Martin Hilský: Shakespeare byl jako Beatles, taky netvořil ve vzduchoprázdnu

Tento článek a mnoho dalších najdete také v magazínu Víkend, který je standardně součástí sobotních tištěných Deníků, nebo právě zde v naší placené webové verzi. Jako předplatiteli se vám odemknou všechny prémiové články na Deník.cz.

Úvodem bych vám chtěl nabídnout takový příměr. Když vznikli Beatles, bylo v Liverpoolu asi šest set kapel, které měly stejný styl, vypadaly jedna jako druhá a byly na podobné úrovni. Přesto si dnes pamatujeme jen legendární „Brouky“. Dá se to vztáhnout i na Shakespearův Londýn? Tam přece také spousta umělců dělala totéž.
To je zajímavé přirovnání. Řada autorů v Londýně za doby Williama Shakespeara opravdu psala divadelní hry na stejná či příbuzná témata. Šlo o jakousi obecně sdílenou snahu, protože nově vzniklá divadla potřebovala repertoár. Navíc, tehdy nešlo o to být originální. Daleko více se dramatik snažil svými slovy povědět něco, co už publikum víceméně znalo. Originalita, jak ji známe, se utvářela teprve v romantismu. Ale přece jen bych poznamenal, že Shakespeare na to šel trochu jinak.

I tak ale nežil ve vzduchoprázdnu, byl součástí mohutné tvůrčí vlny. Čím to, že se z historie „vyloupl“ právě on, a ne někdo jiný?
Já nejdříve řeknu věc, která se nabízí. William Shakespeare se od svých nejvýznamnějších současníků – to jest Christophera Marlowa a Bena Jonsona – liší především tím, že napsal nejvíc lidských portrétů. Víte, Lear, Hamlet, Jago, to nejsou obyčejné postavy. Marlowe byl geniální autor, od kterého se Shakespeare učil. Podle mne však vytvořil jedinou velkou postavu, a tou je doktor Faustus. Zatímco Shakespeare jich má dva tucty! Když se podíváme na dílo Bena Jonsona, nesmíme vynechat jeho úžasnou komedii s lišákem Volponem, dále Alchymistu – ale tím to končí.

Jan Přeučil: Když táta nedostal trest smrti, všichni jsme se doma objímali

Myslíte tedy, že Shakespeare vytvořil něco, s čím se dá identifikovat?
Tak. A přitom se nenarodil do časů, které by přály konfesionálnímu psaní. Sice už vznikaly deníky a v lyrické poezii se básníci různě svěřovali, ale Shakespeare není ten typ. U něj jde především o představivost a schopnost pozorování. Vezměte si Kupce benátského, který se neustále hraje – navzdory námitkám, ať už oprávněným, nebo ne, že je to potenciálně antisemitská hra. Hlavní postava, Shylock, je jistě kontroverzní. Ale všimněte si, že všechny pokusy Shylocka vylepšit selhaly. Když z něj uděláte dobrého, ušlechtilého a velkorysého člověka, neznamená to ještě, že napíšete lepší hru. Shakespearovy postavy jsou složité, často ambivalentní. Mnohdy nemůžete říct, na čí straně autor stojí. Rozumíte, on vám je představí – postaví vedle sebe Shylocka a křesťana Antonia, jako by vás vyzýval, ať si zbytek domyslíte sami. A tak to dělá se všemi, nejen s Kupcem benátským.

Proto nás jeho hry pořád vzrušují.
Jedinečnost Shakespeara je vlastně dána tím, že jsme ho vytvořili my. Lidé, kteří chodí do divadla, ti, kdo o divadle píší, znalci, kteří na toto téma začali přednášet. Sledovat, jak se rodí taková ikona, je fascinující. A říká nám to leccos o vzniku obecně sdílených hodnot. My už přece žijeme v úplně jiné éře. Ale Shakespearovy hry mají schopnost do sebe „nasáknout“ i naši dobu a vydat o ní zajímavé svědectví.

U Shakespeara ovšem není podstatné jen to, o čem píše. Jde také o to, jak píše.
Myslím, že je objektivně možné dokázat, že to, co William Shakespeare provádí s anglickým jazykem, nedokázal ani jeho mentor Marlowe, natož jiný z jeho souputníků. U Bena Jonsona můžeme obdivovat jeho jiskřivé repliky, satirické šlehy. No jo, ale to Shakespeare uměl taky. A ještě měl ve svých dialozích takové zvláštní významové žhnutí, něco, co bych nazval energií řeči. Je nesmysl říkat, kolik nových slov uvedl do oběhu. S některými opravdu přišel jako první, ale zase tak moc jich není. Mnohem podstatnější je, že uměl s tehdejší angličtinou dělat věci, které ji posunuly o notný kus dopředu.

