Tři kroky od pekla jsou hodně brutální, říká autorka knihy Veronika Černucká

Právě vám v edici Původní česká detektivka vyšla v pořadí už třináctá knížka s názvem Tři kroky od pekla. Můžete stručně prozradit, o čem je?
Je to drsný příběh ve stylu detektivek od Agathy Christie. Čtenáře zavede do fiktivního Svárova, kde dojde k několika vraždám. Hlavní hrdinku Taru sem zavede pátrání po dvou zmizelých chlapcích a všechno nasvědčuje tomu, že tu řádí sadistický pedofil. Těšit se můžete na komplikované zápletky a také několik propletených zločinů. V knize je všechno, co mě baví. Dávné zločiny, spousta temných tajemství a motivy, které dráždí fantazii, jako je například médium, které hovoří s mrtvými. „Tři kroky od pekla“ jsou hodně brutální, ale tak to má být.

Vaše knihy zaujmou už na první pohled tím, že je na obálce vždy krásná dívka. Proč a kdo je na té poslední?
Fotografie na obálce se opět zhostil fotograf Ladislav Pejchar a v roli modelky se ocitla jeho přítelkyně Mercedes Ingrišová. Knihy podle výzkumů čtou z osmdesáti procent ženy, tak bych řekla, že je dobrý tah mít na obálce atraktivní holky. Nyní fotíme obálku k další knize, tam bude pózovat Ladislavova sestra Kateřina. Představovat by měla židovskou dívku.

Když něco chci, udělám pro to všechno, říká Dagmar Pecková

Na obálce jedné z vašich knih je také Taťána Makarenko. Jak došlo k vaší spolupráci?
Táňa je na obálce „Poslední modlitby“ a velmi si vážím toho, že souhlasila s focením. Známe se z doby, kdy ještě nebyla slavnou modelkou a zakladatelkou soutěže krásy Miss Czech Republic a já ji učila češtinu na gymnáziu. Učila jsem i Ladislava Pejchara, který nafotil několik obálek včetně té poslední.

První knížka, která vám vyšla v roce 2011, byla sbírka detektivních povídek „Noc, kdy jsem měla zemřít.“ Teď už několik let píšete detektivní romány. „Odskočíte“ si ještě někdy k povídkám?
Díky povídkám a novinařině jsem vypilovala řemeslo. Dříve mi přišlo obtížné napsat román, ale teď už vím, jak na to. Povídky se odehrávaly v zahraničí a byly spíše thrillerové. Myslím, že i čtenáři mají raději moji českou Taru a její svérázné průpovídky. Povídky píši dál, ale většinou na žádost časopisů nebo sborníků. To, co mě baví hodně, je psaní recenzí na detektivky. Tím si kompenzuji psaní kratších útvarů. Do budoucna budu věrná románům s Tarou.

Je o vás známo, že vaším vzorem je Agatha Christie a že jako autorka i čtenářka milujete klasické detektivní záhady. Jak jste to ale měla jako náctiletá, psala jste si třeba deníček?
Deníčky jsem si nepsala, já spíš zlobila a lítala venku. Knížky jsem četla, bavily mě horory a detektivky. K tomu mě přivedly řecké pověsti, které jsou docela brutální. Vždycky mě ale bavily hádanky a detektivka je v podstatě hádanka. Vy se je snažíte vyřešit a já dělám všechno proto, abyste je nevyřešili. Největší pochvala je, když mi čtenáři řeknou, že byli totálně vedle a že tohle by je ani ve snu nenapadlo. V tomhle ohledu jsem hrdá právě na „Tři kroky od pekla“. Řešení máte celou dobu před očima, ale i tak ho nevidíte.

Děj, místa i jednotlivé postavy vašich knih jsou fiktivní. Znáte vždycky už od začátku vraha, nebo vám vyplyne až na základě zápletek, které v průběhu psaní vymýšlíte, abyste čtenářům jeho odhalení co nejvíc ztížila?
V tomhle jsem trapný perfekcionista a detailista. Než se pustím do samotného psaní, už mám knížku víceméně hotovou. Mám naplánované jednotlivé kapitoly a vím, jaké kde budou falešné stopy. Vraha, oběti i zápletky znám od začátku. Mám je napsané na papíře a vím, že se nemůžu odchýlit. Během psaní maximálně něco vylepším tím, že to ještě víc zkomplikuji. Baví mě vymýšlení falešných stop a chci, abyste podezírali úplně každého. Samotné psaní je už vlastně jen taková podružnost. I když si ji samozřejmě užívám. Hlavně od doby, co mám děti, a tím pádem málo času.

