Roman Habásko bydlí na okraji Podbořan. Žije tam se svými psy – sibiřskými husky, které miluje, stará se o ně, ale také s nimi závodí. I když na Podbořansku příliš často nesněží, přesto patří ke špičce evropských musherů – vůdců psích spřežení.

U vás to nemáte doleva a doprava, je to tak?
Doleva je ho, doprava dží. Stůj je stop a rovně go. Tyto povely používá devadesát procent musherů, můžete tak ovládat i cizí spřežení.

Žijete v Podbořanech, kde moc sněhu není. Jak jste se k severským psům a závodům psího spřežení dostal?
Tento sport není jen o sněhu a psím spřežení. Je to hlavně o vztahu k pejskům, musíte s nimi žít a milovat je. Dá se dělat spousta věcí. Je to i dogtrekking, turistika, závody jsou něco navíc.

Proč zrovna sibiřský husky?
Rozhodoval jsem se mezi aljaškým malamutem a haskounem. Hledal jsem si informace, a těch moc v 90. letech nebylo. Nakonec jsem si přivedl jednoho haskouna.

Teď jich máte trochu víc.
V téhle chvíli jedenáct. Jeden dělal všemožné lumpárny, to bylo ukradených slepic (smích). Pořídil jsem si druhého a problémů bylo víc.

Kdy problémy ustaly?
Jsou to strašně aktivní psi, potřebují pohyb. Problémy skončily, až když jsem je začal zapřahat, nejdříve za kolo.

Jak to šlo dál?
Zjistil jsem, že se dvěma psy na kole je to sice dobré, ale když jsem se svezl se spřežením, bylo to daleko lepší. Uchvátilo mě to. Byly to mnohdy krušné začátky. Pejsci se na běhání moc těší, takže mi dalo zabrat, aby neutekli hned na začátku. Když jsem spadl, měl jsem co dělat, aby místo jízdy se psím spřežením, to nebylo pronásledování psího spřežení (smích).

Je to u závodních psů stejné jako u dostihových koní? Sledování rodokmenů, knihy formy?
U čistokrevných severských psů se to sleduje. Každý pes má průkaz původu. Máme i plemenou knihu, závodníci to hodně sledují. Je předpoklad, že když byli rodiče dobří, že i štěně bude dobré.

Co je u psů nejdůležitější?
Hlavní je trénink a hlava psa. Jak to má srovnané. Je to jako u lidí. Někdo závodí pořád, jiný třeba jen, když je zábava, a to není dobré.

Takže musí být dobrá souhra.
Dobrý pes je opravdu souhrn dobré stavby těla, výživy, tréninku a hlavně pejsek musí chtít závodit.

Je těžké udělat výborné spřežení?
Moc. Aby se povedlo, že koupíte šest štěňat a všechna byla dobrá, to je opravdu velké štěstí. My ho měli, tým jsem vybral ze čtyř vrhů a povedlo se opravdu vybrat to nejlepší, co tu před dvěma lety bylo. Bohužel, teď jsme o tři pejsky přišli, takže začínáme znovu. (Nedávno mu tři psi utekli, našel dva mrtvé a jednoho zmrzačeného – pozn. red.)

Jak teď dál?
Zůstali mi tři závodní psi a několik mladých (zamýšlí se a je na něm vidět, že to pro něj je obrovská ztráta). Nemohou zatím závodit spolu, protože ti starší by mladé uštvali. Mladé nejprve musím naučit běhat. Budu muset jezdit dva menší týmy po třech nebo čtyřech a pomalu je dávat k sobě.

Starší, aby neztratili výkonnost, a mladí, aby se rozběhali.
Ano. Letos to budeme zkoušet, počítám, že tak půl roku bude trvat, než budou připravení. Takže příští rok v lednu zkusíme asi kratší závody s šestispřežím a uvidíme, jak to půjde. Nikdo ale nazaručí, že ti mladí budou mít potřebnou výkonnost.

Každé spřežení má svého vůdce.
Ano, můj lídr je Kariboo. Je to nejdůležitější pes celé smečky. To je největší kamarád. Samozřejmě všichni jsou kamarádi a mazlíci, ale lídr má zvlástní péči a privilegia.

Jak se na štěněti pozná, že z něj bude dobrý závodník?
Je to hodně o intuici a sledování genetiky. Musíte je znát.

Jak dlouho trvá postavit tým? Když máte štěstí a maximálně se jim věnujete, tak dva roky. Když ne a musíte třeba měnit psy, tak i pět let.

Kolik severští psi uběhnou?
Sprinty jsou na 6 až 15 km, střední distance 20 až 35 km a longové na 60 až 90 kilometrů. Pak jsou etapové závody, kde se na trati i přespává, a jedna etapa je i 140 km. Ty jsou dlouhé i přes tisíc kilometrů. My jsme začínali na sprintech, teď jezdíme hlavně longové a středně dlouhé tratě.

Láká vás také nějaký extra dlouhý závod?
Zkoušeli jsme Šediváčkův long, u nás nejdelší, 220 kilometrů dlouhý. Ale proti závodům na Aljašce nabo na severu Evropy je to slabý odvar. Láká mě to moc, měli jsme to v plánu za dva roky ve Skandinávii, ale teď se nám rozpadl tým. Takže bohužel, snad někdy v budoucnu.

První velkou medaili jste získal už před lety v Itálii ve sprintu.
Tam jsme byli těsně druzí. Jeli jsme první, měli náskok, ale jeden pejsek si potřeboval těsně před cílem ulevit. Takže zastavil celé spřežení a dojeli jsme asi o vteřinu druzí (hodně se směje). Smůla.

Pak už jste vozil cenné kovy celkem pravidelně.
Máme jednu zlatou a pět stříbrných. Od roku 2004 jsme jezdili už středně dlouhé tratě, tehdy se jelo ME u nás, na trati, kterou jsem znal, a vybojovali jsme suverénně zlatou. Od té doby každý rok přivážíme medaili z velké akce.

Letos to bylo poprvé stříbro na dlouhých tratích.
No, to jsme trošičku prokoučovali. Měli jsme bez problémů na zlatou. Našeho soupeře z Francie jsme dojeli a předjeli, ale je strašně nevýhodné jít do druhého dne jako zajíc. Ostatní spřežení mají obrovskou motivaci vás dohnat a naopak, když psi nikoho nevidí a nehoní, jedou pomaleji. Věděl jsem, že ho klidně zase předjedu, tak jsem ho v závěru první etapy pustil před sebe, aby nás vedl. S tím, že ho druhý den bez problémů předjedu. Sám Francouz uznal, že je to super taktika.

Asi něco nevyšlo…
Druhý den jsme vyjeli, já ho předjel a na kontrolním bodu nás zastavili rozhodčí, že je moc teplo a etapa se ruší. Pak se ještě rozpršelo, více oteplilo a i další dny byly zrušeny. Takže výsledky vyhlásili pořadatelé po prvním dni (neudrží smích).

Jak vlastně vypadá trénink psího spřežení?
Běháme tak čtyři hodiny. Na neupravené trati uběhneme tak 30 až 40 kilometrů. V závodě za stejnou dobu 50 nebo 60 km. To je od září do konce března. Přes léto je aktivní odpočinek, dogtrekking, turistika.

Děkuji za rozhovor.