Mluvil jste o nevylepšitelnosti Shylocka. O něm se vážně nedá říci, jestli je v právu, nebo není, když chce libru masa po těch, kdo mu způsobili příkoří. Já bych to shrnul slovy, že Shakespearova dramata nesou rysy života. Neodehrávají se tak, jak si myslíme a chceme. Jsou v nich nenadálé zvraty a třeba i nelogické úlety – stejně jako v životě.
To říkáte krásně. Podívejte se na Hamleta. Ten začíná jako tragédie msty. Hamlet zjistí, že jeho otec, kterého měl strašně rád, byl zavražděn, a ocitá se v roli tradičního mstitele. Ale když pak čtete dál, zjistíte, že v závěru Hamlet neusmrtí krále Claudia, protože mu zabil tátu. Ne, ve skutečnosti jen improvizuje v situaci, kdy na něj nastražili past. Dali mu tupý meč, zatímco Laertovi, jeho sokovi v souboji, připravil Claudius ostrý meč namočený do jedu. Hamlet musí okamžitě jednat, na pomstu už vůbec nemyslí. Téma odplaty tedy autor opouští, a místo toho přichází moment překvapení – jako v životě, tam si také něco naplánujete a skončí to docela jinak.

Byl rytíř, který bránil slabší, vzpomíná na Borise Rösnera jeho kolegyně

Ještě mě napadá, že podobně jako Angličané Shakespeara jsme si my Češi „stvořili“ Karla Hynka Máchu. S tím rozdílem, že Mácha se tu zjevil na úplném úhoru, kde se tyčil jako osamělý strom. Ale to není případ Williama Shakespeara, jenž byl v renesanční Anglii obklopen spoustou jiných skvělých kumštýřů. A my jsme je vymazali z paměti.
Jistě na ně nezapomínají odborníci. Širší veřejnost však, obávám se, zná jen Shakespeara. Desítky dalších jmen v jeho stínu zmizely jako v černé díře. Já ho tedy raději vidím jako planetu, kolem které ostatní hvězdy krouží – a bez nich by nebyl! Nicméně si říkám, že to vaše srovnání s Beatles opravdu není špatné. Stejně jako oni, i Shakespeare získal masové publikum. A to v době, kdy bylo napsáno několik set her. Přesný počet nedokážeme odhadnout, mnohé z nich se nedochovaly. Ale i z toho, co zůstalo, je vidět, že se jedná o záplavu titulů, které se v hlavním městě Anglie uváděly ve zhruba dvaceti divadlech. V Londýně, kde tenkrát žilo kolem 200 tisíc lidí, se každý rok uskutečnilo několik set tisíc divadelních návštěv. Samozřejmě to nebyl samý Lear a Hamlet. Šlo o nový výnosný byznys, mnozí z těch námezdných autorů – takzvaných „hack writers“ – psali pro peníze a dneska po tom neštěkne pes.

Mohli tehdy vůbec herci z jeviště komentovat svoji současnost?
Ano, ale jen určitým způsobem. Psát adresně o aktuální politice nebylo možné. Jméno vládnoucího panovníka se v divadelní hře dokonce ani nesmělo objevit! Pokud se tak stalo, byla inscenace úředně zakázána. Hry o královně Alžbětě se proto mohly uvádět až po její smrti. To také vysvětluje, proč se Shakespearova historická dramata točí kolem Richarda II., Jindřicha IV. nebo Richarda III. Nejblíže se dostal ke své současnosti ve hře o Jindřichu VIII., což byl Alžbětin otec. Ale ani v tomto případě nepsal o své době, a navíc, to je velmi pozoruhodné, se zde vyhýbá problému reformace. Přestože pro jeho současníky-krajany větší téma neexistovalo. Anglie přestala uznávat autoritu římského papeže a římskokatolické církve, a on jako by to nereflektoval. Jenže, víte, to je zase Shakespeare: vy se nedozvíte, zda byl pro, nebo proti reformaci. Rozhodnutí nechá na vás. Když ale jeho hry čtete pozorně, všimnete si, jak si bere to či ono z obou stran. Výborným příkladem je Falstaff.

Rytíř John Falstaff, vyhlášený požitkář a záletník, člen družiny Jindřicha V. neboli prince Jindry. U nás ho geniálně hrál Jan Pivec a jako parádní roli si ho pro sebe dlouhá léta upravoval Jan Werich. Bohužel, svůj záměr ztvárnit Falstaffa nikdy neuskutečnil.
V Shakespearově hře nesla tato postava původně jméno Oldcastle. Ze začátku ještě nebyl žádný Jan Falstaff. Oldcastlové byl známi jako starý protestantský rod s dlouhou viklefovskou tradicí, skutečného Johna Oldcastla popravil za kacířství paradoxně právě král Jindřich V. A teď si představte, že se tento Oldcastle objeví na jevišti, proměněn v poživačného nemravu, zhýralce, který se ožírá a smilní, kde může… Prostě tak, jak ho mezitím lživě vykreslila katolická propaganda.

