Roku 1946, po internaci v českém sběrném táboře k nucené práci, byla rodina vysídlena a usadila se v Bavorsku. Po letech studií a cest Porýním, Rakouskem a Francií se stala jednatelkou vrcholné mnichovské kulturní instituce vyhnaných sudetských Němců, Adalbert Stifter Verein. Svými nesčetnými přednáškami, rozhlasovými pořady, úspěšnými knihami a výstavami, hlavně však podporou sudetských umělců a českých exulantů a svým podílem na založení Východoněmeckého muzea v Řezně přispěla k tomu, že přes mnohaleté trvání železné opony zůstala východní Evropa jako součást evropského kulturního prostoru.

Vstřícná slova

Byla první ze sudetských Němců, kdo napsal vstřícná slova do českých novin už 11. ledna 1990 o listopadových dnech předcházejícího roku a svatořečení Anežky České: „Nalezli jsme pojednou společnou řeč nejen lingvisticky, ale i v myšlení, víře a zpěvu. Dlouho jsem zde žila, studovala a v létě 1946 jsem musela zemi opustit. Vracím se sem často a o Praze jsem napsala a věnovala svým zdejším přátelům knihu, která vychází neustále už přes dvacet let. Bývám tázána, zda znám dávné proroctví, že mír v českých zemích nastane až tehdy, až bude Anežka svatá…“

První láska byla z Ústí nad Labem

Všechny myšlenky i činy vedla ke smíru mezi Němci a Čechy, což vyjadřovala zodpovědným vztahem k tradicím rodu a rodině, veřejným vyznáním katolické víry, usilovnou prací k zachování sakrálních tradic a památek nejen v Čechách.

Johanna von Herzogenberg byla častým hostem v ČR a jeden z posledních rozhovorů s touto výjimečnou ženou absolvoval spolupracovník regionálních Deníků Milan Turek.

Jsou to lidé nebo příroda, prostředí, co vás sem vlastně láká?
„Vždyť jsem se tady narodila, na Sychrově. Je to už dlouho,“ zazní z jejích úst téměř zpěvně, zámek Sychrov a další místa v Čechách byly jejím nezpochybnitelným domovem do chvíle, než druhá světová válka změnila osudy celého rodu Rohanů a také rodiny von Herzogenberg. „V předvečer svatojánské noci 23. června jsem se narodila jako první vnučka mé babičky. Můj křestní list, který se zachoval v originálu, je v mnoha směrech dokumentem své doby, ale také mé rodiny.“

Utvářel se váš život jen na zámku nebo i v okolí, kde jste měli nejrůznější možnosti k dětským hrám?
„Každý rok se někdo narodil a byl nás takový houf, sestřenice, bratranci, a tady jsme všichni trávili hlavně prázdniny. Na Sychrově vždy to nejhezčí, nejlepší a nejdůležitější pro nás byl park, tam jsme si hráli, naučili se jezdit na koni a provozovali různé hry. Tam jsme byli indiány, a když jsme byli starší, tak už jsme mohli třeba hrát i tenis.
V zámku, když bylo léto, jsme byli málo uvnitř. Jen když jsme šli na oběd a na večeři, museli jsme být učesaní, mít umyté nohy, čisté ponožky a převlečeni, abychom nevypadali jako indiáni. Byli jsme u velkého stolu, kde nás sedávalo patnáct až dvacet dětí, s dospělými i třicet lidí, ale večer už jsme nesměli být pohromadě. Dospělí měli extra večeři a my děti jsme měly menší dětskou jídelnu. A tam jsme dostaly večeři.“

Žijí ještě pamětníci, s nimiž se na zámku nebo na Turnovsku ráda vidíte?
„Rodina byla tehdy velká, strýček, teta a sestřenice. Bylo jich sedm, pořád chtěli syna, který by převzal majetek. Potom jsme ještě měli kamarády, syny pana ředitele Véli, Mirka a Vláďu, ještě žijí v Turnově. Když jsem tu na delší dobu s mojí sestřenicí Margaritou, tak se často scházíme. Nikam jsme nechodili, bylo nás v parku dost a ti lidé, co tady pracovali, už většinou umřeli. Jinak jsem měla přátele v Ústí a hlavně v Praze, kde jsem studovala. Když máte sedm sestřenic, tak vás pořád hlídají, proto jsem měla první lásku, až když jsem odešla do Ústí.“

Každoročně je nyní na Sychrově připomínáno působení skladatele Antonína Dvořáka. Vy jste ho sice nemohla poznat, vzpomenuli jste ale ve vaší rodině někdy na jeho návštěvy?
„My jsme o tom slyšeli a věděli, tetička byla velká muzikantka. Často hrávala na klavír nějakou komorní hudbu, byl u nás hostem i Kubelík starší nebo předválečné Kvarteto di Praga. Ale koncerty se nepořádaly, bylo to jen ryze privátní, teta občas hrála a pak se pozvali nějací muzikanti a koncert byl jen pro rodinu. Dnes se Dvořák připomíná. Pan Roubal, který je varhaníkem na Strahově, sem často zajíždí a hraje na varhany. Jeho muzika je krásná.“

