Kliknutím zvětšíteKomedie, ve které hrajete, se jmenuje Láska hory přenáší. Máte hory rády?
Anna: Hory miluju jak v létě, tak v zimě, i když až tak vášnivým zimním sportovcem nejsem. Co mě ale baví, je trekování. S přítelem jsme jednou s batohy na zádech přešli v listopadu Krkonoše, což byl jeden z mých nejkrásnějších zážitků. V létě jsme spali pod širákem, což pro mě byl další level dobrodružství, ale protože strašně pršelo, museli jsme nakonec na dvě noci vyhledat ubytování. Ale i to bylo nečekaný a zábavný! Takže chůze, přechody, pobyt na horách nebo jen na chalupě, to mám ráda moc.
Lenka: Já jsem z půlky odchovaná v Jeseníkách, protože odtamtud pochází táta. Máme tam milovanou chalupu, kde trávíme téměř veškeré volné volno. A teď mám lásku k horám podpořenou soužitím s partnerem, který hory také prožívá, a navíc je lezec. Takže i tímto směrem mě nyní zasvěcuje. Navíc jsem se v rámci osobního rozvoje před pár lety vydala do Peru do And, což byl velký zážitek. Naposledy se všechny ty horské tóny ve mně rozezněly o to hlasitěji, když jsem vyrazila na film Poslední závod, ze kterého jsem nadšená a ve kterém padla krásná věta, že hory lidi stmelují, což si myslím, že je pravda.
Bylo během natáčení možné alespoň trochu toho horského vzduchu i odpočinkově „nasát“?
Anna: Už z oken jsou ty výhledy takové, že vás uchvátí, aniž byste museli ven. A my samozřejmě chodili.
Lenka: Byli jsme i na lyžích nebo na procházce s Csongorem Kassaiem.
Anna: To nám přeběhl přes cestu jelen, viď? (smích) To jsme se trošku „vycukali“, protože nám Csongor začal říkat: „Oni tu sú aj medvede.“ Od té chvíle jsme s Lenkou procházku prožívaly poněkud jinak.
Lenka: Ještě před touhle túrou jsem si šla jednou sama zaběhat, protože jsem v té lockdownové době chodila běhat pravidelně. Běžela jsem chvíli po sněhu, chvíli po trávě a nějak jsem se v okolí zamotala. Vrátila jsem se po setmění a už po mně byla sháňka. Nechápala jsem proč, načež někdo povídá: „Tobě nikdo neřekl, že jsou tu medvědi?“ Tak to jsem se zpětně trochu vylekala a sama už nikam nešla. (smích)
Film se natáčel výhradně na jednom místě. Má to něco do sebe?
Anna: Tohle místo bylo samo o sobě krásné a být tam po celou dobu byla výhoda. Velkou roli v tom hrál také lockdown, protože zatímco lidé byli zavření doma a odstřižení od okolí, tak my mohli pracovat na takhle krásném místě v poměrně velké skupině. Ne, že by se tam každý večer odehrávaly večírky, ale najednou jsme měli po těch měsících izolace pocit, jako kdybychom s někým sdíleli domácnost v podobě velkého hotelu. Takže za mě to byly určitě výhody. Což ale neznamená, že když se během natáčení cestuje, tak je to nevýhoda.
Lenka: To prostředí bylo okouzlující, a jak už Anča říkala… Být v hotelovém prostředí, když všechny hotely a restaurace byly zavřené, to se rovnalo malému zázraku a já se přiznám, že jsem do poslední chvíle nevěřila, že se vůbec z Česka na Slovensko přes hranice dostanu.
Anně se ve filmu coby nevěstě hroutí její velký den a špatně je snad všechno. Stalo se vám někdy něco podobného?
Anna: Mně asi ne. A když, tak to byl beďar v den premiéry maximálně. (smích) Ale abych stejně jako postava, kterou hraju, nemohla v den svatby najít manžela hodinu před obřadem, to je tak strašné, že si troufnu říct, že nic podobného se mi nestalo.
Lenka: Mně se taky nic podobného nestalo a bude to tím, že já bych si takovou svatbu nenaplánovala.
