závodě jsou povinné přestávky, jsou tam místa, kontrolní stanoviště, kde musí psi i já povinně odpočívat. Takže v cíli bychom se měli objevit zhruba po dvou a půl nebo třech dnech jízdy.

Žádný hotel?

Vůbec. Spí se u pejsků, ve stanu na sněhu. Žádná pomoc nesmí být.

Na Femundlopet ale nejedete poprvé. Loni to ale nedopadlo že?

Ano, byl jsem tam i loni. Dřeli jsme, osm hodin denně pět měsíců. Byli jsme tam i dopředu, trénovali jsme i tam, v mínus třiceti. Pak jsme přijeli na závod a přišla obrovská sněhová bouře. Přihnal se vítr, který měl sto šedesát kilometrů za hodinu, do toho hustě sněžilo a bouře závody odnesla. Odstartovali jsme sice, ale těch osmdesát kilometrů, než jsme přijeli na stanoviště, bylo o život. Byla to bílá tma, absolutně nic nebylo vidět. Orientace nulová. Ani dvě stě metrů jsem neujel rovně, nebyl jsem schopný udržet směr. Bylo to hodně náročné. Dojeli jsme do prvního kontrolního místa a tam nás zastavili a nakonec závody zrušili. V horách napadlo několik metrů sněhu a nešlo pokračovat, bylo by to příliš nebezpečné.

Letos už to snad vyjde.

Věřím tomu. Moc se tam těším, jsou to výborné zážitky.

A další vysněný závod?

Třeba Bajkal race v Rusku, šest set kilometrů. Ale je to hodně o penězích. Cesta tam je sedm tisíc kilometrů. Logistika je tam náročná.

Roman Habásko se svými psy. foto: archiv sportovce

Jak rychle dokáže spřežení při závodě uhánět?

No, rychle (směje se). Někdy i rychleji, než by člověk chtěl. Průměrné rychlosti na sprintových tratích se pohybují kolem třiceti kilometrů za hodinu a na vytrvalostních, dálkových závodech, které jezdíme my, se to pohybuje kolem patnácti kilometrů v hodině.

A maximálka?

Zkoušeli jsme rychlost na upravených tratích v Horních Mísečkách dosáhli jsem těsně pod padesát kilometrů v hodině. Je to maximum severských plemen. Samozřejmě jsou i jiná plemena, která mají maximální rychlost ještě o něco vyšší. Ale ty se zase nehodí pro vytrvalostní závody.

Vy máte krásné sibiřské husky. Proč právě toto plemeno?

Tenkrát jsem o tom nevěděl vůbec nic, rozhodoval jsem se mezi severskými plemeny. Chtěl jsem buď malamuta nebo huskouna. Chtěl jsem s nimi sportovat a tehdy jsem se někde dočetl, že malamut je spíše taková lokomotiva, jde pořád, ale pomalu. Naopak husky je rychlonohý pes, který dokáže běžet rychle, ale po určitém čase musí odpočívat, aby zase nabral sílu a mohl běžet dál. To mě zaujalo, jel jsem se na ně podívat a řekl jsem si, že to bude pes pro mě.

Jak je to dlouho, co jste se takto rozhodl?

Někdy v roce 1994. Prvního psa jsem si pořídil v červnu 1995, takže už přes dvacet let.

Tenkrát jste měl jednoho psa. A dneska jich je?

Třináct.

A v závodním spřežení jich máte kolik?

Trénuji s jedenácti psy, na dálkových závodech jezdím s osmi psy. Jsem trochu limitován tím, že bydlím v zástavbě. Nemohu mít třicet psů a vybírat třeba dvanáct na závod, což by bylo ideální. Je to trochu škoda, protože výkonnost máme i na nejtěžší dálkové běhy, ale postavit dvanáct psů nemohu. Jezdím tedy kategorii s osmi psy. Ty závody se pak liší tím, že pro dvanáct psů jsou například na tisíc kilometrů nebo osm set, pro osm psů na šest set kilometrů. To je jediný rozdíl.

Říkáte, že trénujete s jedenácti, ale závod jede osm psů. Jak se pozná, který má zrovna formu? Je to jako lidmi, například s atlety, že forma je vidět?

Je to vidět. Při tréninku psy pozorujete, jak táhnou. Sleduji psy a už poznám, který jak na tom je.

Jak dlouho trvá sestavit psí spřežení kvalit, které dosahuje třeba vaše? Jak složitý je výběr?

Já měl trochu štěstí, u generace, kterou mám nyní, se mi to povedlo během dvou let. Je to také o zkušenostech. Vsadil jsem na neznámou krev, která v Čechách byla v 80. a 90. letech. Všichni se honili za psy ze Skandinávie, z Ameriky, ale bylo to o penězích. Navíc se mi ten typ moc nelíbil, už to nejsou takový ti plyšáci, jak má huskoun vypadat, ale nohatí psi, kteří jsou šlechtění kvůli rychlosti. Rozhodl jsem se jít jinou cestou, vsadit na klasické husky. Šel jsem trochu do rizika, ale vyplatilo se. Když nemáte štěstí, může to trvat třeba i pět let.

Probíhá třeba podobné sledování, jako u anglických plnokrevníků, kteří mají propracované rodokmeny?

Určitě. Sleduje se rodokmen, vlohy.

Co jí závodní psi?

Granule, dovážíme je z Holandska. Máme je připravené přesně podle našich požadavků. Bez masa by to ale nešlo. Měsíčně zbaští moji psi kolem dvě stě padesáti kilogramů hovězího masa. A zhruba sto kilo granulí. To je v době závodů a tréninků. Přes léto, kdy aktivně odpočíváme, je to samozřejmě méně.

Když jsme spolu dělali rozhovor před několika lety, byl lídrem vašeho spřežení a největším „kamarádem" Kariboo. Je jím stále?

Je pořád lídrem. Trochu zestárnul, už tolik nezvládá rychlost, ale pořád je výborný. Občas ho dám do druhé řady, motivuje ho, když vidí před sebou další psy a víc táhne. Už ale připravuji nové lídry, pomalu nastupuje nová generace. Ale Kariboo je pořád vůdcem smečky.

A jak se jmenuje nový vedoucí pes?

Canis. Je to fenečka, potomek Karibáše. Přebrala po něm roli lídra spřežení. Ale když vím, že bude trať těžká nebo závod vypjatý, tak pořád dávám vedle ní Karibáška. Je zkušený. Roli lídra totiž ne každý pes zvládne, musí na to mít hlavu. Někteří se vepředu sesypou, pořád se otáčí, jsou nervozní. Ale Kariboo a Canis ne, to jsou dobří lídři.

Máte mnoho medailí z ME nebo MS a dalších velkých závodů, i ze soutěží u nás. První velkou medaili jste získal už před lety v Itálii. Kolik jich máte vlastně celkem? Máte to sečtené?

Přesně ne, abych se přiznal. Asi dvě přepravky (směje se). Od začátku jsem dost vyhrával, posledních osm let třeba u nás takřka všechno, snad pět let jsme u nás neprohráli. Daří se nám i v zahraničí.

A tituly z MS nebo ME?

Ze světových šampionátů mám dvě zlata a dvě stříbra. Z ME od roku 2004 máme každý rok medaili, titulů myslím devět. Fakt to nepočítám, medaile a tituly pro mě nejsou tak důležité. Pro mě jsou důležití psi, zážitky, užíváme si.

Co pro vás vaši psi znamenají?

Je to vlastně moje rodina. Nejdříve to byl jenom koníček, ale nějak to přerostlo (směje se).

Děkuji za rozhovor.