Tatiana Dyková: S dětmi se učím na chalupě a s manželem zkoušíme novou komedii

Shakespeare má Falstaffa-Oldcastla hned ve čtyřech hrách.
Potomci ctihodného Johna Oldcastla vznesli protest, že jde o urážku protestantských mučedníků. Shakespeare musel dát své postavě jiné jméno. Vybral si Johna Falstaffa, opět skutečného rytíře, jenž se původně jmenoval John Fastolf.

Chápu, kam míříte.
Chci říct, že Shakespeare dal před ztvárněním mučedníka – ať už katolického, nebo protestantského – přednost legendě, která sice nebyla pravdivá, ale slibovala dobrý příběh. A to je celý on. Neříká nám, na čí straně stojí. A také Falstaffa nevykresluje zdaleka jen jako grobiána a smilníka. To je obrovská veselicová figura s řadou jemně odstíněných vlastností.

Z vaší knihy Shakespearova Anglie jsem se dozvěděl, že tehdejší publikum vnímalo texty her doslova všemi smysly. Ač bylo nevzdělané, rozumělo různým náznakům a symbolům.
Byla to jiná mentalita a jiné vnímání. Divadlo bylo založené na řeči. Ostatně, to je i věc překladu: v českém slově „divadlo“ máte už předem význam „dívati se“. Kdežto anglický výraz „theatre“ tak vůbec nefunguje. „The theatre of the battle“ je bitevní pole. „The operation theatre“ zase operační sál. Ale především „theatre“ znamená encyklopedii. Viz onen známý Shakespearův citát: „Celý svět je jeviště.“ Vysloveně podívaná byla „spectacle“, česky spektákl. A u diváků máme v angličtině dvě možnosti: buď je nazveme „spectators“, nebo „audiences“, a tam se najednou zjeví sluchový vjem, audio. To, co Shakespeare uváděl na prknech londýnského divadla Globe, byly de facto hry slyšené. Uvědomme si, že zhruba polovina lidí v Anglii byla v té době negramotná. Sledovali Hamleta, který se dnes studuje na Harvardu, a přesto mu rozuměli. Přirozeně ho chápali po svém, jinak než my dneska. Když si představíte situaci prvního představení Hamleta, no to přece musel být senzační královský mord!

Sedmdesátník Miroslav Donutil: Zajímá mě, co ještě bude

Zase jsme u toho, že Shakespeare umožňuje každému, aby si z něj bral podněty na mnoha rovinách.
Lidé, kteří si za penny koupili lístek k stání a hlasitě komentovali děj Shakespearových her, měli ještě blízko k předvědeckému, mystickému chápání světa, založenému na legendách a mýtech. Já neříkám, že znali jméno každé bohyně, ale tak nějak s tím byli srostlí. Navíc v nich musela rezonovat lidská stránka příběhů, které se před nimi odehrávaly. Vždyť o čem je vlastně Hamlet? O lidských vztazích. Máte tu vztah syna s otcem, strýce a synovce, krále a jeho ženy, ale i Laerta a jeho sestry Ofélie. Nejkrásnějším vztahem je v této hře přátelství mezi Hamletem a Horaciem. A to samo o sobě stačí, aby se diváci s dramatem identifikovali. Shakespearovo dílo, jakkoli komplikované, můžete převést na docela obyčejná témata, která zajímají všechny.

Zmínil jste, že obecenstvo bylo mnohem spontánnější než dnes. Pokřikovalo na herce, glosovalo děj, smálo se… Jak to, že se za královny Alžběty mohli lidé v Anglii svobodně smát, když tam zároveň fungovala tajná policie a za relativně malé prohřešky hrozil trest smrti?
To je ten krásný shakespearovský paradox. Víte, o alžbětinské době koluje řada pověstí. Třeba, že ženy byly utlačované. Jistě, neměly volební právo. Ale když jsem psal knihu Shakespearova Anglie, překvapilo mě, že obyčejní lidé zase tak bezmocní nebyli. Přestože se Anglie jen hemžila fízly a státní bezpečnost, jak bychom dnes řekli, měla jasný úkol zachytit každé katolické spiknutí, byl pocit svobody, o kterém mluvíte, naprosto reálný. Mezi oficiální politikou a životem průměrných obyvatel je totiž od nepaměti velikánský rozdíl. Lidé se nakonec v mnoha věcech spoléhají raději na sebe a podporu svých komunit. Viz krásné anglické přísloví: „Bůh pomáhá těm, kdo si pomohou sami.“