Za pár dní se rozjede sklizeň chmele. Jeho štoky začnou padat ve chmelnicích na Žatecku i Litoměřicku, ke zpracování se převezou na česačky. Chmel pak půjde do sušáren, před cestou do pivovarů se ještě zpracuje. Většina z něj se granuluje. Ve všech fázích se využívají technologie, za jejichž zrodem stojí Jan Podsedník.
V oboru pracuje Jan Podsedník od roku 1980, tedy bez jednoho čtyřicet let. Vedl a stále vede vývoj strojů zejména pro sklizeň chmele, jak v oblasti česání tak i sušení. Díky jeho inovacím se podařilo snížit tradičně velkou pracovní náročnost chmelařství a zvýšit kvalitu zpracování této plodiny. Svou prací nemalým dílem přispěl k udržení České republiky mezi světovou chmelařskou špičkou. Na mezinárodním kongresu pěstitelů chmele v USA před dvěma lety obdržel za tuto práci vyznamenání rytíř chmelového řádu.
Jak jste se ke chmelu vůbec dostal?
Pocházím z Třebíče na Moravě. Můj otec byl voják z povolání. Když mi bylo půl roku, tak jsme se přestěhovali do Staňkovic u Žatce, na nedalekém bývalém vojenském letišti sloužil můj otec jako pilot. A tehdy ve Staňkovicích jsem se poprvé dostal ke chmelu, někdy v šesté třídě jsem ho na brigádě sklízel. Tehdy se ještě česalo do věrtelů. Pak jsem na střední škole, to bylo na začátku sedmdesátých let, jezdil na chmelové brigády do Malé Černoci, což je vesnička mezi Žatcem a Rakovníkem. Tehdy jsme tam jezdili na drátkování a sklizeň. Netušil jsem, že ty dlouhé tyče budu jednou nahrazovat plošinami. A také jsem tam poprvé viděl česačku. Ani mě nenapadlo, že je budu konstruovat.
Kdy jste začal v oboru pracovat?
V roce 1980 jsem nastoupil jako konstruktér v technickém rozvoji žateckého Chmelařství. Naše skupina měla za úkol zejména modernizace linek na zpracování chmele. Tehdy u nás už byly česačky chmele i technologie na jeho granulaci, potřebovaly ale nutně modernizace. Měli jsme na starost Čechy, Moravu i Slovensko.
Zmínil jste česání chmele do věrtelů. To si pamatují už jen dnešní padesátníci a starší lidé. V 70. letech začaly tuto zdlouhavou práci známou díky filmu Starci na chmelu přebírat česačky. U jakých modernizací jste na začátku kariéry stál?
Obecně měly modernizace ve chmelařství za cíl hlavně snížit pracovní náročnost pěstování a sklizně této plodiny. A zvýšit kvalitu zpracování chmele. Byly sice česačky, ale stále na nich a ve chmelnicích pracovalo hodně lidí. Ta práce byla těžká. V roce 1982 jsme třeba začali zavádět plošiny pro zavěšování drátků chmele. Nahradili jsme těžkou práci, při které se pomocí dlouhých duralových tyčí drátkovalo ze země. Připomínám, že konstrukce chmelnice je vysoká šest až sedm metrů. Dnes se drátkuje pomocí plošiny na traktoru, na které pracovníci stojí na úrovni horní části chmelnice.
Plošiny jste vymysleli v Žatci?
V rámci spolupráce zemí tehdejšího východního bloku jsme dokumentaci k plošinám slavnostně dostali v někdejším Sovětském svazu. Bylo to v Žitomíru na dnešní Ukrajině. V Žatci jsem pak výkresy překreslil na naše podmínky, aby byly plošiny bezpečné, aby z nich lidé mohli pracovat. Dodnes ty plošiny čeští chmelaři používají.
Dřív pracovalo při sklizni chmele nesrovnatelně víc lidí. Počet brigádníků byl vyšší na česačkách i ve chmelnicích. Čím se podařilo jejich počet o tolik snížit?
Další výraznou změnu přinesly strhávače chmele při sklizni. V druhé polovině osmdesátých let někdejší státní traktorová stanice podle německého vzoru vyrobila prototyp, ten ale nefungoval. My jsme dostali za úkol něco s tím udělat. Konstrukčně jsme ho předělali, zkoušeli ho během sklizně ve chmelnicích kolem Stekníku. Povedlo se, strhávač se rychle rozšířil a některé jeho konstrukční prvky se používají dodnes. Byl to velký zlom. Dnes si nikdo z pěstitelů nedovede představit sklizeň bez strhávače, ale tehdy nebylo jejich zavádění při sklizni lehké. Pěstitelé chmele je nechtěli, bojkotovali je, hledali na nich mouchy.
Dřív jezdili brigádníci na valníku za traktorem a strhávali chmelové štoky ručně. Strhávač umístěný na traktoru to už zvládne sám, štoky sám pokládá na valník. Kolik lidí se tím ušetřilo?
Čtyři brigádníci strhávali chmel ručně na voze. Jeden šel vepředu, dával na stranu spadlé štoky, aby je traktor nepřejel a jeden až dva lidi šli vzadu, spadlé štoky házeli na valník. V průměru tam bylo šest lidí a traktorista. Dnes jede jen sám traktorista.