Vzhledem k počtu knih je zřejmé, že jste velmi pilná a pracujete metodicky. Máte dané, kolik stránek napíšete za týden, nebo se pletu a píšete, jen když vás „políbí múza“?
Dost mě limitují malé děti, práce a domácnost. Mé romány s Tarou mají přes 60 tisíc slov. Dva tisíce slov napíšu během několika hodin a píšu je v kuse. Tím pádem bych knihu mohla mít hotovou za 30 dní. Problém je, kde je vzít. Kdybych měla měsíc čas, tak bych psala každý den a bylo by hotovo. Nápady mám, ale těžší je najít si čas na psaní. Tak píšu, i když mě zrovna múza nepolíbila. Plánovat se nic nedá. Těším se na prázdniny, ale děti můžou být nemocné, já můžu marodit, nebo se objeví něco, co mi brání v psaní. Jednu knížku ročně ale zvládnu s přehledem. V Mobě by jich brali víc, ale uvidíme.

Jak vypadá váš pracovní stůl, když píšete? Máte kolem sebe hromadu papírů s poznámkami, nebo jen hrnek kávy či sklenku dobrého vína?
Já jsem abstinent, takže kdybych se napila vína, asi bych odpadla. Poznámky mám v sešitě a tam mám i osnovu jednotlivých kapitol. Někdy si napíšu schéma na papír a dám si ho na nástěnku nad pracovním stolem. Jenže ten je v obývacím pokoji, kde většinou hraje televize. Ve finále to vypadá tak, že sedím na posteli v ložnici a na kolenou mám notebook. Ten nemám v zásuvce, takže mě to alespoň nutí psát rychle. Káva ale nesmí chybět. A mnohdy nechybí ani čokoláda nebo arašídy.

Rozhodování netrvalo dlouho, říká o nabídce od Lucie Bílé herečka Bára Munzarová

Veroniko, je Vaším prvním čtenářem a případně kritikem, na jehož radu dáte, manžel?
On se snažil, když mě chtěl uhnat (smích). To četl rukopisy poctivě a vždycky mi průběžně říkal, koho a proč podezírá. Teď už mě má jistou, takže jsem ráda, když zaregistruje, že mi vyšla další kniha. Je ve skluzu, myslím, že nečetl tak šest knížek. Když jsem mu řekla, že mu dám novinku k svátku, sdělil mi, že by radši šišku salámu. Ale jeho i moji rodiče čtou moje detektivky poctivě. Upřímně, mým největším kritikem jsem já sama. Nikdy nejsem spokojená a pořád si říkám, že by se rukopis dal ještě vylepšit. Knížky jsou docela drahé a chci, aby čtenáři za svoje peníze dostali co nejvíc.

Detektivní román s hlavní hrdinkou, soukromou vyšetřovatelkou Tarou, je už devátý v pořadí. Jaká je a máte něco společného?
Tara je atraktivní, vzdělaná a bohatá, takže bych ráda řekla, že jsme stejné. Na druhou stranu je to (s odpuštěním) držka nevymáchaná a arogantní potvora, co si nebere servítky a nešetří jízlivými poznámkami. Je to prostě Velký detektiv a la Sherlock Holmes nebo Hercule Poirot. Zvláštní ale je, že mi hodně lidí řeklo, že Tara nemluví jako Tara, ale jako Veronika. Aby mi byla ještě bližší, vypráví příběh v první osobě. Její jméno jsem hledala dlouho, chtěla jsem něco krátkého, originálního, snadno zapamatovatelného, co se dobře skloňuje. A tak vznikla Tara.

Přemýšlela jste už někdy nad tím, jak bude jednou vypadat poslední knížka, ve které se s Tarou jako hlavní hrdinkou čtenáři i vy rozloučíte? Jestli se stane obětí nějakého zločinu, nebo třeba úspěšnou spisovatelkou, píšící ve chvílích, kdy nehlídá smečku vnoučat?
Spisovatelé mají výhodu v tom, že jejich hrdina nemusí vůbec stárnout. Takže Tara zamrzla v čase. Je jí něco přes třicet, je svobodná a bezdětná. Hlavní jsou případy, které vyšetřuje, její soukromý život neřeším. Ačkoliv něco málo jsem naznačila v posledních knihách. Romanticky naladěné čtenářky tam najdou náznaky, s kým by se mohla dát dohromady. Chci, aby se knihy daly číst na přeskáčku. Takže, když to vyjde, za dvacet nebo za třicet let bude Taře stále něco přes třicet.

Když jste byla na mateřské s Kačenkou, věnovala jste se psaní dopoledne. Kdy píšete teď, když jste se vrátila jako učitelka do školy?
Nemám plný úvazek a v pátek mám volno. Protože byl kovid a děti doma, nabídla jsem se, že budu coby speciální pedagog zadarmo pracovat s dětmi, které to potřebují. Odpoledne mám logopedická cvičení a dopoledne píšu. Někdy to vyjde v sobotu, někdy v neděli, málokdy v sobotu i neděli. Dost sázím na prázdniny. Ale jak jsem říkala, na napsání knížky stačí 30 dní. A to se nějak zvládne vždycky. Holt jsou tam delší intervaly.

