Měla jsem v plánu zůstat se synem tři roky doma. Ale zhruba po roce nám došly finance a celá situace začala být nezvladatelná. Proto jsem se rozhodla pro návrat do práce – synovi tehdy byl rok a půl. Měla jsem štěstí, nebo jsem si to alespoň myslela. Dostala jsem totiž nabídku práce v jednom velkém korporátu. Záhy jsem ale zjistila, že jsem si zřejmě ukrojila příliš veliké sousto. Pracovat na plný úvazek a mít doma tak malé dítě mě velmi stresovalo.

Když jsem byla v kanceláři, neustále jsem myslela na syna, zatímco na pracovní činnosti jsem se špatně soustředila a dělala jsem chyby, kterých si pochopitelně všímali i moji kolegové a nadřízení. Dostala jsem se pod obrovský tlak. Pracovně i v soukromí. Zpětně vůbec nerozumím tomu, jak jsem to mohla ustát. Až teď mi dochází, že jsem to vlastně moc nezvládala. Hlavně psychicky.

Od plen na poradu

„Vrátit se do práce po rodičovské dovolené znamená obrovskou zátěž nejen pro ženu, ale pro celou její rodinu. V Česku jde na rodičovskou dovolenou v drtivé většině případů právě matka. Největší nálož si tedy vybere rozhodně ona,“ říká psycholožka a poradkyně v oblasti lidských zdrojů Natália Schwab Figusch.

To, jak si žena dokáže s takovou situací poradit, ovlivňuje nejen typ její osobnosti nebo třeba vzdělání, ale i to, jaké má sociální zázemí. Velkou roli má samozřejmě i charakter její práce, pružnost pracovní doby nebo třeba to, jestli bude mít možnost pracovat částečně z domova. Ale i když narazíte na vstřícného šéfa, může být návrat do práce trochu šok. „Sociální izolace, ztráta pracovních návyků, změna klimatu organizace, systému práce, změny ve složení týmu, to vše může mít klíčový dopad na adaptaci matky po nástupu do práce,“ vypočítává Natália Schwab Figusch.

Psychologicky je podle ní důležité, aby se nejen dítě odpoutalo od matky, ale také matka od dítěte. „Nechat dítě jít, pustit ho vstříc novým sociálním zážitkům může být pro matky mimořádně náročné, zvlášť pokud je dítě ještě hodně malé,“ vysvětluje odbornice. A dodává, že nová pozice v nové životní situaci samozřejmě přináší i pozitiva: kromě peněz i znovunabytí sebevědomí nebo to, že si žena zase začne naplňovat svoje vlastní potřeby.

Krkavci a workoholičky

Jsou ale i ženy, které se vrací do práce kvůli práci samotné – mají ji rády a nechtějí se jí vzdát. „S oběma dětmi jsem začala pracovat už krátce po porodu. Ne proto, že bychom to finančně neutáhli, byť peníze jsou samozřejmě příjemné, ale proto, že mám svoji práci ráda a nabíjí mě. Navíc pro mě v tom úplně novém světě mateřství, v němž jsem často byla bezradná, představovala určitý záchytný bod, kontinuitu s životem před dětmi a připomínku toho, že i když momentálně třeba nedokážu uspat svoje dítě, pořád jsou věci, ve kterých jsem dobrá. Ale samozřejmě bych to nezvládla, kdyby mi můj zaměstnavatel nevyšel vstříc,“ říká čtyřiatřicetiletá Lenka z Kladna.

Podobně to vidí i stejně stará Eva z Prahy, která pracuje jako lékařka. „Na děti jsem se těšila, ale neuměla jsem si představit, že bych s nimi zůstala několik let doma. Tím spíš, že mám svoji práci ráda a že se můj obor i rychle vyvíjí. Vracela jsem se tedy velmi brzo, byť nejdřív jen na částečný úvazek. Měla jsem chůvu a pomáhala mi i moje matka. Naopak tchyně to vůbec nechápala a obviňovala mě z workoholismu a kariérismu. A také z toho, že své děti nemám dostatečně ráda,“ vypráví mladá žena. A naráží tím na častý problém matek, které pracovat nemusí, ale chtějí: nepochopení okolí a někdy i urážlivé odsudky. V očích mnohých totiž takové matky platí za krkavce.

