Po ruské anexi Krymu a válce na východě Ukrajiny vytvořilo NATO čtyři bojová uskupení o velikosti posíleného praporu a umístilo je v Polsku, Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Aliance tím chce ukázat schopnosti členských států vzájemně spolupracovat a zároveň vyslala vzkaz Rusku, že je připravena chránit své východní členy.

V bojových uskupeních působí od loňského léta i čeští vojáci, nejvíc se jich vystřídalo v Litvě. Major Václav Pejchar ze žateckého 41. mechanizovaného praporu velel tamnímu českému kontingentu šest měsíců do letošního srpna.

Dvakrát jste byl v Afghánistánu, teď Litva. Dají se mise srovnávat?

Vůbec ne. Při první misi v Afghánistánu jsem byl analytikem přes mou chemickou specializaci. Pročítal jsem jednotlivá hlášení z operací a hledal náznaky použití chemických zbraní nebo úniku toxických látek. Při druhé misi jsem měl na starost ochranu týmů, které se podílely na výcviku afghánské armády. Mým úkolem bylo hlídat je po cestách, informovat je o případných problémech a pokud by bylo potřeba, zajistit jim pomoc. Litva byla úplně o něčem jiném.

V Litvě jste velel přibližně 230 vojákům českého kontingentu alianční předsunuté přítomnosti. Jaké jste měli úkoly?

Mise v Litvě byla výcviková. Hodně zjednodušeně řečeno, pro nás to bylo jedno velké mezinárodní cvičení. Velice intenzivní, půl roku v kuse. A to jak s koaličními partnery, tak zároveň i s domácí litevskou armádou. Výcvik je vždy příprava na válku, takže jsme ukázali, že jsme schopni spolu bojovat.

V Litvě jste působili pod německým velením. Kdo tam byl ještě?

Kromě Němců byli členy mezinárodní jednotky v Litvě vojáci z Holandska, Belgie, Norska a Islandu. Celé uskupení o velikosti posíleného praporu spadalo pod velení litevské brigády.

Jádro české jednotky tvořila mechanizovaná rota žateckého praporu s kolovými bojovými vozidly pěchoty Pandur. Holanďané tam měli obrněné transportéry Boxer. Naopak Němci těžké tanky Leopard a pásová bojová vozidla Marder. Jak bylo těžké toto mezinárodní uskupení skloubit tak, aby fungovalo jako efektivní bojová síla?

Jádro uskupení v Litvě bylo tvořené německým 104. tankovým praporem. Je logické, že vojenské myšlení tankistů a těžké pěchoty na pásových vozidlech je trochu jiné než naše a holandské jednotky, které se řadí k takzvané motorizované pěchotě. Ze začátku jsme se hledali. Ale během půlročních společných cvičení, a od toho jsme tam byli, jsme vše vyladili. Podařilo se nám jednotlivé prvky celé mezinárodní sestavy správně seskládat a použít. To prokázalo také závěrečné certifikační cvičení. Ukázalo se, že jsme schopni spolupracovat.

Ilustrační foto.
Hasiči v Cítolibech chystají na neděli soutěž i slavnost

Některé zahraniční armády, které se účastní mise v Litvě, čelily útokům takzvané hybridní války. Potkalo vás něco podobného?

My jsme se s ničím takovým nesetkali. Pobaltské země se cítí ohrožené ze strany Ruska, proto jsme tam byli. Při srovnání třeba s Estonskem provokací spočívajících z nějaké formy hybridní války bylo v Litvě obecně podstatně méně.

Byli jste často v kontaktu s místními obyvateli? Jak vás vnímali?

V kontaktu s nimi jsme byli často. Jedním z cílů mise bylo ukazovat se a dát vědět, že jsme tam. Účastnili jsme se celé řady tamních akcí, různých městských slavností, oslav státních svátků. Předváděli jsme techniku, dělali ukázky. Do nějaké akce pro veřejnost jsme se zapojovali téměř každý týden. Byl o ně velký zájem. Litevci mají obecně o armádu velký zájem, je součástí jejich národní hrdosti. V tomto duchu od malička vychovávají své děti.

Jak vypadal váš denní režim?

