Kliknutím zvětšítePetr Vichnar je pro mnohé sportovní fanoušky ikonou. Jeho hlas mají v uších především hokejoví příznivci. Tak schválně: „Dotkli jsme se hokejového nebe!“ „Tak přeci jen existuje spravedlnost!“
Vzpomínáte? Byl to právě Vichnar, kdo společně se svým kolegou Robertem Zárubou za komentátorským pultíkem nezapomenutelnými hláškami oslavil slavné hokejové triumfy. Vídeň 96 a Nagano 98. Před dvěma roky se charismatický sporťák s komentováním rozloučil, v České televizi ale i nadále působí, vídat ho můžete například v pořadu Branky, body, vteřiny. Vichnar se stal zároveň tváří nového formátu Sportovce regionu, jehož galavečery v jednotlivých městech Ústeckého kraje moderuje. „Potkávám řadu šikovných lidí, kteří jsou do sportu zamilovaní, kteří ho nedělají pro peníze, pro slávu. Za to jsem rád, to mě baví,“ říká 66letá legenda.
Moderovat vyhlašování nejlepších lokálních sportovců musí být pro vás po dlouhých letech u vrcholového sportu velkou výzvou. Je to tak?
Ano. Byl jsem zvyklý se pohybovat na top akcích, projel jsem 14 olympiád, řadu tuzemských, evropských i světových šampionátů. Bylo to takové pozlátko, velké finance, velké emoce. Ale lokální sportovci, to je něco jiného. Baví mě to, protože to jsou ti ryzí sportovci.
Dá se i na prestižních akcích typu olympiáda narazit na, jak říkáte, ryzí sport, zkrátka na nadšence?
Vzpomínám si na olympiádu 1992 v Barceloně, kde jsem komentoval vodní slalom. Co se výsledků týče, tak je to velký sport, ale tam si vodní slalomáři vařili v kotlíku, spali ve stanu. To jsou zkrátka vodáci. Teď už je to asi jinde, těžko se na tak velkých akcích s něčím podobným ještě setkáte. Proto jsem moc rád, že při moderování Sportovce regionu potkávám řadu šikovných lidí, kteří jsou do sportu zamilovaní, kteří ho nedělají jen pro peníze, pro slávu.
A kteří se sportem neuživí, proto chodí do práce…
To je obdivuhodné, že najdou sílu a čas na sport. Jsem ročník 1953, sport jsem začal vnímat zhruba ve svých deseti letech. Pamatuji si, že tehdy byl sport skutečně na jiné úrovni, i když už tehdy tu fungoval nepřiznaný profesionalismus. Ale většina sportovců pracovala. Jen vyvolení pracovali jen naoko. Idea sportu je taková, že by neměl být profesionální, tak by to podle mě mělo být. Ale svět i sport se vyvinul.
Na severu Čech zatím máte za sebou úterní Louny a čtvrteční Teplice. Co vás překvapilo?
Jezdil jsem po destinacích, kde je vrcholový sport, v Lounech bohužel žádný takový nebyl, proto jsem v tomto městě pracovně ještě nebyl. Najednou se ale ukázalo, že je tam úžasná základna sportovního aerobiku. Adéla Citová je dvojnásobná mistryně světa. A další její kolegyně sbírají medaile z různých šampionátů. Pro mě je v mém věku opravdu zajímavé něco takového objevovat. A ještě byl v Lounech jeden neuvěřitelný člověk – musher Roman Habásko, který se věnuje 25 let pejskům. V Teplicích mě nadchl mistr skotských her Vladislav Tuláček, jemuž se klaní Skotsko, kolébka skotských her a zná ho i princ Charles. Nebo mě zaujal freediver David Vencl, který hodlá vytvořit světový rekord v plavání pod ledem. Tihle lidé mě naplňují optimismem, že není vše ve sportu tak špatné. Těším se na další města – Chomutov, Děčín nebo třeba Most.
Na Mostecko jste jezdil hodně do Litvínova. Vzpomenete si na nějaké zážitky?
Litvínovský hokej má obrovskou tradici, je tam starý stadion se specifickou atmosférou. Co já tam toho v té staré stísněné boudě prožil… Komentoval jsem v ní třeba s báječným kolegou Josefem Vimmerem, který ale dělal spolukomentátora krátce. Nebo s Jirkou Holečkem. V roce 1996 Litvínov porazil jeho Spartu v semifinále, on byl tenkrát v budce se mnou. A podobných zážitků z Litvínova mám víc. Tak třeba můj první kontakt s litvínovským hokejem. Byl jsem vyslaný udělat rozhovor s Ivanem Hlinkou. Měl zrovna bolavé koleno a já se ho na něj pochopitelně zeptal. Začal se rozčilovat svým typickým způsobem, že se zajímáme o jeho bolavé koleno, ale Litvínovu jde v lize o titul. To bylo v roce 1978, když jsem nastoupil do Československé televize. Byl obrovský, na bruslích se nade mnou tyčil. Pak se začal smát, rozhovor jsme udělali. Zažil jsem zkrátka s Litvínovem krásná léta, kdy bojoval o titul, ale také léta, která byla hubenější. Je to hokejové město. Držím Litvínovákům palce, aby se udrželi. Pro město by sestup byl velká škoda.
Pamatujete si i na další města ze severu, kde jste často komentoval?
Ten Litvínov byl nejčastější. Do Teplic jsem na fotbal nejezdil, protože fotbal jsem nedělal. Ale v Děčíně jsem byl na basketu. Já ho mám moc rád, ale v redakci bylo baskeťáků strašně moc. Jednou jsem zaskakoval za Jakuba Bažanta, byl to zrovna zápas v Děčíně. Byl to jediný basket v mém životě, který jsem komentoval. A moc jsem si to užil!
Dostanete se k nám na sever jako turista?
Občas ano. Pamatuji si na výlet lanovkou na Komáří Vížku nebo na putování z Hřenska k Pravčické bráně. To už je ale dávno. Ten kraj má zvláštní původ. Mísí se v něm industriální poničení s nádhernou přírodou. Prostě kraj neuvěřitelných kontrastů. A rodí se tu dobří sportovci! Možná právě proto.
Vy jste, kromě jiného, dokázal to, co umí málokdo – odejít v pravý čas. S komentováním v televizi jste přestal, přestože byste se mu mohl věnovat klidně několik dalších let. Proč?
V jednu chvíli jsem si uvědomil, že to postě stačí, že uvolním prostor mladším. Začal jsem se víc věnovat zpravodajským a editorským záležitostem. Zažil jsem 14 ředitelů, byl jsem na 14 olympiádách. Měl jsem v zimní sezoně de facto pořád sbaleno, pořád jsem byl v pohotovosti. Na jednu stranu mě to nabíjelo, na druhou to i vysávalo. Jsem vděčný osudu, že jsem mohl zažít zlatou éru České televize, kdy se vysílaly všechny sporty, kdy se stavěla po revoluci nová sportovní redakce. Bylo to krásné.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