Ať už ale ženu motivuje k návratu do práce cokoli, jedno mají všechny pracující matky společné: Hledají způsob, jak vybalancovat práci, svoje potřeby a rodinu. „Začíná neustálý boj, který do dospělosti dítěte neskončí,“ říká psycholožka Schwab Figusch.

Na konci sil

Jak jsem to dělala já? No, bojovala jsem po svém. Moje pracovní tempo se stupňovalo, a abych to zvládla, musela jsem si najít různé úniky – například běh. Ale nestačilo to. Žila jsem v permanentním stresu, v práci se křičelo, doma se křičelo a já byla pořád nemocná. Jedna viróza střídala druhou, angína a chřipka se opakovaly pořád dokola. Byla jsem na konci svých fyzických i psychických sil, ale pořád jsem se snažila to překonat, přechodit. Tak jsem se dopracovala až do bodu, kdy jsem se jednoho dne sotva zvedla z postele.

Podobně to prožívala i moje známá Radka. Stejně jako já nikdy neměla práci, ve které by byla pánem svého času. A jednoho dne k tomu vyfasovala psychopatického šéfa. Praktikoval na ni metodu cukru a biče, ale cukrem postupem času začal dost šetřit. Musela být neustále na telefonu, volal jí i pozdě večer, když uspávala své dvě malé děti, a jakmile telefon nevzala hned, dostala od něj příšerně vynadáno. Když si stěžovala manželovi, vždycky jí na to řekl, že nechápe, proč si to od něj tak bere.

Když tělo padne

To je důležitý moment, protože právě podpora partnera je pro pracující matky zásadní. Jenže muži to se stresem mají jinak – ten spojený s prací na plný úvazek snáší mnohem lépe než ženy. Samozřejmě i proto, že je doma většinou nečeká tak náročná ‚druhá směna‘.

„Žena má víc povinností na domácí frontě. Práce v domácnosti a péče o děti jí zabere více než čtyři hodiny denně. Muži tedy mají mnohem větší množství času a energie na pracovní realizaci,“ potvrzuje psycholožka Natália Schwab Figusch.

Jenže zvládat sama domácnost s malými dětmi a k tomu pracovat je většinou dlouhodobě neudržitelné. „Frustrace z toho, že všechno visí na ženě, patřičně neodreagované emoce, permanentní fyzické i psychické přetížení z nuceného multitaskingu… To všechno může nakonec způsobit psychické či fyzické problémy,“ varuje psycholožka.

Já i moje kamarádka Radka o tom něco víme. Pár dní po tom, co jsem se zhroutila, mi diagnostikovali velmi zákeřnou nemoc – rakovinu mízních uzlin. Radka vydržela vražedné tempo pod psychopatickým šéfem necelé tři roky. Poté se jí rozjely dost vážné autoimunitní problémy, kvůli kterým skončila v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Navíc začala trpět únavovým syndromem a následky si nese dodnes. Provázel ji trvalý pocit, že selhala a že nic nevydrží. A aby toho nebylo málo, partner jí k tomu dost často dával za příklad jiné ženy, které se prý ze všeho tolik nehroutí, což ji ještě více stahovalo ke dnu.

Superžena? Dělí se o práci

Zkoumala jsem proto, co ony mytické ‚ženy, které se z ničeho nehroutí‘ dělají jinak a lépe než třeba já nebo Radka. Dlouho jsem spolupracovala s kolegyní, která se nenechala nikdy nikým odradit a pracovala vlastně nepřetržitě. I v porodnici. Samozřejmě že také na ni občas dolehlo pracovní tempo, ale vždy se z toho nějak otřepala. Uměla si to udělat pro sebe dobré a včas si dokázala vymezit hranice. Nebo si naplánovat důkladnou dovolenou a odstřihnout se od práce třeba na měsíc, aby byla schopná vše zvládat.

