Galerie Benedikta Rejta v Lounech zve na další přednášku profesora Petra Kulhánka z cyklu Akademií v rámci doprovodných pořadů k výstavě Kosmos Kamila Linharta.

Přednáška, která se koná v pátek 11. června v 17.00 hodin, naváže na předchozí setkání, zaměřené na osud hmoty ve vesmíru, a přiblíží slovem i bohatým obrázkovým doprovodem svět elementárních částic, otázky kolem hmoty a antihmoty a kvantovou teorii.

Po více než dva tisíce let usilují lidé o poznání nejmenších částeček hmoty, základních stavebních kamenů, z nichž je tvořen náš svět. Ani atom, který nese nedělitelnost stále ve svém názvu (atomos - nedělitelný), ba dokonce ani jeho jádro, nejsou elementárními stavebními kameny hmoty, ale jsou složeny z ještě menších částic - elektronů, protonů, neutronů a dalších částic - pozitronů, neutrin. Jsou tyto subatomární částice již opravdu elementární? Nebo mají svou vnitřní strukturu, opět složenou z „ještě menších“ částic? Odkrývání záhad nitra hmoty urazila od objevu elektronu na konci 19. století přes formulování základů kvantové teorie až po objev kvarků a pochopení jejich interakcí dlouhou cestu.

Jak je to se slavnou Schrödingerovou kočkou?

V tomto myšlenkovém experimentu uvažujeme o kočce zavřené v krabici společně s ampulí jedu. Ampule se rozbije a jed z ní unikne ven, jenom když dojde k určitému kvantovému jevu. V jakém stavu je kočka právě teď uvnitř? Teoreticky je možné, že dokud do krabice nenahlédneme, kočka je živá i mrtvá zároveň, nalézá se v superpozici obou možných a zároveň se vzájemně vylučujících stavů. Teprve po odklopení víka krabice, tedy po provedení měření, dojde ke kolapsu vlnové funkce a my zjistíme skutečný stav kočky. Buď na nás vykoukne a otráveně mňouká, protože byla chudák dlouho zavřená, nebo leží, skutečně otrávená, mrtvá na dně krabice.

Podobné otázky ukazují, že interpretace kvantové fyziky není vůbec jednoduchá, jak by se mohlo zdát. Někteří vědci jsou přesvědčeni, že samotný proces měření ovlivňuje chování pozorovaného objektu, a že při měření dochází k vytváření nové reality. Na jednoznačnou odpověď ještě budeme muset nějaký čas počkat, zatímco vědci budou muset ještě vykonat dlouhou cestu k úplnému porozumění kvantovému (a tedy i našemu) světu.

Kam se poděla antihmota?

Existence antihmoty byla vědecky předpovězena v roce 1928 a čtyři roky poté, v roce 1932, Američan Carl David Anderson ji skutečně objevil ve srážkách vysoko energetických částic kosmického záření. Pokud víme, žádná volná antihmota dnes ve vesmíru neexistuje. Věříme však, že těsně po velkém třesku, kdy vesmír vznikl, hmota a antihmota existovaly v rovnováze. Co se tedy s antihmotou stalo, je hádankou, která také čeká na konečné vyřešení.

Možná ale, že svět v jeho složitosti vědeckými teoriemi neuchopíme nikdy, což ostatně některé autority v oboru také naznačují. Pak další možné cesty nabízí právě umění, spojené s intuicí, a nebo duchovní směřování.

O setkávání, ale i míjení či paralelním ubíhání těchto tří naznačených cest, vědy, umění a spirituality, je právě výstava Kosmos Kamila Linharta. Tak, jako vědecké teorie usilují o postupné sjednocování, i Linhartovo celoživotní úsilí směřovalo k jakémusi středu či postižení univerzální jednoty. Přednáškový cyklus zaklene závěrečná Cesta k úplnému poznání (25. 6), během níž Petr Kulhánek představí teorii superstrun a jiných dimenzí, které tvoří osu závěrečného myšlenkového konceptu i Linhartovy výtvarné tvorby. Na vlastní oči, rozum i cit si tyto paralely můžete ověřit v Galerii Benedikta Rejta.

Lucie Šiklová