Jen jednoho olympijského vítěze má Žatec. Na hrách v Soulu 1988 se jím stal Miroslav Varga. Střelec, který kromě toho vystřílel i několik světových rekordů a jedenatřicáté místo na další olympiádě v Barceloně 1992.

Letos se na mezinárodní soutěže žatecký rodák vrátil a v téměř osmačtyřiceti letech odletěl jako nejlepší český závodník v disciplíně šedesát ran vleže malorážkou na olympiádu do Pekingu. Při svém velkém comebacku se sice nedostal do vytouženého finále, určitě ale nezklamal. Nejen za své účinkování v Asii, ale také nad svou budoucností se zamyslel v rozhovoru pro Žatecký a lounský deník.

Devětadvacáté místo na vaší třetí olympiádě. S odstupem času, cítíte zklamání nebo radost?

Pro mě, soutěživého člověka, je to samozřejmě zklamání. Na druhou stranu je to ale realita úrovně našich střelců, puškařů, v mužské kategorii. Musím ale zase říci, že kdyby mi někdo před rokem řekl, že pojedu na olympiádu do Pekingu, vysmál bych se mu.

Jak jste to dokázal?

Stálo to mnoho sil a z devětadevadesáti procent také hodně mých prostředků. A na to jsem patřičně hrdý a i svobodný. Jsem přesvědčen o tom, že v současné situaci by to nikdo jiný v republice nedokázal. Jsem šestnáct let amatér a když jsem v sedmačtyřiceti letech u nás nejlepší, něco to naznačuje.

A co srovnání Peking, Barcelona a vítězný Soul?

Soul byla moje první olympiáda a pro mě bezchybná. Barcelona druhá, ale ta mě nenadchla. No a Peking? Bombastický a perfektně organizovaný.

Co se za tu dobu změnilo? Jaké máte podmínky?

Co se týče podmínek, myslím si, že mnoho peněz proteče bůhví kam. Jinak by přece nebylo možné, že když jsem dva roky ve špičce a hradím si vše sám, že nepřijde nikdo a neřekne „hele Míro, patříš u nás k nejlepším, nepotřebuješ něco?“ Až po mé nominaci mi náhle jeden nejmenovaný klub nabídne smlouvu, abych byl jako na chvíli jejich. Odmítl jsem. Tu káru si zatím budu tlačit sám. Tedy žádné velké zlepšení podmínek nevidím, jen v Plzni vyrostla nová moderní střelnice, kde mi občas kamarádi, bývalí kolegové z Dukly, umožní trénovat.

Vraťme se k olympiádě v Pekingu. Necítil jste přemrštěné očekávání? Olympijský vítěz, velký comeback po šestnácti letech?

Tlak jsem cítil, ale spíš jako nejlepší amatér, který prorazil mezi profíky. V mé disciplíně je tolik olympijských vítězů a žádný z toho, že neobhájí, mindrák nemá. Navíc v Pekingu jsem nakonec skončil lépe než v roce 1992, a to jsem byl ještě profík. Mimochodem, můj soupeř o rok mladší Australan Pottent nestřílel šest let a roce 1997 se k tomu vrátil. V Aténách byl ještě na 42. místě, ale letos už je světovou jedničkou a z Pekingu má bronz. To je teď můj motivační vzor a už jsem ho letos dvakrát porazil.

V sezoně jste se prezentoval hodně kvalitními výsledky, nejlepšími v České republice. V tréninku přímo v dějišti her Vám to také střílelo dobře. Tak proč pak v závodě těch pětkrát 9,9 bodu a vypadnutí ještě před finále?

Bohužel postupuje jen nejlepších osm. A to, že jsem nejlepší u nás neznamená, že to tak je i ve světě. Musíme se dívat i za Šumavu. Tam jsou také střelci velmi dobří a častokrát i lepší než my. Tedy kromě Kateřiny Emmons a Kosteleckého.

A ta „černá série“?

Špička je velmi široká. Těch pětkrát 9,9 je v součtu dohromady na terči, který je vzdálen padesát metrů, jen pouhých pět milimetrů rozdíl… Takový je rozdíl za šedesát vystřelených ran v olympijském závodě mezi mnou a finalistou. Někdy se štěstí obrátí ke mě, jako třeba v Soulu, jindy na někoho jiného. Příště to bude třeba obráceně, takový je sport.