Anna: Tak to já taky ne. (smích)
Lenka: Ve filmu je opravdu hodně znát ta komediální rovina a nadsázka. Díky tomu jsme se mohli všichni vyřádit v rámci řady situačních gagů.
Marek Lambora se v komedii představí coby horský svůdník z Tater. Máte s podobným typem mužů, tedy svůdníkem, nějakou osobní zkušenost?
Anna: Musí být z Tater?
To je jedno. Klidně z podhůří Krkonoš.
Lenka: Hlavně z Prahy, ne? (smích) Já si troufám říct, že ve svém věku „blbého“ svůdníka poznám.
Anna: To si myslím, že už poznám taky.
Lenka: Člověk musí vždycky vycítit situaci, jak si povídat, s kým, a hlavně – kdy včas utéct. (smích)
Anna hraje v tomto snímku dceru na vdávání a vy jste jí, Lenko, maminkou.
Lenka: Ano. Jsem Anči filmovou mámou, což je pro mě tedy něco, když hraju matku takhle staré „brécy“. (smích)
Anna: (smích) My jsme si to řekly už na začátku, aby mezi námi bylo jasno, že mě Lenka coby filmová matka měla už velmi brzy. Takže jsou to z našeho pohledu vlastně spíš ségry, ovšem ve scénáři jsou popsány jako matka a dcera. Na tom scénáři je nejvíc komická linka ta, že si matka plní svůj sen právě na svatbě dcery.
Lenka: A její představa, jak by to celé mělo dopadnout, se tam najednou také bortí.
Jak jste přijala, že budete hrát matku?
Lenka: Ono to má dvě strany mince. Když jsem se dozvěděla, že bych měla dostat tuto roli, byla jsem nadšená, že budu hrát maminku právě Anče. Říkala jsem si, že je to super, protože se spolu vyřádíme.
Pak přišla druhá fáze: „Ale já budu matka, sakra!?“ No, a následovala fáze třetí, kdy jsem se uklidnila: „Tak dobře. Jednou to přijít muselo, že budu hrát matku dospělé holce.“ A přijala jsem to tak, že se vlastně jedná o dárek. Zkusit to, naučit se to. Vždyť je mi tolik, kolik mi je a já skutečně můžu mít takhle starou dceru. Takže jsem na to nahlédla z té dobré strany, jako na úkol, který mě může herecky posunout, když to přijmu.
Jaké to je, když vám kamarádka Lenka hraje mámu?
Anna: Z toho, že jsme si s Léňou zahrály, jsem nadšená! Hned jsme si volaly, jak se na to těšíme. A když za mnou při natáčení Léňa běhala jako moje máma s prstem nahoru, dělala jsem jí to ještě těžší, protože jsem z toho měla mimo kameru záchvaty smíchu. Vidět zkrátka Lenku, jak se po klapce změní na starší hysterickou mámu, která ječí, tak to jsem si fakt strašně užila.
Pokaždé, když byla pauza, probíraly jsme spolu, jak co zahrát a který záběr byl lepší. Navíc jsem mohla čerpat i z ní. Moje postava si často ze své mámy dělá srandu a paroduje ji a její hlášky. Tak jsem za Léňou šla a zeptala se jí, jak by ona řekla větu, kterou mám před kamerou říct já, když ji mám napodobit.
Když jsme u té hysterické matky. Mají herečky k hysterii sklony?
Lenka: Je to věc individuální, ale myslím, že každá slušná herečka v sobě má mít tolik emocí, že není možné, aby nikdy nebyla aspoň trošku hysterická. A zároveň si myslím, že každý slušný chlap, který s herečkou chce žít, to prostě musí vzít do hry.(smích)
Anna: Že jsou herečky obecně hysterické, to bych neřekla. V téhle práci se ale, myslím, každý jednou dostane do situace, kdy nervy trochu zapracují, ale není to o nic víc než v jiných životních situacích a profesích.
Vy, Lenko, hrajete neurotickou matku, která kontroluje každý krok své dcery. Jak to máte se svými syny? Už jste se od nich trochu „odpojila“, nebo máte stále kontrolní tendence?
Lenka: Já se to vlastně stále učím, protože jednomu bude čtrnáct a druhému dvanáct. A ten mladší je na mě stále víc fixovaný.
