Kterého úspěchu na sportovním poli si zatím nejvíc ceníte?
Nedávno se mi povedlo vyhrát Mistrovství světa v Kickboxu v kategorii Light. Toho si vážím nejvíc.
Vy děláte víc bojových sportů najednou. Ve kterém cítíte budoucnost?
Nejvíce úspěchů mám v kickboxu, pak v grapplingu- což je boj na zemi. Co se MMA týče, tam je to zatím slabší, ale to se rozjede. (úsměv)
Chtěl byste být jako Vémola v MMA?
Stojím nohama při zemi. Je mi ctí sem tam s Karlosem Vémolou sdílet žíněnku u nás v Reinders, ale přiblížit se mu po sportovní stránce? To bude ještě hodně dlouhá cesta. Momentální cíl je se dostat do oktagonu. Hádám, že v roce 2024 tam budu. Směřuju to tam a dělám pro to maximum.
Nebyla by v kickboxu větší šance? Když jste mistr světa…
Ne ne. Já tomu říkám, že skládám skládačku, která do sebe postupně zapadá. Každý zápas, ať už vyhraný nebo prohraný, je zkušenost. Protože jsem začal s bojovými sporty trochu pozdě, tak to musím dohánět. Takže se teď snažím zápasit co nejvíc, a to v kterémkoli odvětví. Hlavně chci zápasit. Kickbox a grappling je tedy pro mě, dá se říct, základ pyramidy pro MMA, které teď už určitě předčilo všechny bojové sporty; konkurence je naprosto obrovská, ten sport pořád roste. Svou budoucnost vidím v MMA.
Znám řadu lidí, kteří MMA odsuzují. Říkají, že je moc brutální, že jsou tam sportovci, kteří nejsou až tak inteligentní. Co jim vzkážete?
Asi jim nemám co vzkázat. Všiml jsem si, že těm, kteří nejvíc nadávají na bojové sporty a řeší inteligenci, většinou nejvíc chybí. Že se někomu nelíbí brutalita ve sportu, naprosto chápu, ne každý to má rád. Ale u toho by to mělo skončit, ne urážet sportovce, kteří se tomu věnují.
Říkáte, že jste začal s bojovými sporty později. Jako malý jste se sportu věnoval?
Ano věnoval, ale měl jsem ho jen jako koníček, žádné ambice. Od šesti do devíti let jsem dělal aikido, v osmi letech jsem k tomu začal hrát fotbal. U něj jsem zůstal zhruba do dvanácti. Už jako malý jsem chtěl chodit na box, ale rodiče mi to šesti nedovolili, proto jsem skončil na aikidu. Nejvíc mě tedy bavilo rozhodně aikido. Později ale nikdo na něj nechodil, nic nového už jsme se neučili. Místo toho jsme hráli vybíjenou, to mě nebavilo. Chtěl jsem se umět prát. (smích)
Měl jste i jiné zájmy?
Hrál jsem hodně počítačové hry. Při nich jsem poprvé objevil mé ambice opravdu něco dokázat; někde ve dvanácti třinácti jsem patřil ke špičce československé Counter Strike scény. Byl jsem kousíček pod vrcholem, ale to už byla jen otázka času, abych získal potřebné zkušenosti a mohl chytit nějaký tým, se kterým se dostanu na ten největší level. Nicméně tahle etapa mě po smrti mého táty ve čtrnácti letech přešla a já se dost hledal… Ale našel!
Smrt tatínka musela být pro vás těžkou zkouškou. To hledání nakonec skončilo tak, že jste zakotvil u bojových sportů?
Ano. Vždycky jsem chtěl chodit cvičit. Jako malý kluk jsem benchoval s pětikilovou činku v obýváku. (smích) Bohužel jsem se nedočkal toho, aby se mnou táta stihl jít do fitka. Taťka měl pak problémy s ramenem, bohužel jsme to spolu už nestihli… A já do patnácti nemohl chodit sám do posilky. Asi čtyři dny po mých patnáctinách jsem si koupil první permici do fitka, tam to všechno začalo. Nejdřív jsem začal tak nějak cvičit a u toho hrál počítačové hry. Pak jsem objevil silový trojboj - dřep, bench, mrtvý tah. Tak jsem si našel nový sport, který mě zformoval.
A taťka byl sportovec?
Taťka cvičil, mamka s ním. A brácha byl hodně dobrý fotbalista. Kvůli zdravotním problémům se mu ale nepodařilo dostat na jeho vysněný vrchol.
S bojovými sporty jste začal v kolika?
To mi bylo osmnáct. Teď dělám MMA, což je vlastně má priorita, jak jsem už říkal. MMA jsou v překladu smíšená bojová umění, což zjednodušeně znamená, že tam je jak postoj, tak i zem. Jak údery, kopy, tak páčení na zemi, tak škrcení. Takže prakticky jsem si osahal to hlavní jádro. Bojové sporty jsou krásné všechny a všechny mají něco do sebe.
My jsme ale zapomněli na jednoho člověka, který zásadně ovlivnil vás sportovní vývoj. Je jim známý propagátor a mistr skotských her Vladislav Tuláček. Byl tedy i on impulsem a inspirací, abyste se snažil dostat co nejvýše?