Moc volného času evidentně nemáte, ale vaše děti jsou ve věku, kdy už jsou z nich fajn parťáci. Co společně nejraději podnikáte?
Kdybyste se zeptala jich, tak řeknou, že nejraději paří hry. Jenomže to mají smůlu. Děti mají lítat venku, blbnout nebo sportovat. Aktuálně je prudím s lyžemi. Chodí do školičky na Klínech a jsem ráda, že je to baví. S Martínkem jezdíme na běžkách a na jaře oprášíme kola. Léto strávíme na koupališti nebo v lese. Z tohoto pohledu je Osek ideální místo. Osmiletý Martínek je trošku srabík, zato čtyřletá Kačka jde do všeho po hlavě. Takže jsou jejich výkony vyrovnané. Bavilo je i bruslení, rádi staví Lego a Kačenka se zamilovala do panenky, kterou taháme všude s sebou. A také společně čteme.

I v Českém středohoří existuje divočina, říká autor knih a fotograf Jiří Svoboda

Učíte češtinu, takže se určitě snažíte podporovat v dětech lásku k literatuře. Je to z vašeho pohledu opravdu tak, jak často slýcháme, že dětem už se nechce číst klasické knížky?
Já mám naopak pocit, že mě obklopují děti, které čtou. Když ve škole dětem řeknete, že mají pár minutek na to, aby se věnovaly svým věcem, minimálně polovina z nich vytáhne knížku. Takovou tu klasickou vytištěnou. Čtou fantasy, pohádky, příběhy pro dívky, kluci sci-fi. Řekla bych, že mají i docela přehled. Od šesťáků chci povinnou literaturu, ale vybírám ji tak, aby je zaujala. Neříkejte, že by vás nebavily strašidelné básničky z Kytice nebo řecké báje? Jiráska jim samozřejmě nevnucuji, ten nebaví ani mě. Moji žáci rádi vypráví a toho se dá báječně využít ve slohu. Doufám, že si vychovám nějakého spisovatele.

Detektivky nejen píšete, ale i ráda čtete. Napětí, propracované zápletky, tajemství a překvapivé rozuzlení příběhu by asi neměly chybět v žádné z nich. Co zajímavého jste v poslední době četla a mohla byste doporučit našim čtenářům z oblasti, která je vám nejbližší?
To by bylo hodně jmen a hodně titulů. Opravdu zhltnu všechno, co vychází. Jen je škoda, že těch klasických detektivních hádanek ve stylu Agathy Christie moc není. Vytlačily je thrillery nebo krimi romány o policistech. Baví mě temné psychologické thrillery, kde jsou narušené hrdinky a kde nevíte, jestli je hrdinka oběť, nebo naopak výstavní mrcha. Mám také ráda, když je v detektivce kromě napětí i humor. Klidně i hodně černý.

Jaký jste vlastně čtenář? Projevuje se u vás profesionální deformace tím, že předjímáte děj, kritizujete zápletku nebo naopak v duchu chválíte autora za to, že jste mu i vy naletěla?
Je pravda, že pokud jsou v detektivce nějaké stopy, tak je většinou najdu. Ono je totiž velice těžké je schovat tak, abyste si nevšimli, že zrovna tohle je vodítko. Pokud je někdo poctivý a nenamáhá se s falešnými stopami a dvojsmysly, má smůlu. Málokdy se nechám napálit a jsem šťastná, když se to stane. Po stopách pátrám cíleně. Zkoumám, jak je autor zakamufloval, a říkám si, jak by se to dalo vylepšit. Poslední dobou jsem se přistihla přitom, že čtu detektivky odzadu. Zjistím, kdo je vrah, a potom sleduji, jak autor pracoval se stopami. Paradoxně, i tak si čtení užiji na sto procent. Naštve mě, pokud tam stopy nejsou a autor pouze na konci ukáže prstem na toho, kdo to udělal.

Určitě už pracujete na další knížce…
Další rukopis je hotový a leží na stole mé redaktorky Ivany Fabišíkové. Kniha se jmenuje „Píseň beze slov“ a je z židovského prostředí. Ale nemyslete si, že jsem podlehla módě psát o koncentračních táborech. Naopak. Jinak bych to ani nebyla já. Pro mě není nic svaté a jsem si jistá, že naštvu nebo pohorším hezkou řádku lidí. Nyní pracuji na další knize, ta se jmenuje „Večírek s hořkým koncem“. Ta bude z nemocničního prostředí a jsem tak ve čtvrtině. Zrovna tam někdo ukradl kyanid draselný a brzy někoho zavraždím. A pak hned dalšího. Nikoho nešetřím a s nikým se nemazlím. Ani se svými čtenáři. Které tímto srdečně zdravím a děkuji jim za přízeň.