Josefa Papa jsem poprvé viděl na našem atletickém tréninku někdy v únoru 2016. Bylo mu tehdy 15 let a do našeho klubu ho přivedla maminka. Kluk byl opravdu pořízek – 192 cm výšky a něco kolem 130 kg živé váhy. Při prvním tréninku jen seděl a díval se na děti své věkové kategorie. Sledoval jak běhají, skáčou, dělají kotrmelce a na závěr hrají kolektivní hry. Než odešel domů, řekl jsem mu, aby si na příští trénink přinesl věci na sportování a zkusil to s námi. Vytřeštil oči a jen tiše hlesl: „To nikdy nedokážu!“ Ještě jsem stačil říct mamince, ať s ním na příští trénink taky přijde.

Na dalším tréninku, světe div se, byl Pepa ve sportovním. Co následovalo, bylo dopředu jasné. Tělocvičnu skoro nepřeběhl a maminka z toho byla nešťastná. Když jsem ji utěšoval, že vše bude v pořádku, že to její Pepa dá, nechtěla mi věřit. Při rozhovoru s ní jsem se dozvěděl, že chodí do ZŠ v Lounech. Prozradila mi, že je výrazný introvert, zahloubaný spíš do sebe a do počítačů, ven moc nechodí a nemá vlastně žádné kamarády. Mezi řečí pak maminka přiznala, že už nevěděla, co si s Pepou počít, protože se skoro nehýbá, ale sní toho jako rota vojáků. V tu chvíli se obrátila na paní ředitelku školy, jestli neví, kde by jí s Pepou nějakým způsobem pomohli a dokázali ho pro něco nadchnout. Odpověď byla jednoznačná: „Běžte do počeradské atletiky, tam se nekouká na talent, ale pracují s dětmi tak, aby z pohybu měly radost a bavilo je to.“ A tak nám maminka toho svého introverta přivedla.

Je pravda, že první tréninky byly pro Pepu hotový očistec. Přiznal se, že ho po nich bolelo celé tělo, ale když o svých pocitech mluvil, v očích i výrazu jeho tváře bylo vidět, že se rozhodně nechce vzdát. S příchodem jara se blížil i náš přesun na venkovní hřiště, a to už pro Pepu neznamenalo jen běhání a posilování, ale i další, pro něj velice zajímavé činnosti. Nejdřív vzal do ruky kouli, následně i disk a oštěp. Tím začalo nové období jeho rychlého atletického růstu. První vrhy koulí i hody diskem naznačovaly, že Pepa sílu i švih má a že práce tímto směrem určitě nebude marná. Nová náplň tréninků byla novým a zároveň silným impulsem. Bylo jasně vidět, že Pepa na sobě pracuje i doma. Dubnové zahajovací závody v Bílině znamenaly pro Pepu i první zápis do statistiky. Vrh pětikilovou koulí a výkon 8,06 m byl jeho prvním atletickým výkonem zapsaným do statistiky.

Blížilo se léto a s ním i pravidelné klubové soustředění ve Vysokých Tatrách. Po dohodě s trenéry jsme účast nabídli i Pepovi. Po malém zaváhání odpověděl, že se domluví doma a dá nám vědět. Na dalším tréninku pak oznámil, že s námi pojede. Od února do léta se Pepovi podařilo shodit nějaké to kilo a k atletice začínal hezky přirůstat i srdíčkem. Byli jsme všichni ve velkém očekávání, jak zvládne chození po kopcích ve vysokohorském prostředí. A on nás samozřejmě opět nezklamal. V kopcích sice neběhal jako kamzík, ale pral se s nimi jako medvěd a nedal jim ani sobě nic zadarmo! Při odjezdu a posledním focení jsme se Pepy zeptali na jeho dojmy. Chvíli se zamyslel a najednou z něj vypadlo: „Bylo to strašný, nic podobnýho jsem ještě nezažil. Na tuhle dřinu do konce života nezapomenu. A příští rok sem vezmu mamku a ségru a budu je tahat po všech kopcích, co jsem musel vylézt já, aby taky poznaly, jak hrozně to bolelo!“