Tak to už jsou v takovém složitějším věku. Jak to zvládáte?
Lenka: Puberta opravdu není lehká věc. Starší syn po mně zdědil emoční propady, jak já tomu říkám. (smích) Někteří moji kolegové by vám potvrdili, že umím dávat radost najevo opravdu ve velkém. Záleží na konstelaci, situaci a tak. A on to má po mně, stejně jako ty smutnější propady. Takže se učíme pracovat, jak na všechno nahlédnout i z jiného úhlu, že nic není tak horké, jak to na první pohled vypadá.
Zpátky k filmové matce. Kvůli účesu a oblečení ve filmu vypadáte o něco starší. Jaké je mít najednou o pár let navíc?
Anna: Tys tam nebyla udělaná jako starší!
Lenka: Ale působím tam starší, než se cítím v civilu. Jsem tam taková „paní“. Já se do toho ale nechala vtáhnout záměrně a možná to i schválně lehce „přisolila“. Chtěla jsem totiž tu roli postavit tak trochu i na tom, co mi na mé mámě občas trochu vadí nebo co si sám člověk uvědomuje, ale nejde mu s tím pohnout. Já se vždycky snažím na takové situace nahlédnout z výšky, jako z helikoptéry. Takže jinými slovy, ať je v těch našich postavách náš příběh, nebo jiný, vždycky jde o to, předat divákovi informaci o tom, že víme, co hrajeme. Že jsme jako herci schopni si z té postavy udělat trochu srandu.
Takže jste přidala i něco z „domácí kuchyně“?
Lenka: Je pravda, že jsem v jistých případech čerpala ze své maminky. Ale ona to ví, my si tyhle věci můžeme říct a máma mi pak ironicky poděkuje. (smích) Každopádně je to normální, že se matka v některých situacích trochu vidí ve své dceři a naopak. Zároveň je to takový věčný souboj, i když jsou mezi matkou a dcerou vztahy dobré a jsou vlastně kámošky. A já s mámou kámoška být umím, ovšem někdy se nám to vymstí.
Anna: Já se občas přistihnu u toho, že si řeknu: „Ježiš! Jsem úplně jako máma.“ A buď je to něco, co na ní mám ráda, nebo co mě štve. (smích) Ale i to je mi vlastně milé a blízké.
Matka a dcera, to není vždy úplně jednoduchá disciplína. Jaký máte se svými maminkami vztah?
Anna: S mámou mám skvělý vztah a vždycky jsem měla. Možná to bylo i tím, že jsem v pubertě nebyla extra zlobivé nebo vzpurné dítě. Jestli se výjimečně kvůli něčemu nepohodneme, tak se nejedná o nic zásadního. Navíc si teď čím dál víc uvědomuju, v čem po ní jsem, co je fajn a na čem bych chtěla pracovat. Ale všechno jsou to malichernosti, nejde o nic zásadního.
Lenka: My máme taky moc hezký vztah a od období mé puberty jsme naladěné na takovou kamarádskou notu. Ale i to samozřejmě někdy přináší jistá úskalí. Když jsem byla mladá, tak jsem asi právě díky tomu kamarádství měla občas tendence být drzá. A byla to asi spíš máma, kdo tu hranici vyrovnával. Možná si občas i říkala, že mi tu uzdu popustila až moc. A tak by to být samozřejmě nemělo. I když si rozumíme, tak v řadě situací se coby matka s dcerou ladíme dodnes.
Co jsem dřív třeba neuměla a s věkem se to naučila, tak říct některé věci nahlas. Třeba to pojmenovat do větší hloubky, což pro generaci mých rodičů úplně běžné nebylo. Proto se některé věci občas snažím víc otevřít, aby se to mezi námi pročistilo. Jestli jsem ale za něco hrozně ráda, tak za to, jak moc mi máma pomáhala s dětmi.
Jana Švandová mi kdysi řekla, že už je ve věku, kdy od rolí sexbomb přechází k učitelkám. Vy, Lenko, přecházíte na ty matky?
Lenka: Tak já si nemyslím, že bych nemohla být ještě i sexbomba. (smích) Ale je pravda, že tenhle film mi v tomto směru zrovna moc nenahrává.
