Kliknutím zvětšíteJak jednoduché, nebo složité pro vás je pečovat o odkaz Jiřího Menzela?
Dělám to všechno s velkou radostí a chutí, protože vím, že by byl moc rád, ale zároveň si připadám zvláštně schizofrenní, protože mám stále pocit, že tady Jirka je. Nezvykla jsem si na tu jeho nepřítomnost. Moc mi chybí. Víc, než bych si uměla kdykoli představit. Přece jen… je to půlka mého života a Jirka mi byl nejblíže. A naše propojení bylo hodně niterné. Přes všechny životní kotrmelce jsme se od sebe nikdy skutečně neoddělili a vždy při sobě stáli v dobrém i ve zlém.
Divadlo Bez zábradlí uvedlo Festival Jiřího Menzela. Čí to byl nápad?
Přišli s ním Nikol Heřmánková a Karel Heřmánek mladší, jimž Heřmánkovi Divadlo Bez zábradlí nedávno předali. Divadlo Bez zábradlí totiž vyrostlo na Jirkových hrách, nastudoval jich tam nejvíce a některé se stále hrají. Představení Bez roucha mělo derniéru a Janu Švandovou napadlo, že by bylo prima se s představením nějak hezky rozloučit. Z toho to celé vzniklo. Proto jsme týden od 23. do 28. dubna věnovali Jirkovi, jeho hrám a filmům, stejně jako dokumentům, které se ho týkají.
Během festivalu byla ve foyer divadla vystavena soška Oscara. Jiří Menzel ho získal za film Ostře sledované vlaky v roce 1967. Jaký k němu měl vztah?
Vážil si ho, věděl, že mu otevřel dveře do světa. Říkal, že by na mnoha festivalech nebyl v porotách, kdyby toho zlatého panáka neměl, tak se k tomu vyjadřoval. Zároveň měl ale velkou a nefalešnou pokoru, byl opravdu skromný. Oscar podle něj byl z velké části hrou náhody. Také ale věděl, že Ostře sledované vlaky byly zařazeny mezi sto nejlepších filmů světa. Nedávno jsme o tom mluvili s producentem Jana Švankmajera Jaromírem Kalistou. Že jsou filmy, které zestárnou. Že se nám líbily dřív, přitom dnes už nejsou koukatelné. Ale já mám pocit, že Jirkovy filmy nestárnou a speciálně na Vlaky se člověk může stále dívat čerstvýma očima.
Jirka byl třeba velmi populární v Indii. Když jsme tam šli po ulici, tak ho poznávali a říkali mu, že mají rádi jeho filmy. A to pro něj bylo cennější než všechna ocenění světa. Takže kdyby věděl, že jsme vystavovali jeho Oscara, asi by nebyl moc rád. Považoval by to za vytahování. Žila jsem s ním už několik let a Oscara jsem nikdy neviděla, až když ho jednou přemluvila nějaká návštěva, aby jí ho ukázal. Já bych ale ráda jeho odkaz takto udržovala. Byl jedním z nejvýznamnějších umělců nejen u nás, ale i ve světě, mnohé ovlivnil. A Oscar k tomu patří, lidé jsou na něj zvědaví.
Součástí festivalu byla i dražba předmětů Jiřího Menzela a výtěžek šel na dobrou věc.
Začátkem letošního roku jsem založila Nadační fond Jiřího Menzela. Cílem fondu je podporovat umělce, kteří se významně zasloužili o kulturu a s tím spojené šíření dobrého jména České republiky jak u nás, tak v zahraničí a kteří se dostanou do podobně tíživé zdravotní situace jako Jirka. Obecné, ale mylné povědomí je, že tito lidé jsou dostatečně finančně saturováni jen proto, že je na ně více vidět. Ale většinou je to velký omyl. Myslím, že díky tomu, co vykonali pro stát a jeho lidi, by měli mít možnost dožít konec života důstojně a třeba v domácím prostředí, tak jako jsem to umožnila Jirkovi.
Každý by si patrně přál být spíš doma mezi svými milovanými, než trávit závěr života ve zdravotnickém zařízení mezi cizími lidmi. Takovéto neziskové společnosti, fondy a nadace velmi dobře fungují v zahraničí, například v Maďarsku, kde stát o umělce dobře pečuje, ale nikoli u nás. Jinak rozsah působení Nadačního fondu Jiřího Menzela bude samozřejmě širší. Bude tam také třeba spadat podpora začínajících umělců a jejich projektů, pořádání seminářů a přednášek a aktivity spojené s šířením jména Jiřího Menzela.
