V neděli 29. srpna končí v Galerii Benedikta Rejta v Lounech výstava Kosmos Kamila Linharta, která navázala na předchozí výstavní projekty, tomuto autorovi zde věnované, a představila poslední etapu jeho tvorby z období 70. - 90. let.

Kamil Linhart se již v 50. letech minulého století zabýval meditací, průběžně studoval filosofické, psychologické a teologické texty, a nakonec k tomuto výčtu přidal ještě fyziku, a to ne ledajakou mechanickou, ale zajímal se o poslední objevy fyziky teoretické a astrofyziky. Právě nejnovější teorie vzniku vesmíru svými posledními poznatky ze světa superstrun a jiných dimenzí konvenovaly s jeho filosoficko – spirituelním směřováním. Linhart, rozkročený mezi břehy rozumu a intuice, je jako malíř obsahu a nikoli formy tlumočil na svých obrazech, a přenechal je po sobě jako myšlenkově nesmírně podnětný odkaz.

Tomu, kdo navštívil expozici, umístěnou do dvou sálů galerie, chronologicky a zároveň i tématicky rozdělujících tvorbu s tématem vesmíru na dva uzavřené, ale mezi sebou komunikující celky makrokosmu a mikrokosmu, naskytl se nevšední zážitek sdílení odvážných kosmologických i filosoficko – spirituálních vizí lounského rodáka, který svým poselstvím do dálky překročil hranice regionu.

Jaký byl autor tohoto poselství? Kamil Linhart nebyl čistokrevný malíř, vedle cesty výtvarné šel paralelně cestou pedagoga, a především cestou duchovní, cestou myslitele, která se odrážela ve všech jeho činnostech. Pro mnohého svého žáka se stal kýmsi jako guru, a tak na něj vzpomíná třeba Ivan Martin Jirous, který mu věnoval i jednu ze svých básní. Výtvarná teoretička Ludmila Vachtová jej má ve vzpomínce s temnou kšticí a lehce olivovou pletí v obličeji, jakéhosi blíže neurčitelného urozeného loupežníka z jihu, který v černém obleku velerychle šustil po světlých chodbách pedagogické fakulty a pořádal nezapomenutelné bytové semináře u jednoho ze svých přátel na Národní třídě, a kde se poslouchala vážná hudba od Janáčka nahoru, četly filosofické texty, diskutovalo a končilo nad ránem za řinčení prvních tramvají. Jeho blízký přítel, filosof a mystik Jiří Navrátil si vybavuje Kamilovu duchovní cestu, jiný vzpomíná na jeho laskavé oči.

Galerie Benedikta Rejta pozvala do svého Studia ke vzpomínkám a rozhovoru člověka, který Kamila Linharta provázel od mládí až na druhý práh života, jeho paní Věru.

Věra Linhartová, rozená Böhmová (1920), učitelka němčiny a překladatelka, svého budoucího muže poznala ve třídě lounské reálky, účastnila se dění v Lounské neformální surrealistické skupině a překládala pro Kamilovy aktivity filosofické texty autorů, kteří v době protektorátu a později totalitního socialistického Československa byli „na indexu“ a tudíž nebyli v překladech k mání (např. výtah z tehdy dosud nepřeložených textů Martina Heideggera, korigovaný Janem Patočkou). Do manželství s ním vstoupila 13. 8. 1945 v lounském kostele Československé církve husitské, prožila vedle něj přes polovinu minulého století i počátek století nového, byla mu nablízku až do jeho smrti, a je mu, autoru malířských vizí jiných dimenzí, nablízku nadále.

Jaký je Kamil Linhart (přítomný čas je zde víc než na místě) nejen ve vzpomínkách, ale v celém jejím životě, přijde se podělit v rozhovoru do galerie v předvečer ukončení výstavy – v sobotu 28. srpna v 15 hodin.

Lucie Šiklová