Existovala krásná milenka Václava IV.?

Po smrti císaře Karla se však dostávala do těžkých konfliktů s císařovnou vdovou Alžbětou Pomořanskou, která špatně snášela svůj ústup z role první dámy.

Johana se před ní raději odklidila na královský hrad v Písku. Václav IV. sem sice za ní zajížděl, například 12. května 1379 zde vydal privilegium pro místní klášter dominikánů a 21. září téhož roku přijal na píseckém hradě kardinála a papežského diplomata Pilea de Prata, ale jinak se nijak nenamáhal, aby se své manželky před nevlastní matkou zastal. Nejspíše mu Johana byla zcela lhostejná. Raději dával přednost pražským nevěstkám a lazebnicím, s nimiž ho spojuje půvabná pověst o jisté Zuzaně.

Bohužel, musím milovníky pikantních historek v tomto případě zklamat. Všechno nasvědčuje tomu, že legenda o krásné lazebnici Zuzaně jako králově milence se nezakládá na pravdě. Nejspíše za ni může poněkud upovídaný kronikář Václav Hájek z Libočan. Nejdříve se totiž objevuje až v jeho Kronice české, poprvé vydané v roce 1543.

Král prchá z vězení přes Vltavu

Nuže, povězme si, co to tento kronikář vlastně napsal.

Na sklonku 14. století byli čeští páni hrubě nespokojeni s vládou svého krále Václava IV., který si více než blaha země hleděl loveckých kratochvílí v lesích kolem svých oblíbených hradů. V roce 1394 se proto spojili s jeho bratrancem moravským markrabětem Joštem a když se král vracel ze svého hradu Žebráku, zajali ho a odvezli do Prahy. Tady ho svěřili staroměstským konšelům, kteří ho drželi ve vězení na své radnici.

Král byl z toho velmi zarmoucený a ustavičně přemýšlel, jak by se ze žaláře dostal. Jednoho dne požádal, aby ho pustili do lázní, které rád navštěvoval. Konšelé se mezi sebou poradili a když jim Václav IV. slíbil, že se chce pouze vykoupat a nepomýšlí na útěk, svolili. Dali mu ovšem jako doprovod čtyři strážce, kteří ho přivedli do lázní na staroměstské straně Karlova mostu. Jeden ze strážců zůstal stát u dveří, druhý hlídal královy šaty, další dva s ním vešli dovnitř a spolu se zde koupali.

Po delším čase Václav IV. požádal svoje hlídače, zda by mohl vyjít ven k řece se trochu ochladit. Strážci si mysleli, že bez šatů jim nemůže utéci, a tak svolili. Král vyšel ven pouze v košili a spatřil loďku přivázanou u břehu. Zeptal se tedy mladé lazebnice jménem Zuzana, která v lázních posluhovala, zda umí veslovat. Když přisvědčila, požádal ji, aby ho převezla přes řeku, že jí za to dobře zaplatí. Lazebnice se tedy chopila vesla, král nasedl do člunu, ale zdálo se mu, že plují příliš pomalu. Stále se ohlížel, zda jeho strážci nezpozorovali jeho útěk, a v obavách z prozrazení žádal lazebnici, aby veslovala ještě rychleji.

Když dorazili k druhému břehu, Václav hbitě vyskočil a sotva Zuzana vystoupila za ním, rychle zase člun odstrčil. Dívka se ho překvapeně otázala: „Proč jsi to udělal? Jak se nyní bez člunu dostanu zpátky?" Ale král poručil: „Nebudeš se vracet! Vezmi veslo, pojď se mnou a věz, že ti ještě dnes večer dám sto zlatých."

Lazebnici se nad nabídkou tolika peněz málem až zatočila hlava a hned ochotně poslechla. Král, aby ho nikdo nespatřil, vedl dívku mezi vrbovými houštinami na vltavském břehu stále proti proudu až k vesnici Chuchle. Tady nalezli prázdnou loďku, posadili se do ní a přeplavili se na druhou stranu a pak šli spolu lesy až k Novému hradu u Kunratic.

Povýšení řemesla lazebnického

Mezitím už nastal večer a všude se setmělo. Před hradní bránou Václav IV. zakřičel na vrátného, aby jim otevřel. Strážce však ve tmě krále oblečeného pouze v košili nepoznal a nechtěl ho vpustit dovnitř. Přivolaný hejtman hradu Velislav z Duban nejprve nechal v bráně zapálit pochodně. Teprve v jejich světle ke svému překvapení rozpoznal před sebou samotného panovníka, provázeného jakousi dívkou. Ze srdce se zaradoval a svého pána se vší uctivostí přivítal a kázal přinést skvostný královský oděv, aby se mohl náležitě obléci.

Když pak lazebnice Zuzana spatřila, že muž, kterého převezla přes Vltavu je sám král, hluboce se mu klaněla a omlouvala za své málo uctivé chování. Ale Václav IV. ji upokojil, nařídil, aby ji do honosných ženských šatů převlékli a jakmile se tak stalo a Zuzana byla oblečena jako vznešená paní, usadil ji vedle sebe ke královskému stolu. Po večeři přikázal, aby mu přinesli sto zlatých, které pak dal Zuzaně se slovy: „Toto jsem ti dnes slíbil u přívozu."