Od roku 1992 jste vedoucím závodu Mechanizace žateckého Chmelařství. Jak se projevily ve vašem oboru změny po Listopadu ´89?
Hodně. Třeba česačky v dobách Československa vyráběl Agrostroj Prostějov, sušárny podnik Vzduchotechnika Nové Město nad Váhom. My jsme je montovali a starali se o servis. Oba podniky s těmito technologiemi skončily a najednou u nás nebyl nikdo, kdo by vyráběl česačky a sušárny. Po krátké spolupráci s americkou a německou firmou jsme se do toho pustili my. V roce 1995 jsme zprovoznili technologii česání chmele, která je dosud největší v Evropě. Je schopná sklidit chmel ze 75 hektarů, nahradila tak práci tří tehdejších česaček. První takovou česačku jsme postavili v Blšanech na Podbořansku, druhou ve Stekníku u Žatce.
V druhé polovině 90. let se chmelařství ve světě dostalo do hluboké krize. Výměra chmelnic rapidně klesla, v Česku zhruba o polovinu. Tyto velké česačky se u nás tak příliš nerozšířily…
Jak se ukázalo, pro naše pěstitele nebyly nakonec úplně vhodné. V té době nikdo neměl pět, šest milionů korun na novou česačku. Na základě této technologie jsme vytvořili modulové systémy, které se dají skládat podle požadavků pěstitelů. V současné době patříme mezi dva výrobce na světě, kteří dělají kompletní technologie pro česání chmele. Díky těmto modulům se mohou modernizovat starší česačky a to i postupně, je o to velký zájem. Navíc to finančně podporuje stát. Máme výrobní kapacity naplněné do roku 2022.
Takže velké česačky se už nestaví?
Není to tak docela pravda. Třeba předloni jsme postavili v Libočanech u Žatce zcela novou velkou česačku pro řád Benediktinů, který v okolí obce získal zpět od státu rozsáhlé pozemky a rozhodl se na přibližně padesáti hektarech pěstovat chmel.
I na česačkách v posledních letech výrazně ubylo pracovníků. Ze svých brigád si pamatuji, že několik lidí na jejím začátku vkládalo chmel, další byli na válečcích, valnících, u výsypky. A další lidé na sušárnách chmele…
V současné době jsou díky naší technologii česačky a sušárny propojené systémem zásobníků a dopravníků. Česačky a sušárny jsou po modernizaci plně automatizované, takže jsou lidé na začátku a na konci. Tedy někdo vkládá chmelové štoky do technologie česačky a někdo lisuje usušený chmel do hranolů. Opět je za modernizacemi snaha ušetřit lidskou práci a zvýšit kvalitu celého procesu zpracování chmele.
Předpokládám, že v případě modernizace sušáren je stejná motivace…
Tam šlo hlavně o to, aby byla zajištěná kvalita sušení chmele. Zkušení sušiči odcházejí do důchodu, řada jejich následovníků princip sušení chmele vůbec nepochopila. Měli chmel přesušený, nebo mokrý. Byla to občas tragédie. Takže velkou motivací pro modernizaci sušáren bylo odstranění lidského faktoru. Na tom jsme pracovali v posledních pěti letech ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou, Chmelařským institutem v Žatci a dvěma soukromými chmelaři. Vyvinuli jsme automatický systém sušení chmele, který čidly sleduje prostředí v sušárně a díky tomu pozná, zda už je chmel usušený. S tím souvisí také snaha o úsporu energií potřebných pro vytápění sušáren. Jejich ceny dlouhodobě rostou.
Čím se nejčastěji suší chmel?
Sušárny jedou na plyn, tam kde nejsou přípojky, tak většinou na extra lehký topný olej.
Co se s chmelem děje po usušení?
Usušený chmel se lisuje do hranolů a následně zpracovává v závodech žateckého Chmelařství. Menší část odebírají pivovary ve formě lisovaného hlávkového chmele. Z českých pivovarů ho takto kompletně využívá budějovický Budvar, žádaný je mezi novými minipivovary. Většina pivovarů ale využívá granulovaný chmel.
Kde se chmel granuluje?
Jednu ze dvou granulačních linek má naše Chmelařství v Žatci. Na její stavbě na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem se také podílel, vznikla v nové budově Chmelařství u žateckého západního nádraží. Postupem času se technologie v objektu zdokonalovaly dál, přibývaly také klimatizované sklady chmele.
Bavili jsme se o pěstování chmele, jeho česání, sušení a následném zpracování. Je ještě nějaká oblast, na které jste také pracoval?
S krizí ve chmelařství na konci devadesátých let se hledaly způsoby, jak snížit náklady na jeho pěstování. Objevily se nízké konstrukce chmelnic, na kterých odpadá řada operací. Češe se rovnou na chmelnici, chmel pak putuje rovnou do separační linky. Tuto technologii jsme dodávali do Číny i Spojených států amerických. U nás se tyto chmelnice s výškou tři metry ale nakonec moc nerozšířily.
Díky své práci jste navštívil asi hodně zemí…
Ano. Vlastně jsem byl všude tam, kde se pěstuje chmel. V USA, Číně, Anglii, Rusku, Ukrajině, Německu, Rakousku, Francii nebo Slovinsku. Chmelařství Žatec je v naší branži po světě hodně známé.