V olympijském závodě jste opět střílel s vaší legendární červenou puškou Anschutz. Jaké vůbec úspěchy jste s ní dosáhl?

Všechny. Je jich hodně moc a nepočítám to. Nedívám se moc dozadu, pamatuji si jen ty nejvýraznější. Olympijské zlato, několik světových rekordů a titulů mistra republiky. Po přestávce pak první místo v Českém poháru 2007, což je naše nejvyšší soutěž.

Prý se už chystáte jí odložit. Snad prodat?

Ano, tuto zbraň už prodám. Svět je jinde a všiml jsem si toho příliš pozdě a nestačil už zareagovat. Pracuji už na tom, abych měl srovnatelné vybavení s absolutní světovou špičkou. Teď je ještě dobrá, ale za čtyři roky nebude stačit. Konkurence nespí.

Nebude vám jí líto?

Ne. Líto mi jí není. Možná to přijde později. Líto mi je teď a tady těch devítek v Pekingu.

Jako jediný střelec v olympijské výpravě nejste „profesionální“ střelec. Střílíte až po práci a jako koníček. Jaké to je vracet se do špičky po šestnácti letech?

Neměl jsem pauzu šestnáct let. Jen jsem občas nebyl „připuštěn“ k lepším závodům. Třeba v roce 1998 jsem vyhrál nominační závod na mistrovství světa a stejně nejel. Byl jsem totiž střelec z ulice a ti se někdy bohužel podceňují. Navíc profesionální sportovní střelbou si u nás na zaplacení hypotéky nevyděláte. Víc si vyděláte jako dobrý řemeslník. Je to spíše o lásce ke sportu.

Jak to, že vás mladí nepřestřílejí? Šestnáct let „odpočíváte“ a pak najednou nejlepší?

V tuto chvíli a se zkušenostmi, které mám, mě nikdo u nás, až na malé výjimky, ještě dlouho nepřestřílí. O tom jsem přesvědčen a pracuji intenzivně na tom, aby to ještě nějakou dobu tak bylo. Pořád se chci zlepšovat a nahradit nějak věkový handicap.

Kolují o vás historky, že snad už ani nejezdíte trénovat na střelnici…

Netrénuji tolik, jako profíci. Počet vystřílených nábojů ještě neznamená, že se dostaví lepší forma. Obrovské tréninkové dávky mám za sebou a těžím z toho dodnes.

Prý trénujete doma v obýváku. Jak se to dělá?

Míříte do zdi na namalovaný černý puntík a cvakáte naprázdno spoušť a sledujete, co to dělá s puškou a s vámi. Je to o jemné koordinaci a souznění pušky s tělem. Říká se tomu suchý trénink. Velmi mi to pomáhá v zimních měsících, kdy nemůžu střílet naostro. Jde o to, navyknout si na zátěž. Držet pušku, která váží 6,5 kilogramů v ruce, i když s řemenem, netrénovaného člověka opravdu dost bolí.

Co bude teď po olympiádě? Chcete pokračovat?

Samozřejmě. Střelba je můj život od roku 1975 a je to lepší než koukat na televizi a nadávat, jak to někdo jiný kazí. To se raději zvednu a jdu soutěžit nebo trénovat, když mám čas. Tento sport se dá dělat do osmdesáti. A znám takové střelce, kteří i v tomto věku umí.

A co Londýn 2012? Je tady možnost čtvrté účasti na olympiádě?

Možnost je vždy. Záleží zase na mých výsledcích a spravedlivém systému řízení reprezentace. Na tom, abych odrazil nápor mladších, pracuji. Nebojím se toho.

A na závěr něco z domova. Ví se o vás, že jste se narodil v Žatci. Kdy se do rodného města chystáte?

Co nejdříve, jezdím tam docela často. Snad přijedu už na Dočesnou.

A co za panem Vlkem? Legendárním žateckým střelcem a trenérem?

I za ním se občas zastavím. Jemu patří můj největší dík, za mnohé mu vděčím. To on mě ke sportovní střelbě dotáhl. Jen mě trochu mrzí, že střelci v Žatci dosud nemají důstojný stánek pro svůj sport. Myslím tím místnost, kde by se mohla střílet vzduchovka, olympijská disciplína ve které září Kateřina Emmons…

Děkuji za rozhovor.