Chcete dítě? Sežeňte si povolenku

Podle jeho propočtů vůz ročně vypustí cca 2,5 tuny CO2 ročně, zatímco dítě by (když se vezme v potaz výroba oblečení, pleny, zdravotní péče atd.) způsobilo vypuštění 58 tun CO2 ročně. Že ta čísla nevypadají příliš věrohodně? Možná. Ale Wes je bere vážně a na jejich základě si nechal podvázat chámovody.

Lodní průmysl bez emisí. Ceibu poženou solární panely i elektromotory

Mladému páru prý nevadí, že se stal terčem mnoha posměšků a že byl dokonce kandidován na udělení Darwinovy ceny (tu dostávají lidé za nějaký velmi hloupý čin, jehož zásluhou se vypojili z koloběhu reprodukce a vlastně tak zkvalitnili genofond lidstva).

Jako zdivočelé myši

Nápad Silerových může působit spíš jako parodie na extrémní ekologická stanoviska. Je to sice krajnost, jedná se však o výstřelek masivního, téměř už mainstreamového hnutí, které bere odmítání reprodukce jako zodpovědný přístup k budoucnosti světa a usilovně ho propaguje.

Podobně, jako už se vžily pojmy typu „dobrovolná skromnost“ či „létání je hanba“, začíná být vcelku běžný i názor „děti ničí Zemi“. Zatímco ale první dva postoje lze podpořit či aspoň akceptovat, třetí zavání kolektivní sebevraždou lidstva.

Vědci už také hovoří o blížícím se „šestém velkém vymírání druhů“, které se bude týkat i lidstva. Svoje teorie mají podloženy například studiemi na laboratorních zvířatech, jež se v případě přemnožení a „luxusu“ v podobě neomezené dostupnosti potravy a nepřítomnosti predátorů začínají chovat přesně tak, jako současné lidstvo: přestávají se rozmnožovat a naopak vytvářejí stejnopohlavní skupiny, které mezi sebou bojují a dokonce se požírají.

Známý je v této souvislosti pokus na myších, který provedl americký etolog John B. Calhoun. Svůj experiment (jemuž novináři přezdívají „Myši v ráji“) zahájil se čtyřmi myšími samci a čtyřmi samičkami. Díky skvělým podmínkám se myší osma rozrostla až na 600 kusů!

Pak však došel prostor k dalšímu rozmnožování a myši začaly ráj měnit v peklo. Calhounův myší ráj skončil děsivou agónií, kdy matky požíraly své novorozené potomky. Po 1780 dnech od počátku experimentu zemřel i poslední myšák – nepomohlo ani přistěhování několika zvířat „zvenčí“, která nebyla frustrována hororem v myšáriu.

Experti situaci v myšáriu přirovnávají k dnešnímu stavu věcí v Japonsku: mimořádně rozvinutá a bohatá země trpí zoufalým nedostatkem dětí, a naopak přemnožením nejrůznějších agresivních gangů mladých lidí.

Řidičák na dítě

V současnosti vědci Calhounovy poznatky začínají vztahovat na lidský rod. Jejich prognózy jsou přitom stejně chmurné, jako nejasné. Stačí se podívat na autoritativní rozbor situace připravený OSN. Podle něj se růst populace zastaví a v roce 2100 bude na Zemi 7,2 miliardy obyvatel. Druhý propočet ovšem předpokládá kontinuální růst počtu pozemšťanů, kterých by na konci našeho století mělo být 16,5 miliardy. Čemu věřit? Vyberte si.

Hana Korvasová: Nestačí říct, že když třídím odpad, zachraňuji planetu

Každopádně radikální „milovníci Země“ preventivně děti odmítají. Je jim přitom velmi nepříjemné, že určité skupiny obyvatel světa (hlavně definované společným náboženstvím) chápou plození jako boží přikázání a jakákoli omezení odmítají. Vzhledem k tomu by se během krátké doby mohly náboženské skupiny stát „pány světa“.

Radikální ekologové proto berou vážně myšlenky francouzského sociologa Antoina Buéna, které zveřejnil v bestselleru Povolení rodit. Cituje například americkou studii, podle níž nenarození dítěte ušetří světu více CO2 než 684 mladých lidí, kteří budou až do konce svého života recyklovat veškerý odpad. Tato studie sice nepůsobí moc věrohodně, ale Buénovi se očividně hodí do jeho argumentace.

Kruciální otázkou ovšem je, jak přimět dospělé lidi, aby se nerozmnožovali: přece jen jde o jeden z našich „basic instinktů“, který máme hluboko v hormonech i genech. Tady Buéno jako jednu z možností navrhuje zavedení „řidičáků“ na děti. Ty by spočívaly v důkladné zkoušce, již by složili oba budoucí rodiče, pečlivém prozkoumání prostředí pro život dětí (není třeba dědeček alkoholik?) a také v ověření materiálních podmínek pro vzácné potomky.

Příprava a kontrola přípravy na rodičovství by mohly trvat třeba i dva, tři roky a zahrnovat řadu doplňkových kurzů. Povolení mít dítě by tak získaly jen ty páry, které by o něj opravdu hluboce stály.