Vaší matce bylo jedenatřicet a otci, když jste se narodila jako třetí dítě, bylo už padesát. Jaké byly osudy vašich sourozenců?
„Dohromady nás bylo sedm. Maria a August, který zahynul ve válce, byli z prvního manželství, Heinrich zemřel brzy po porodu. Čtvrté dítě Adelheit nebyla zdravá, když už přišla na svět. Věděli jsme, že dítě nebude žít dlouho. Přesto jsme si pořád říkali, dnes se na nás usmála, dneska na nás mávala. Karli se zabil na kole a Wolfgang zmizel na frontě.“

Vaše rodina patřila mezi příznivce německé vládní strany, jak vás zastihl konec války?
„Osmého května jsme byli v jednom pražském sklepě, když právě o půlnoci v rádiu začaly znít zvony a bylo oznámeno, že je mír! Padli jsme si do náručí všichni! Den na to se situace rázem změnila: Byli jsme jako Němci odvedeni do kina Wenzel. Nejdříve jsem byla internována já, rodiče zůstali ještě rok v Brné a až po roce jsme společným transportem odcestovali z Ústí nad Labem do Bavorska. Strejček a jeho rodina po různých velkých avantýrách přišli ze Sychrova do Vídně, čtyři sestřenice ještě žijí a z nás, těch sedmi dětí, jsme už jen dvě moje sestra a já. Tím všechno skončilo a teď žiju v Mnichově.“

Úspěšné knihy nejen o Praze

V roce 1952 se Johanna von Herzogenberg stala zaměstnankyní Adalbert Stifter Verein v Mnichově. Jejím posláním bylo podporovat sudetské umělce a postupně navázala kontakty i s československými umělci a památkáři. Snažila se především o obnovu sakrálních památek, jejich zachování a zpřístupnění veřejnosti.

Z české historie to byla osobnost Jana Nepomuckému, jemuž věnovala hodně pozornosti.

Vaše práce nesměřovala jen do kunsthistorie, byla jste aktivní také literárně…
„Když jsem přišla do Bavorska, začala jsem hned psát hlavně z kunsthistorie. Byly to knížky o bavorských městech, jako byl Salzburg nebo o Šumavě, kam jsme jezdili s otcem na výlety. Nejzdařilejší je můj longseller o Praze. Tu knihu jsem napsala před léty, ale vycházelo jedno vydání za druhým a pokaždé jsem k ní psala novou předmluvu podle politické situace v Československu. Většinou jsem dělala katalogy k velkým výstavám.“

Domů, do Brné…

„Auto mělo poznávací značku R-AJ 333, ráj… Nejraději bych celou cestu zpívala. Jeli jsme do Čech, do Prahy… Jeli jsme také ven, k Labi, opravdu ,domů´, do naší vesnice, kterou jsem v dubnu 1946 se svými rodiči a mladší sestrou opustila…

Rodokmen.

Jeli jsme na hřbitov, ke hrobu mého nejmladšího bratra, na druhý břeh poté, co jsme projeli pod mohutnou zříceninou hradu Střekova po proudu řeky do Ústí a přejeli po novém mostě Labe. Kde jsem to byla po všechny ty hodiny? Doma?“ vzpomínala baronka Johanna von Herzogenberg.

Za intenzivní práci pro usmíření a sblížení národů byla Johanně von Herzogenberg propůjčena různá vyznamenání Spolkový kříž za zásluhy, Bavorský řád za zásluhy, Kulturní cena města Řezna, Dehiopreis, Waldschmidtpreis a vysoké ocenění své práce získala od papeže Jana Pavla II., který ji jmenoval „za činy smíření s Čechy a Poláky“ Dámou Silvestrova řádu.

Johanna von Herzogenberg

- Pocházela z významného šlechtického bretaňského rodu Rohanů, odvozujícího své jméno od hradu Rohan ve francouzském departementu Morbihan. Jeho zakladatelem byl Alain de Porhoët (1118 poprvé jako vikomt de Rohan).

Členové rodu ve svých rukou soustřeďovali stále větší majetek i politickou moc, přestože heslem rodu bylo: „Roi ne puis, duc ne daigne, Rohan suis“ (Králem nemohu, vévodou nechci být jsem Rohan).

- Hlavní rodová linie, jíž byla na konci 18. století větev Rohan-Guéméné (-Rochefort) se v době Francouzské revoluce přesunula do habsburského soustátí, kde našla trvalé útočiště v Čechách, přijala německý jazyk jako mateřský a po druhé světové válce byla nucena odejít do Rakouska a Velké Británie.

- Její otec byl Ottokar Herzogenberger Piccot de Peccaduc, sekční rada v Běstvině, matka Bertha Rohanová ze Sychrova, jejich dcera Johanna byla pokřtěná jmény Maria, Aglae, Bertha, Edeltrude a Natallie. Tady se padesátiletý potomek francouzských šlechticů oženil s třicetiletou dcerou Rohanů po smrti své prvé ženy. Pro rodinu, ale především pro děti, byl Sychrov uzavřeným světem.

- Zámeček Herzogenberg v Brné u Ústí nad Labem Ve 30. letech 20. století tu prožila dětství baronka Johanna von Herzogenberg. Její otec tu provozoval zahradnictví a nechal u zámečku vystavět kapli Povýšení sv. Kříže. Vzpomínky na Brnou zaznamenala v autobiografii Z mého života (Bilderbogen: aus meinem Leben). Dnes zde sídlí Krajská veterinární správa.

Zpracovali Ludmila Veselá a Milan Turek