Lounská Galerie Benedikta Rejta se v několika projektech z poslední doby zaměřila u autorů spjatých s městem na odhalování dosud málo známých či dokonce dosud nezveřejněných poloh jejich tvorby.

Tak i současná výstava z díla Vladislava Mirvalda ukazuje další z faset jeho mnohostranného talentu.

Jako Emila Fillu i jeho fascinovalo České středohoří. Zvláště jeho západní okraj je svými scenériemi s holými či mírně zalesněnými kopci výjimečnou krajinou. Jeho láska k přírodě a ke krajině se netýkala jen Středohoří, ale i blízkého okolí Loun, zejména pak řeky Ohře nebo i zase zcela jiného terénu za Cítolibami s údolím bez dalekého horizontu navozujícím pocit klidu a intimity. Tato místa navštěvoval sám i s přáteli a v době studií i se svým profesorem Martinem Salcmanem a jeho asistentem Janem Smetanou.

Galerii se podařilo shromáždit soubor tušových kreseb vytvořených Mirvaldem při toulkách lounskou krajinou. V nesmírné náruči přírody nachází inspiraci k obrazům nepochybně čerpajícím ze znalosti japonské a čínské tušové malby, kde motiv krajiny je na rozdíl od Evropy plnohodnotným motivem od pradávna. Rozsáhlý soubor kreseb, v němž jako zenový mistr tvary zjednodušuje až na samu podstatu, vytvořil v krátkém časovém úseku.

Přes sto kartonů tvoří velmi kompaktní celek, ukazující na myšlenkovou vyzrálost, na schopnost vidět dílo vnitřním zrakem ještě před zahájením práce. Virtuózní tahy štětce, pevnost a sebejistota ruky, úžasná schopnost stylizace a zkratky, rovnocennost hodnoty prázdného místa a místa poznamenaného linií či barvou, upozorňují na hluboké procítění zobrazovaného prostoru.

Čisté grafické cítění zase odkazuje k vrcholům japonského dřevořezu. Pod jeho rukou se krajina stává znakem, dílo se osvobozuje od veškeré narativnosti a soustřeďuje se na podstatu, na to co vyprávět nelze, co je nutno zobrazit. Cesta k podstatě výtvarného vnímání světa, snaha osvobodit výtvarné umění od ideologického balastu, vede ke geometrizaci krajinných a rostlinných motivů a odtud pak již není daleko ke mimetismu a konstruktivismu s využitím deskriptivní geometrie. I tato díla, jimiž je Vladislav Mirvald především znám, jsou v dané expozici zastoupena, netvoří však její páteř, jsou jen jejím vyústěním. Šťastná shoda náhod vedla k tomu, že během války a po ní se v Lounech sešla skupina silných tvořivých osobností, která našla k sobě cestu a společně si pak vytvářela svůj kulturní habitat, prostředí, v němž se dařilo umění navzdory době.

Při svém putování nejbližším Lounskem si Mirvald zvláště oblíbil Oboru u Loun, kam jezdíval nejen malovat, ale i lovit ryby. Zde tehdy žijící lounský archivář Dr. Bořivoj Lůžek byl hostitelem jeho a dalších přátel, což Oboře přineslo pozoruhodnou sgrafitovou výzdobu Lůžkova domu. Spolu s lounským sochařem Josefem Šimůnkem toto dílo „vysochali“ v roce 1958. Stěny domu pokrývají motivy ryb, i zde již výrazně stylizovaných, a předznamenávajících pozdější experimentaci se strukturální tvorbou.

Doposud byl V. Mirvald znám širší veřejnosti spíše svými geometrickými artefakty a tak tato objevná výstava dodává jeho dílu na plastičnosti, předvádí ho jako plnokrevnou osobnost, jež výrazně ovlivňovala své okolí, a to nejen svojí pedagogickou činností na místním gymnáziu.

Jiří Němčický