Po letech se Lenka Petit (Kulovaná) z ciziny vrátila do Ústí. Dnes pracuje v oční optice a práce ji baví. Na krasobruslení nemá čas, musí se věnovat svému synovi Danielovi.

Jste úspěšná krasobruslařka a získala jste řadu ocenění. Kterého z nich si nejvíc vážíte?

Vážím si všech ocenění podobně. Jedno bylo ale přeci jen těžší, než ostatní. Vyhrála jsem čtyřikrát za sebou mistrovství Československa, pak jsem byla najednou třetí, další rok druhá. Hodně lidí mě tenkrát odepsalo a už mi nevěřili. Řekla jsem si, že skončím jako ta nejlepší, že nebudu končit jako poražená a opravdu se mi podařilo opět vybojovat prvenství České republiky a pak ještě dvakrát. To bylo to nejtěžší! Ještě jsem to zopakovala dvakrát a to už bylo pro mě zadostiučinění, zavřela jsem lidem ústa.

Cesta na vrchol nebyla jednoduchá, mohla byste ji popsat, co pro vás bylo nejtěžší?

Je spousta věcí, které by se daly považovat za nejtěžší. Ono je to ale těžké hlavně všechno dohromady. Nemáte vlastně dětství, znáte jen zimní stadiony, tělocvičny, lidi kolem ledu, nikdy nedokoukáte na pohádku v televizi, protože musíte na trénink, nemůžete s kamarády do kina, na diskotéku, nebo jen tak ven. Těžko se to vysvětluje někomu, kdo to nezažil. Většina lidí si to představit nedovede a někteří si jen řeknou, že to nemůže být pravda. Realita je ale daleko horší.

Mohla byste to popsat konkrétněji?

Nemůžete si dát k jídlu kdykoliv cokoliv, musíte si hlídat váhu a to, co jíte. Já jsem ve třinácti letech musela odejít žít bez rodičů do Prahy. Každý den mi zvonil budík ve 4:45 a v 5:03 mi jel autobus na trénink. Nebudila mě maminka, žila jsem v Praze sama. Dovolená je jen prvních 14 dní v červenci a během ní musíte běhat, posilovat a protahovat svaly a šlachy. K tomu všemu tisíce a tisíce hodin tréninku. Na ledě, balet, běh a kolo, posilování, gymnastika.

To musí být velmi únavné a bolestivé…

Ano, to ano. Tělo stále bolí, častá zranění, která se nikdy časově nehodí, stálý psychický tlak od všech kolem i od sebe sama. Jak jsem závistivě pokukovala po tréninku vrcholových fotbalistů, s krasobruslením je nesrovnatelný. My jsme měli daleko tvrdší „chlebíček“. Nejlepší na tom je ten fakt, že to všechno není na rok nebo dva, ale trvá to od útlého dětství do dospělosti. Jako u většiny vrcholových sportů. Bez toho všeho to ale nejde, bez toho se na vrchol nedostanete.

Co vy osobně vlastně považujete za vrcholný okamžik své sportovní kariéry a proč?

Vrcholem byl pro mě každý titul mistryně republiky, každá účast na zimní olympiádě. Tam se každý nedostane a je tam úžasná atmosféra. Páté místo na mistrovství Evropy v roce 1992 a desáté místo na mistrovství světa v Praze. Tomu předcházelo velmi těžké období bez formy a já i můj trenér František Pechar jsme se báli, aby to nebyla spíš ostuda. Slíbila jsem si, že na tom ledě radši umřu, než abych to vzdala. Stejně jsem si poručila na olympiádě v Naganu, když jsem onemocněla a volnou jízdu jsem jela s horečkou a dusil mě kašel. Nedokázala jsem si představit, že bych zklamala své fanoušky, v tom je obrovská síla.
Týdeník - Teplický deník: Úte

Chcete si přečíst víc? Celý rozhovor najdete v Týdeníku Lučan, který si ještě stále můžete koupit na stáncích. Další čerstvé číslo s novými tématy vyjde zase v úterý.