Ještě mi ředitel Aleš Brožek ukázal, jak se mu za oknem kanceláře v honosné palácové vile uhnízdily poštolky, a začal povídat. Vzpomínal jako autor článků i knih o vlajkách (mj. Lexikon vlajek a znaků zemí světa), ženatý otec dvou dětí, sám syn známého ústeckého malíře a uměleckého pedagoga Jaroslava Brožka (89).

Je vám šedesát, jaké to je?
Je to zvláštní. Ve dvaceti, před čtyřiceti lety, byl pro mě už padesátiletý člověk starý, natož šedesátiletý! A je to tu! Ale uklidňuje mě, že dožiji-li se osmdesátky, řeknu: „V šedesáti? No to byla nádhera!"

Kolik vám zbývá do penze?
Necelé tři roky. Ale člověk nikdy neví, co politici vymyslí, jaká bude situace. Na druhou stranu, dokud jsem ještě zdravý, mohl bych se věnovat věcem, na které dnes není tolik času. Svým snům…

Čemu například?
Chci se víc věnovat vexilologii. Je spousta dokumentů v archivech, které je třeba probádat. Ale obávám se, že se dost věcí do archivů nedostalo, jsou mezi občany… Pokud jejich rodiče působili ve sportovním klubu a dokumenty uchovají, máme šanci. Ale když se rozhodnou přestěhovat do menšího bytu a vše zlikvidují, mohou být informace ztracené.

Zajímají vás sportovní kluby?
Ano, zabývám se vlajkami, které používaly fotbalové kluby do roku 1939 v Čechách i na Moravě jak české, tak i německé. Jsem nešťastný, jak moc věcí v archivech chybí i v Národním archivu, kde by spousta věcí měla být zachována. Myslím spisy spolkové, spisy Českého místodržitelství nebo Zemského úřadu… A co se týká německých klubů, ti lidé po válce odešli, takže ani nepředpokládám, že by zde jejich potomci byli. Je totiž zajímavé, že spolkové spisy návrhy vlajek a praporů uchovávaly. Ono je to ale pochopitelné, vždyť kopanou u nás začali hrát členové veslařských klubů, třeba Atletický klub v Roudnici.

Z čeho jsme naopak šťastný, že se vám to podařilo sehnat?
V poslední době mi udělali radost plzeňští archiváři, zde je zachováno dost spolkových spisů z Plzeňska. Dost se zachovalo v Archivu hlavního města Prahy, ale třeba v Berouně jsem moc nenašel. Archiv Karlových Varů pár věcí má, ale spousta jich chybí. Tam jsem doufal, že se mi podaří vyřešit problém, jak vypadala vlajka Bruslařského klubu Karlovarského, který vznikl ještě za Rakousko-Uherska. Ale bohužel…

Jste odborník na českou vlajku. Lze ještě v jejím případě objevit něco nového, zajímavého?
Ano, dál je co objevovat. Třeba kdy se vyvěšovat nesměla, kdy musela, jak se to provádělo, jak se používá po osvobození od roku 1945. Za protektorátu se používat nesměla, čeští odborníci vybrali protektorátní vlajku, použili na ni stejné barvy, okupantům se to nelíbilo, ale nakonec to umožnili. Je zajímavé, jak Němci na vlajku svobodného Československa reagovali v květnových dnech na různých místech naší země. Češi už ji začínali umísťovat, byli šťastní, že se blíží svoboda, ale Němci po nich stříleli. Dokonce v některých případech Čechy, kteří ji vyvěsili, vyhledali, postavili ke zdi a zastřelili jen za to. To jsou silné příběhy a bylo by dobré, aby si to lidé občas uvědomovali.
Je radostné, že si na vlajku na chvíli vzpomenou, když je mistrovství ve fotbale či v hokeji, to mají praporky i na autech. Ale když je státní svátek, málokdy vlaje vlajka na obytných domech. Na úřadech ano, ale abychom vyvěsili vlajky i 28. října, v tak důležitý den pro naši zemi… Je zajímavé zjišťovat, že i malinké bílo- červené vlajky používali vojáci za 1. světové války, rekruti když rukovali, schovávali si je do hlavní, protože německým velitelům se to moc nelíbilo. Ti chtěli, aby se vyvěšovala černo -žlutá rakouská vlajka.

Týkalo se to i severu Čech?
Jistě, boje za užívání vlajek byly i u nás v Ústí. Připomínali jsme to loni, když jsme chystali výstavu o návštěvě císaře Franze Josefa I. v roce 1901 v Ústí: Němci neměli zájem vyvěšovat bílo-červenou vlajku, ač to bylo území Českého království. Ti blíž k Rakousku chtěli žluto- černé vlajky, ostatní Němci usilovali o to, aby všude zavlály velkoněmecké prapory černo-červeno- žluté. Tak hejtman vymýšlel, jak nepopudit císaře, že všude vlají velkoněmecké barvy.

Co vás ještě v souvislosti s vlajkou mrzí, či štve? Bývá třeba někde vyvěšená obráceně?
Bývá. A teď se vedle ní vyvěšuje i vlajka Evropské unie, tak by se měla zachovávat určitá pravidla. Ale ono je zajímavé, jak ta doba jde. Za první světové války se vyvěšovaly dvě vlajky, česká a rakouská, za protektorátu vedle české protektorátní vlajky visely vlajky německé říše a opět dvě vlajky se vyvěšovaly před rokem 1989: vždy naše a někdy sovětská, jindy jen rudá. Po roce 1989 byla jen jedna, česká, dokud jsme nevstoupili do EU.

Prý chystáte knihu o české vlajce. Svou první, že?
Ano. Napsal jsem o ní spoustu článků, knihu zatím ne. Mám ji rozepsanou, stále není hotová ještě je třeba hodně doplnit. Právě se věnuji jejímu vyvěšování a nacházím spoustu zajímavých příběhů, kolik lidí kvůli ní bylo zastřeleno či zraněno.

Bude to kniha plná příběhů?
Ano, chtěl bych, aby byla čtivá. I když je pravdy, že mě zajímá spousta detailů, které nemusí zaujmout každého.

Sbíráte i předměty s českou vlajkou, máte třeba popelník či ponožky. Není to někdy až znevažování vlajky, že se dostane téměř na „toaletní papír"?
Ano, u některých předmětů musíme diskutovat o tom, jsou-li pro to vhodné. Ale to není jen případ naší vlajky. Vím, že kdysi byl velký poprask, když plavci jedné asijské země měli na olympiádě plavky, na kterých byla vyobrazena jejich státní vlajka. Dokonce to vypadalo, že nebudou moci soutěžit, ale nakonec to ti sportovci ustáli. Jsou státy, které mají velice vážný vztah k vlajce. Já tyto předměty s vlajkou shromažďuji hlavně proto, aby na výstavu o vlajkách přišli i mladší lidé či děti.
Mám třeba i cukrovinky v obalech s motivem naší vlajky či ubrousky s ní. Ani by mě nenapadlo váhat, je-li vhodné utřít si takovým ubrouskem pusu. Ale je pravda, že se diskutovalo také o použití státní vlajky na prezervativu. S tím přišli Američani a museli je po čase stáhnout. Ale mám doma třeba i zubní kartáček s ruskou i americkou vlajkou roku 1975, kdy měli společný projekt Sojuz Apollo.