Dostala se na slušnou manažerskou pozici, takže si mohla dovolit chůvu a paní na úklid. Díky tomu jí odpadala řada běžných činností, které maminky musejí zvládat. Byla časově flexibilní a nemusela se stresovat běžnými aktivitami, které dovedou matky malých dětí velmi vyčerpat.

To je tedy to tajemství – část svých úkolů delegovat na druhé. Kolegyně si také nikdy nenechala napovídat, že je ostuda nechat děti a čistotu domova na starosti jiným. U žen, které takové zázemí nemají, by se mohla neustálá práce bez patřičného odpočinku dlouhodobě a významně podílet na vzniku a rozvoji zdravotních problémů. U přetížených žen praktičtí doktoři či doktorky mluví o bolestech hlavy a zad, častějších zánětech močového měchýře a virózách.

„Ženy svůj zdravotní stav mnohdy odmítají spojovat s psychickou nepohodou, kterou dlouhodobě pociťují. Chtějí rychlé, instantní, ideálně chemické řešení. Pokud se žena dostane do fáze chronického onemocnění, je dobré kromě léčby uvažovat o pravidelné psychoterapii. Ta jí pomůže lépe zvládnout jak onemocnění samotné, tak životní styl a postoje, které k němu vedly,“ říká psycholožka Schwab Figusch.

Takže už víme, že bez pomoci se neobejdeme. Ideální samozřejmě je, když se do péče o děti a domácnost zapojuje i partner. Situace se zlepšuje, o tom žádná, ale k ideálu v tomhle směru mají české ženy ještě daleko.

Něco podniknout

Pátrala jsem také, jestli je východiskem vykašlat se na korporáty a náročné šéfy a zkoušet na či po rodičovské pracovat sama na sebe. Podnikat. Dominika Špačková, která se živí poradenstvím v oblasti podnikání, tyto ženy nazývá maminkatelky. Aby podnikající žena mohla zvládat svůj život bez většího zachvění, musí mít dobré zázemí, tedy dostatek financí, někoho spolehlivého na hlídání dětí a podporujícího partnera. Jedině tak na sebe nevyvine tlak.

Pokud na ženu rodina tlak vyvíjí a vyčítá jí například, že při svých aktivitách nemá doma uklizeno, je důležité tomuto tlaku nepodlehnout. Ale to málokterá žena ustojí.

„Jako matka můžete udělat jen dvě věci dobře. Zaprvé nekřičet na děti a nebít je a zadruhé musíte vydělat dostatek peněz, abyste zaplatila všechny složenky a jiné výdaje. V ostatních věcech na sebe žena nesmí mít zvýšené nároky,“ dodává poradkyně a koučka.

Nový začátek

Pro spoustu žen je ale mateřská dovolená natolik mezní zážitek, že jejich pracovní dráhu vychýlí úplně jiným směrem. V dobrém slova smyslu. Vzpomeňte si na všechny ty neuvěřitelné příběhy žen, které svůj byznys odstartovaly mezi praním prádla a vařením příkrmů! Možná v sobě díky dětem odhalíte dosud skryté vlohy nebo objevíte díru na trhu.

A jestli ne, minimálně konečně zjistíte, co to znamená, když firma hledá někoho flexibilního, kreativního a zodpovědného. V těchto kvalitách vás totiž mateřská vycvičí dokonale…

Podnikat, nebo raději ne?
„Často před svými klientkami zmiňuji pojem ‚mus faktor‘: když musíš, tak vyděláš. Podnikání je vhodné pro ty, co mají dobré zázemí, ale dá se rozjet i s malou investicí a i v případě, že žena doma nemá tak silnou podporu. Vše je o vhodném nastavení si práce a o očekáváních. Žena musí být hlavně schopna dát přednost podnikání před takzvaným emocionálním blahem,“ radí poradkyně v oblasti podnikání Dominika Špačková. Ženy, které chtějí podnikat, také musí být schopné držet se byznysu a čísel a nepodléhat snům a emocím. Pak se totiž lehce stane, že jim práce nepřinese dostatečný výdělek nebo že peníze protečou do kanálu.

TEREZA SCHILLEROVÁ