Co ale se ženami, jež se do jiného stavu dostanou „na divoko“? Tady se rýsuje něco trochu podobného „čínskému řešení“. Pokuty, různá znevýhodnění a znepříjemnění života rodičům i dětem. Osvědčil by se ale třeba právě ve Francii tento přece jen hodně asijský přístup?

Tři tisíce eur za jedno dítě

Druhou alternativou, kterou Buéno předkládá, je kupování povolenek na porod dítěte; prý po vzoru emisních povolenek, což není moc hezké srovnání. Institucí, jež by takové „koncese“ prodávala, by byl globální úřad, který by počty dětí v jednotlivých zemích určoval na základě jejich situace (také vám to připomíná socialistické plánování?).

Výnos z povolenek by pak nebyl ziskem žádné osoby ani organizace – byl by okamžitě investován do snižování populace v zemích typu Somálska, kde se rodí velké množství dětí a nějaká povolení by tam nikdo neřešil. Buéno dokonce navrhuje konkrétní sumu: ve Francii by manželský pár za „bon“ na dítě zaplatil 3 tisíce eur.

Z udělování povolenek by ovšem měly být vyjmuty „nekvalitní“ osoby: s dědičným onemocněním, mentálním postižením, zločinci a také dvojice, jejichž příjem by „nezaručoval kvalitní vývoj dítěte“. Vůči homosexuálním párům postupuje Buéno po špičkách – zřejmě ale jejich snahám mít děti nefandí.

Ekologie ve školních lavicích

Každého na první pohled napadne, že tato verze je zhmotněním nočních můr řady myslitelů: povolenky by si přece kupovali především lidé zámožní, čímž by vznikla nová elita shlížející shůry na „nečistokrevné“ davy chuďasů, kteří se dostali na svět bůhvíjak. Těm by navíc podle jedné z variant dokonce měly být „nelegální“ děti odebírány a dávány buď k adopci, nebo do dětských domovů. Také vám z toho naskakuje husí kůže?

Proč se vlastně Buéno pustil na tak tenký led, jakým je povolování porodů a de facto plánování lidské populace? Určitě to tušíte: zase jde o ekologii. Autor nevěří, že by se vědeckému vývoji podařilo zajistit dostatek výživy a odpovídající hmotné podmínky bujícímu lidstvu.

Aby pak nedošlo k už zmíněnému vyhynutí či přinejmenším velkému poškození lidského rodu, navrhuje opatření, na která jistě většina čtenářů jen nevěřícně třeští oči. Propočty, podle nichž se má Země za čtvrt století stát neobyvatelnou, pokud okamžitě zásadně nesnížíme produkci skleníkových plynů, však mají tyto myšlenky ospravedlňovat.

Bohatství je lepší cestou

Jak ale praxe ukazuje, nejschůdnější cestou ke snížení porodnosti je ekonomický pokrok. V bohatších zemích mají ženy jaksi zákonitě méně dětí, které navíc vychovávají na lepší úrovni, než v končinách chudých.

Pokud bychom tedy chtěli zastavit růst počtu obyvatel Země, byla by jiná distribuce světového bohatství cestou nejpříjemnější a nejméně problematickou. Zatím se ale pokoušejí po ní kráčet hlavně nepříliš bohaté nadace, zatímco rozhodující ekonomické mocnosti nadále akumulují své hodnoty v rukou stále menší skupiny lidí…

My děti nechceme

- V Evropě není bezdětnost ničím výjimečným. U nás byla za předešlého režimu potlačována, ještě před sto lety ale byli staří mládenci a staré panny i bezdětné páry naprosto běžné.

Někdy šlo o dobrovolné rozhodnutí, jindy o ekonomickou nutnost: například učitelky se mohly vdát pouze za hmotně dostatečně zajištěného partnera, kterého však také za celý život nemusely potkat. Neustálé války omezovaly množství mužů na „trhu reprodukce“, ekonomické krize zase znemožňovaly materiální zajištění případné rodiny.

- Podle prognóz by měla nejpozději koncem 21. století populace klesat v celém světě s výjimkou Afriky. Leckde se však snižuje už nyní – třeba v Indii je dnes porodnost jako v Československu 80. let.

Každá správná pletařka má doma syslírnu plnou vlny, říká Jaroslava Plačková

- Pokud by se rozvinula termojaderná výroba elektřiny, zřejmě by Země uživila i více než 10 miliard lidí, ovšem za cenu naprostého přizpůsobení přírody potřebám lidské výživy.

- Porodnost v Česku není ve srovnání s jinými zeměmi EU nijak dramaticky nízká – s hodnotou 1,8 dítěte na dospělou ženu je dokonce lehce nad průměrem. Pokud budeme dostatečně vstřícní vůči vhodným imigrantům, neměli bychom mít s nedostatkem obyvatel problémy.

- Věk prvorodiček je nyní v Česku v průměru 28,2 roku. To je sice podstatně více než v 90. letech (tehdy to bylo 22 roků), ale zatím stále nejde o nic tragického.

- Jakékoli kontrole se vymyká přírůstek obyvatel v muslimských zemích. Hrozí tedy, že nás jednou zaplaví? Zatím nikoli bezprostředně – imigranti k nám přicházejí hlavně ze Slovenska a z Ukrajiny. Díky jejich přílivu je u nás „obsazeno“ a přistěhovalci z jihu nemají mnoho možností, jak se k nám dostat a jak se tu usadit.