Anna: Ale víš, co je vtipný? Že ani mně ne. Z toho, cos na mě jako matka na svatbu navlékla… Sexbomba nemůžeš být vlastně bůhvíjak dlouho, ale zároveň jí nemusíš být ani v útlém věku. Já ve filmu mám od té mámy šaty tak příšerný, že když jsem je viděla, tak jsem se lekla. Ale s velkou tolerancí je na sebe přesto navléknu a nakonec to není tak špatný, jak se na začátku zdá.
Lenka: Já jsem v tomhle směru vděčná, ale musím to zaklepat, protože mám snad nejpestřejší herecké období. U nás v divadle hraju v italské komedii příšernou pavlačovou drbnu, ve druhé inscenaci zase nechci říct sexbombu, ale holku, do které se zamiluje můj kolega Václav Neužil. Takže jsou to role protichůdné. Na Shakespearovských slavnostech v Macbethovi hraju vévodkyni. Ta je sice taky matka, ale zároveň velká žena. Takže ty role jsou rozličné.
V komedii Láska hory přenáší vzniká díky několika dějovým liniím prostor pro množství nedorozumění a komických situací. Čeho je vašem životě víc? Nedorozumění, nebo komických situací?
Anna: Mám ráda humor, takže z čeho můžu, ho udělám a málokdy se dostanu do bodu, kdy bych se hroutila, že se mi nedaří. Vše je tak, jak má být, a já se vůbec poslední dobou učím uvědomit si, obzvlášť v dnešní době, že se mám velmi dobře. A že se vlastně nic neděje, i když se něco děje. Ale samozřejmě to nejde vždy a se vším. Ale rozhodně mám v životě víc těch komických situací, díky bohu.
Lenka: Mám to podobně jako Anča. Nedorozumění se často snoubí s během všedních dnů a spíš jde o to, jak na to člověk nahlédne. Vždy jde o úhel pohledu, takže si vždy spíš říkám, že se vlastně nic tak strašného neděje, když k něčemu dojde. O nahlížení shora už jsem říkala, takže to zopakuji i teď. Když jsem začínala v Dejvickém divadle, tak mi můj otec coby režisér řekl, že když se na nějaké situace podíváme shůry, tak je vlastně všechno hrozná legrace.
A pomáhá mi to i v civilním životě, kdy má člověk tendenci hroutit se z nesmyslů. Asi jde o to, tolik se neprožívat. A my herci máme naštěstí tu možnost hodně si toho odžít v divadelních a filmových rolích, což je skvělý ventil.
Ve filmu se odeáhrává jeden den očima různých lidí. Každý z nás vidí tu samou věc jinak. Jak vy vidíte pověstnou sklenici, kde je vody do půlky? Jako poloprázdnou, nebo poloplnou?
Anna: Pro mě by byla spíš poloplná. Samozřejmě jsou ale dny, kdy bych ji viděla jako poloprázdnou.
Lenka: A já bych to, co Anča řekla, jen doplnila tím, že bych byla ráda za to, že se z té sklenice ještě můžu napít. (smích)
Anna: Přesně tak. A jestli mám den, kdy mě štve, že je vody málo, tak si ji doleju.
Lenka: Horší totiž je, když voda není vůbec.
Když se nevěsta ve filmu cítila jako „spráskaný pes“, v tu chvíli nevěřila, že někdy bude líp. Platí podle vás, že všechno zlé je pro něco dobré?
Lenka: Že vždycky může být hůř, ale i lépe, je stará dobrá fráze. Nebo co tě nezabije, to tě posílí. Asi se budu opakovat, ale jde hlavně o to, co si z dané situace vezmete a jak se s tím snažíte pracovat pro to, aby vás nějaký ten průšvih do budoucna obohatil.
A zdá se, že tahle komedie by nás nějakým způsobem obohatit mohla.
Anna: U nás se komedií točí hodně, ne vždy v nich je ale humor, který bych ocenila. A v tomto případě je to naopak. Láska hory přenáší je hodně o naději, proto se každé postavě a v každé dějové lince otevře nějaký nový obzor a celý film je o naději a víře, že vše dobře dopadne. Navíc naději teď potřebujeme víc než kdy jindy. Vlastně ji potřebujeme jako sůl.
32
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