Tomuto člověku můžu být vděčný za to, kdo dneska jsem. Když jsem si v patnácti letech koupil permici do fitka, občas se tam objevila dvoumetrová gorila, na kterou jsem jenom koukal, co zvedá za obrovský váhy. Jednou tam cvičil s jeho sparingem, stejně vybaveným, a já se rozhodl, že prostě přestanu cvičit a začnu se jen koukat, protože pro mě to bylo něco neskutečného. (úsměv) Určitě jsem je tam tenkrát pochválil, prohodili jsme první slova. Dřepoval jsem 130 kg a Vláďa mě tam přišel poprvé pojistit. Od té doby jsme si vyměnili čísla, facebook a byli spolu v kontaktu. Vláďa měl dvoufázové tréninky už v té době, to já byl rád, že dávám jeden denně. Jeho druhý trénink byl vždycky ve fitk, já tam byl jeho parťákem. Byl jsem od Vládi naučený jet každý trénink na maximum, dát do toho prostě sto procent a pořád se snažit zlepšovat.
Dokázal vás určitě pořádně namotivovat.
Napsal jsem Vláďovi po škole:„Kámo, jsem unavený, půjdu večer.“ On mi ale hned zavolal, že jdeme na to. A přesně tohle je vlastně dneska moje myšlení, moje disciplína. Víte, můžete mít motivaci jakou chcete, ta se ale občas ztratí, a jediné, co vás vede k cíli, jsou vaše zvyky a disciplína. I mně se občas nechce na trénink. To je normální, ale prostě se seberu a jdu. Ten pocit po tom, co ten trénink odjedu, je k nezaplacení.
Nelákalo vás zkusit si i skotské hry?
Dokonce jsem si je vyzkoušel, jednou jsem byl s Vláďou na exhibici. (úsměv) Ale nevidím to dál, jen si s ním zaházím na tréninku, víc ne.
Musel jste už překonávat nějaké zranění či úraz?
Nerad o úrazech mluvím, ale samozřejmě to ke sportu patří. Měl jsem dvakrát zlomený nos z kickboxu, nějaké ty naraženiny; asi mám hnuté žebro, pořád mi tak divně křupe. (smích) Silový trojboj byl trošku bezpečnější, tam jsem si občas akorát skřípnul nerv z těžkých vah na dřepech. (smích)
Jak často trénujete?
Průměr je tak devětkrát až desetkrát týdně. Trénuji v Praze v Reinders MMA u Andrého Reinderse, což je nejlepší gym v České republice, pak v Ústí nad Labem pod Jirkou Špiklou. Ten se mnou tráví nejvíc času. Pomohl mi s technikami, v myšlení. A díky němu jsem v Reinders. Občas se stavím ještě k Miroslavu Pokornému do Mostu, kde jsem začínal. Nesmím vynechat ani Panoramu Teplice, kam chodím na Brazilské Jiu Jitsu. A v neposlední řadě navštěvuji naše místní nejlepší fitko ve Fontáně.
Podřizujete sportu životosprávu?
Odříkání je pouze v dietě, když shazuji na zápas, jinak to zas tak drastické není. Alespoň tedy z mého pohledu. Alkohol mi nechybí, protože jsem ho nikdy nekonzumoval. Stejně tak to mám i s cigaretami. Do postele jdu většinou až v jednu ráno, protože jsem po trénincích na brigádě v McDonald“s, kde teď budu pátým rokem.
Baví vás to tam?
Baví. Hlavně mi vychází vstříc. Nedokážu si představit, kde jinde by mi třeba dali směnu 21-23 hodin ve všední den. Od té doby, co byla korona a my jsme měli jen puštěný drive-thru, protože se nepouštělo dovnitř, jsem pouze na platbě. Takže je dost vysoká pravděpodobnost, že pokud navštěvujete McDonald“s, viděli jste mě na platbě se sluchátkem na uchu. (úsměv)
Nedobírají si vás kolegové ze sportu, že děláte v mekáči?
Když zjistí, že tam dělám, pousmějí se. Je to trošku kontra, co si budeme povídat. (úsměv)
Ale hambáče z mekáče si asi nedáváte, ne? Spíš nějaké bílkoviny na svaly…
Svaly pro nás nejsou až tak důležité, jde hlavně o funkčnost. Jinak se snažím držet dva gramy bílkovin na kilogram tělesné hmotnosti. Přes den jim prakticky to stejné dokola – vločky, maso, rýže, protein, vajíčka. Ale nejradši mám pořádný burger. (smích) Ať už z mekáče, nebo třeba z Veselýho Mandlu.
Máte nějakou vysněnou práci?
Živit se zápasením. Mám také plán B - trénovat lidi a pomáhat jim překonávat jejich vlastní hranice.
Bojové sporty jsou určitě finančně náročné. Jak vše finančně zvládáte?
Mám sponzory, bez nich bych to měl o dost těžší. Tímto bych jim i rád poděkoval. Především Vojtovi Niplovi, který má firmu Vojta Nipl s.r.o., dále Fitness Fontána, Splátky aut, MNB BarberShop a Pavlovi Jarolímovi.
Co říká na vaše sportování přítelkyně?
Před mým zápasem má vždycky stres a říká, že jí připadá, že si ten stres, co bych měl mít já, bere na sebe. (smích) Jmenuje se Ali.
A maminka?
Ta respektuje moje rozhodnutí. Řekl bych, že se jí ten sport i líbí, ale nesmím zápasit já. Má pak strach. Nicméně mi fandí. Myslím, že její obavy už nejsou tak velké, protože věří, že už něco málo umím. (úsměv)
Myslíte při zápasech na svého tatínka?
Ano. Poslední dobou jsem si zažil vždycky den dva před zápasem navštívit taťku na hřbitově. Poprosím ho, ať mi kryje záda. Pak těsně před zápasem ho ještě poprosím o sílu a ať mi pomůže, když bude potřeba. Vím, že se na mě seshora kouká a věřím, že by byl hrdý.