Festival byl vzpomínkou na nedožité čtyřiaosmdesáté narozeniny Jiřího Menzela. Jaká pro vás jsou taková výročí? Pojí se s nimi nějaká tradice, třeba pravidelné prohlížení fotek?
Tak to se mě zkuste zeptat třeba za čtyřicet let. (smích) Ale teď si fotky prohlížím nonstop bez ohledu na výročí, pouštím si videa s Jirkou. Zatím si ani náhodou neumím představit, že bych to dělala jen o určitých výročích.
Je pro vás s odstupem času už trochu snazší zavzpomínat na Jiřího? S méně bolavým srdcem?
Víte, jednou jsem seděla u Nickyho Wintona doma. Prohlíželi jsme si jeho rodinné album a on se zasněně podíval na svoji ženu, která odešla už dávno předtím, a řekl mi: „Víš, když ti odejde někdo tak bytostně blízký, není to časem stále lepší, ale stále horší.“ Tehdy jsem tomu nerozuměla, ale už tomu rozumím… Každý máme jiné zkušenosti a ty jsou velmi individuální, a hlavně nepřenosné.
Kterou hru měl váš manžel nejraději?
Myslím, že měl moc rád Mandragoru a Tři v tom. To byly hry, které režíroval v Činoherním klubu, ale pak i v zahraničí. Měl moc rád herce, kteří mu tam hráli: Josefa Abrháma, Petra Čepka, Františka Husáka, Jirku Hrzána, Libušku Šafránkovou… A z her, které jsem zažila já, to byl jistě Brouk v hlavě, který má největší počet repríz v historii Vinohradského divadla. Úžasný Viktor Preiss v dvojroli. Jirka občas zaskakoval a radoval se z toho jako malý kluk.
Jak moc je vašim dcerám blízké prostředí divadla a hry Jiřího Menzela?
Anička si hodně pamatuje. Jezdila s námi po světě a chodila na zkoušky. Evička toho bohužel tolik s Jirkou nestihla, ale obě divadlo milují. Odmala s nimi chodíme do Minoru, který milujeme celá rodina. Anička chodí na koncerty klasické hudby, Evička zpívá v Kühnově dětském sboru. Obě mají k divadlu a ke kultuře velmi blízko.
Jak to měl světově proslulý režisér v soukromí? Režíroval i doma? Nebo jste od režírování domácnosti byla spíš vy?
Tak teď by se Jirka hodně smál. Měl takový citát, který už nevím, kdo řekl, ale Jirka ho moc rád používal: „O tom zásadním a podstatném, kam pojedeme na prázdniny, co budeme jíst, kam půjdeme do divadla atd., rozhoduje moje žena Olina. A já řeším takové ty nepodstatné věci, koho budeme volit, jak pojistíme děti atd.“ Tak takhle to u nás bylo. (smích)
Láska ke třem pomerančům je poslední hra, kterou pan Menzel režíroval, vy milujete vaše tři děti, vaši osudoví partneři jsou tři, přijde mi to s těmi trojkami a láskou takové symbolické. Co vy a trojky?
Já a trojky nic. Vše se děje, jak má, a nic v životě nebývá náhoda. Alespoň si to tak myslím. A trojky na to nemají v mém životě nějaký zásadní vliv.
Potřebujete milovat a zároveň být milována?
Tak já myslím, že to potřebuje každý z nás. Ostatně jaký je vyšší smysl života než láska, která může a má mnoho podob…
Měli by muži zahrnovat ženy pozorností?
Mělo by to být především oboustranné a vyvážené. Nikdy nemůže fungovat vztah, když by nebyl v rovnováze. A vztah dvou lidí, kteří se milují, je velká práce. Nic nejde samo od sebe. Je potřeba o něj pečovat. Dovolila bych si doporučit knihu, která byla první knihou, kterou mi dal Jirka přečíst ze své krásné obsáhlé knihovny. Umění milovat od Ericha Fromma. Je to úžasná kniha, velmi útlá a čtivá o vztahu člověka k člověku.
Vzpomenete si na nějaké nejoriginálnější vyznání lásky vůči vám?
Nikdy nemohu zapomenout na poslední Jirkova slova, než odešel na věčnost: „Miluju tě, ty moje krásná šílená…“
7
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