Od tohoto soustředění jsme věděli, že Pepa je náš! Krátce poté běžel na Velké ceně ČEZu 2016 v Lounech své první závody. Stovku zaběhl v maratónkách v čase 14,65 sekundy a hlavně vyhrál ve vrhu koulí (8,44m). Z toho byl v sedmém nebi. Na další trénink si přinesl úplně nové tretry. Dřel jako mezek, vzal si kouli i disk domů a trénoval doma na poli ve Slavětíně. Na konci září absolvoval první mezinárodní závody v Žitavě. Výsledek? Mezinárodní stupně vítězů a hned místo nejvyšší a osobní výkon 10,27m! Co víc si přát po půl roce poctivého trénování!

Od listopadu jezdíme pravidelně do lesa na nedělní výběhy. Pepa se zeptal, jestli se může přidat. Mohl. A nechyběl snad ani jednou. Zpočátku to pojal jako indiánský běh, postupně přidával větší porci běhu a na jaře už uběhl v kuse i 8 km. Tím to ovšem neskončilo. Doma si udělal malou posilovnu a na základě trenérových rad pravidelně cvičil. Bylo jen otázkou času, kdy se jeho nadšené úsilí projeví na výkonnosti.

Halové závody v sezóně 2017 jsme zahájili výjezdem do Pražské Stromovky. Pepa tam ve svých 16 letech vrhl pětikilovou kouli na značku 11,88 m. A to ani zdaleka nebylo všechno. Postupně se měnil i jako člověk, z uzavřeného introverta se stává velký bavič a super kamarád, který nezkazí žádnou legraci a je i tahounem každé party, do které přijde. Jeho výkonnost jde stále vzhůru, medaile z krajských přeborů už snad ani nepočítáme. Dorosteneckou kategorii a 5kg kouli opouštěl s osobním rekordem 13,10m.

Ale Pepa chtěl výš, kraj už mu byl tak nějak malý. Republika, to by bylo něco! A protože věděl, že bez práce nejsou koláče, opět dřel jako mezek. Nejen ve škole, kterou s úspěchem dokončil a postaví se na vlastní nohy, ale i v atletice. Kloubil práci se svým koníčkem, a i když dělal ve směnném provozu, chodil dál na lounský stadion, jak jen mu čas dovolil. To už byl v kategorii juniorů, což znamenalo opět těžší náčiní. Koule vážila už 6kg. V únoru 2018 se mu splnil sen - jel na první mistrovství republiky. Skončil na 11. místě výkonem 13,62m.

Rok 2019 byl posledním rokem v juniorské kategorii. Pepa měl opět velký cíl. Chtěl nejen na republiku, ale chtěl do první osmičky. V červnu 2019 se mu i tento sen splnil V Olomouci vrhl 14,44m. Tímto výkonem si zajistil krásné 8. místo mezi juniory v České republice.

Rok 2020 byl velkým mezníkem v závodní kariéře. Vstoupil do kategorie mužů, tím pádem vzal do rukou opět těžší náčiní. Koule vážila už 7,26 kg, zaková váha opravdu není žádné peříčko. Věděl, že pro něj vstup mezi mužskou špičku nebude žádný med. Přesto si věřil a chtěl i v prvním závodě mezi dospělými zabojovat o postup na MČR. A v září roku 2020 se mu opět vyplnil velký sen. Jel na MČR do 22 let v Jablonci. Nebyl by to ale on, kdyby se chtěl jen zúčastnit. Toužil i mezi muži bojovat o první osmičku, což závodníkům zaručuje postup do finále a šest hodů. Výsledek 14,90 m znamenal 7. místo na mistrovství republiky!!!

Pepa jasně ví, co chce, kouká na každý závod ve vrhu koulí, hltá očima Staňka a dál sní svůj sen!

Uvidíme, jestli mu to vyjde…. Nám, trenérům, už to vyšlo, našli jsme totiž našeho Pepu Papa. Díky Ti, Pepo, za to, že jsi. Pro takové kluky a holky se dělá malá velká atletika v Lounech!

Ondřej Holl