Smutné následky pandemie. Děti mají prospěchové i kázeňské problémy

Zákazy vycházení a následná osamělost si vybírají daň na jejich emocionální pohodě. Už před příchodem covidu-19 bylo duševní zdraví mladších ročníků tématem k řešení, ale pandemie vše ještě zhoršila. Četné studie pozorují prudký nárůst depresí, úzkostí a pokusů o sebevraždu. 

Výskyt duševních chorob během pandemie významně stoupl. Jak se z vašich zkušeností toto období „podepsalo“ na dětech a dospívajících?
Podepsalo se velmi zásadním způsobem. Zdá se, že právě děti a adolescenti byli pandemií zasaženi nejvíce. Byly narušeny jejich pravidelné návyky, a především děti byly dlouho bez sociálních kontaktů, odkázány na online svět, rodiče mnohdy neměli čas se jim tolik věnovat kvůli vlastní práci a ony byly jednoduše osamělé. Navíc pokud se v rodině objevovaly nějaké sociálně patologické jevy, pandemie to jen umocnila. Děti před nimi neměly možnost ani na chvíli utéct a neměl je ani kdo chránit. Rodiny byly nuceny uzavřít se do své vlastní ulity. Některé jsou útulné a bezpečné, jiné bohužel naopak.

Jste školním psychologem a k dětem máte díky tomu velmi blízko. Jak se změnily po pandemii? Co je trápí?
Práci školního psychologa jsem začal vykonávat teprve nedávno, takže se stále rozkoukávám. Ale vypadá to, že pro některé byl návrat do normálu opravdu těžký a doteď mají prospěchové i kázeňské problémy. Odnaučily se spolupracovat, jsou lenivější, agresivnější, uzavřenější do sebe a bojují se ztrátou motivace.

České děti trápí deprese a úzkosti. Věnuje se jim méně psychiatrů, než je třeba

Proč došlo k tomu, že se děti trápí? V čem pro ně bylo toto období těžké?
Měly obecně málo podnětů, došlo k odpojení od skupiny, celkově ta situace byla zmatená a dlouho bezvýchodná. I děti, které do školy chodily nerady, se najednou těšily zpátky.

Podle jakých signálů může rodič poznat, že jeho dospívajícího potomka něco trápí?
V podstatě, když se jakkoli změní jeho standardní chování a jednání, je třeba zbystřit a s dítětem se snažit především mluvit, jestli je vše v pořádku a něco ho netrápí.

U dospívajících může být komunikace kvůli pubertě složitější. V takovém věku už se nechtějí moc svěřovat, často se před rodiči uzavřou. Jak se jich taktně zeptat, abychom je nepopudili?
V pubertě dítěte je třeba obrnit se nekonečnou trpělivostí. Dítě si prosazuje vlastní názory, emancipuje se, je v opozici. A je to naprosto normální. Vždycky je dobré vzpomenout si na svou vlastní pubertu. Děti jsou v tomto období velmi citlivé, je to období mnoha změn na všech úrovních. Měli bychom být tolerantní a nevyvíjet zbytečný tlak.

Hodně dětí se ani tak nechce svěřit. Raději řeknou, že je všechno v pořádku. Co pak?
Pokud cítíme, že se s dítětem něco děje, a že nás pouze odbývá, je na místě nabídnout, že si může promluvit s nějakým odborníkem. S psychoterapeutem, psychologem, prostě s někým nezaujatým. Je také samozřejmě možné, že sami jako rodiče hrajeme nějakou roli v tom, proč se dítě necítí dobře.

Duševních nemocí u dětí přibývá. Včasný zásah může odvrátit katastrofu

Pokud se neobrátíme na odborníka, můžeme jako rodiče pomoci sami? Zvládneme to?
Je velmi důležité dát dítěti pocit, že jsme tu vždy pro něj. Že za námi může kdykoli přijít, kdyby se cokoli dělo. Můžeme se vymezit vůči jeho chování, které nás může popouzet, ale stále by mělo cítit přijetí a lásku. My jsme dospělí a měli bychom, speciálně v tomto období vývoje dítěte, být ti stabilní, kteří s nadhledem ustojí i nějaké bouře našich dětí.

Jste vystudovaný psychoterapeut, ale také zpěvák. Vaše poslední písnička se jmenuje Černá voda. Berete ji jako osvětu? Bylo záměrem pokusit se pomocí písničky „zasáhnout“ mládež s tím, že se nemají stydět mluvit o svých problémech, říct si o pomoc?
Ano, ale snažil jsem se oslovit nejen mládež, ale i dospělé. Chtěl jsem obecně upozornit na téma duševního zdraví, které bylo během pandemie zanedbáváno a přitom dostávalo velmi zabrat. Je v pořádku, že se někdy necítíme dobře, nevíme si rady, jsme ztraceni. Umět si říct o pomoc je ale velmi důležité a mělo by to být naprosto normální.