Všichni kolem stolu radostně víno popíjeli a veselili se z toho, že král se zase mezi své věrné šťastně navrátil. Když se pak rozcházeli na noc do svých komnat, řekl Václav lazebnici Zuzaně: „Protože jsi mi dnes pomohla utéci z vězení, celou cestu jsi mě doprovázela a u večeře vedle mne seděla, slušelo by se, abys i v noci se mnou na lůžku ležela." Zuzana se nechtěla králově vůli protivit, a proto ho na královské lože následovala. Král s ní pobyl na Novém hradě několik dní a potom spolu odjeli i na hrad Žebrák.

Několik let pak Zuzana setrvala po boku Václava IV. a on v ní měl tu nejvěrnější služebnici. Za to, že mu pomohla utéci z vězení a za vše ostatní, co pro něho udělala jí nechal postavit nové lázně a obdařil ji ročními důchody ze vsi Borovnice. Kromě toho zvláštním listem povýšil lazebnické řemeslo na úroveň jiných řemesel a na památku dal všem lazebníkům k užívání znak, v němž jsou na zlatém štítu uzlem svázané modré točenice a uprostřed nich pak zelený ledňáček.

Zuzana nebo Eliška?

Bylo tomu tak doopravdy, nebo je to jen pověst? Existovala krásná lazebnice Zuzana a zachránila svého krále? Podle mínění některých historiků mohl mít pro ni možná docela reálný podklad. V Podskalí na břehu Vltavy v blízkosti královského dvorce pod Zderazem, kde se Václav IV. rád zdržoval, bývaly lázně, které patřily králi. Jejich správkyní byla jistá Eliška ze Zderazu. Sice nevíme, jak byla stará a jak vypadala, ale logicky mohla být královou milostnicí a předlohou půvabné lazebnice Zuzanky. Jinak ovšem v pověsti nesouhlasí několik věcí. Král Václav IV. nebyl po svém prvním zajetí vězněn na Staroměstské radnici, ale v Bílé věži Pražského hradu a později v rožmberských hradech Příběnice a Krumlov. A především král nemohl s lazebnicí Zuzanou uprchnout na Nový hrad u Kunratic, protože v době jeho prvního zajetí, tedy v roce 1394, ještě nestál. Václav IV. dal totiž příkaz k jeho stavbě až v roce 1411.

Ale, věřte nebo nevěřte, Václav Hájek z Libočan mohl mít podle některých historiků pro svůj příběh o lazebnici Zuzaně a zamilovaném panovníkovi možná docela reálný podklad. V Podskalí na břehu Vltavy v blízkosti královského dvorce pod Zderazem, kde se Václav IV. rád zdržoval, bývaly lázně, které patřily králi. Jejich správkyní byla jistá Eliška ze Zderazu. Sice o ní nevíme, jak byla stará a jak vypadala, ale logicky mohla být královou milostnicí a předlohou půvabné lazebnice Zuzany. Že by tedy Zuzana byla ve skutečnosti Eliška? Pak by to ovšem mohla potvrzovat písmena W a E, doprovázející oblíbený panovníkův symbol ledňáčka s točenicí. W by bylo, jak víme, prostě Wáclav, tedy Václav, kdežto E by znamenalo Elišku, Václavovu milou. Jednalo by se o podobný monogram, jaký mladí lidé někdy vyrývají do parkových laviček nebo do kmenů stromů, nebo si dokonce nechávají vytetovat na kůži. W plus E, zamilovaný pár panovníka a lazebnice.

Historik profesor Rudolf Urbánek se však domnívá, že písmeno E neznačí Elišku, nýbrž latinské ženské jméno Eufemia, tedy Offney, jak se německy nazývala druhá Václavova manželka Žofie Bavorská. Kronikář Hájek prý ono gotické písmeno E chybně četl jako S, z čehož si vytvořil jméno Susanna, česky Zuzana. A krásná lazebnice a králova milenka byla na světě!

Janu Husovi vadily nahotinky

Pověst o lazebnici Zuzaně vznikla podle mínění historika Jiřího Spěváčka patrně také díky poněkud eroticky odvážným ilustracím Bible Václava IV., na nichž se objevuje nahý král ve společnosti svůdných lazebnic v průsvitných košilkách. Tyto působivé obrázky byly nepochybně vytvořeny na přímou panovníkovu objednávku a odpovídaly nejen jeho zálibám, ale v té době se prosazujícímu kultu ženského těla. Například jeden z králových oblíbenců, podkomoří Jan Hájek z Hadětína, dal vymalovat na svůj staroměstský dům v Celetné ulici dokonce nahé markytánky. Vyvolal tím tehdy mimo jiné pohoršení přísného moralisty mistra Jana Husa, který v jednom svém kázání v Betlémské kapli prohlásil: „Ale pohřiechu, již lidé… miesto svatých panen umučenie malují bláznivých panen frejovanie a naháčov nepoctivých a mužóv divně a potvorně zpósobilých." A nejvíce kazatele rozčilovalo, když spatřil v „roziech obrazu panny krásné s nadutými prsmi…" Zkrátka jeden z nejslavnějších Čechů si na erotiku příliš nepotrpěl.

Zpracoval novinář a spisovatel Jan Bauer

Český novinář a spisovatel, narozený 11. dubna 1945 v Jihlavě, původním povoláním zemědělský inženýr, žije dlouhodobě na samotě u Vodňan.

V prosinci roku 2009 mu vyšla jubilejní stá kniha, čímž se stal nejplodnějším jihočeským autorem všech dob.

Některé knihy napsal pod pseudonymy, věnuje se především literatuře faktu a detektivkám.