Zjednodušeně jsme od pondělí do pátku byli ve výcvikovém prostoru, kde jsme plnili předem stanovené úkoly. Buď jsme tam vyjeli na víc dní, nebo jen na jeden den a zase jsme se vrátili. Sobota byla volnější, v neděli jsme se věnovali technice a připravovali na další výcvik.

S armádní technikou jste se tedy často přesouvali. Jak jsou na tom litevské silnice?

S naší lehkou technikou problém nebyl, horší to bylo s těžší pásovou. Některé mosty měly své váhové limity. Do sousedního města to bylo dvanáct kilometrů, aby jsme tam dostali tank, museli jsme udělat okruh dvě stě kilometrů. Takže jsme občas museli ukázku uzpůsobit stavu tamní silniční infrastruktury. Pořád tam mají v některých oblastech jen hliněné nebo štěrkové cesty.

Informovanost o této misi byla poměrně velká. Na rozdíl od misí v Afghánistánu se třeba na sociálních sítích pravidelně objevovaly fotky, videa a podobně. Čím to?

Kromě řekněme taktické stránky mise, která znamenala společný výcvik mezinárodních jednotek, měla mise i svůj strategický rozměr. A to bylo informování o ní. Měla ukázat jednotu členských států NATO a schopnost vzájemné spolupráce. Myslím, že se to povedlo. Potvrdilo se, že umíme poměrně dobře spolupracovat.

Náměstí Svobody s radnicí v Žatci
Žatec přivítá krále Fridricha Falckého. Připojí se ke Dnům evropského dědictví

Do misí v Afghánistánu nebo Mali čeští vojáci létají letadly, do Litvy se jezdí po zemi. Jak se přesouvala vaše jednotka?

My jsme jako druhé rotní úkolové uskupení české armády působili v Litvě od letošního ledna. Od loňského července tam byli v rámci prvního uskupení naši kolegové ze žateckého praporu. Ti se tam přepravili s technikou po železnici z Podbořan. Když jsme je střídali, do Litvy jsme jeli autobusy. Zpět jsme se vraceli s technikou, která sloužila oběma českým uskupením, také vlaky.

Litva není tak daleko od Česka. Jezdili čeští vojáci během mise domů, třeba na dovolenou?

Obecně to možné bylo, ale využívalo se to minimálně. Jen ve výjimečných případech, například z vážných rodinných důvodů.

Dostal jste za úkol sestavit personálně misi, naplnit ji vojáky. Měli o ni zájem?

Dá se říct, že ano. Většinou to bylo tak, že mladí vojáci z našeho praporu na misi jet chtěli, velký zájem měli i příslušníci logistických a podpůrných útvarů, kteří nás doplňovali. V nich nemají takové možnosti na mise vyjet. U starších vojáků hrají při rozhodování roli i jiné důvody, často rodinné. Přemýšlí o tom, zda se jim vyplatí jet, nebo ne. Ale většina nakonec do mise chtěla.

Byli jste ubytováni v kasárnách litevské armády v Rukle, což je asi sedmdesát kilometrů od hlavního města Vilnius. Když jste zrovna nebyli někde na cvičení, mohli jste je opustit?

V podstatě jedinou možností byla sobota, kdy jsme měli volněji. Ale nebylo to rozhodně o tom, že by se dvě stě lidí najednou vydalo někam ven. Byly přesně stanovené počty lidí, kolik mohlo kasárny opustit. Byli jsme stále v operaci. Stalo se to jen jednou, kdy se asi polovina vojáků českého kontingentu zúčastnila sobotního pochodu, který organizovali litevští vojáci.

Radnice v Postoloprtech
Lidé v Postoloprtech se mohou stát patronem lavičky, ta ponese jejich jméno

Jídlo vám vařili místní, jak vám chutnalo?

Polévky byly výborné, hodně podobné těm našim a některé i lepší. S hlavními jídly to bylo chuťově horší. Dostávali jsme jako přílohy brambory nebo rýži a k tomu nějaké maso. Často mleté. Knedlíky neznají, těstoviny vařili jen sporadicky. Na druhou stranu je jasné, že při přípravě tisícovky porcí nelze vyvářet nějaké minutky.

Jak byste Litvu jako zemi popsal?

Litva je jedna velká, lehce zvlněná placka. Něco jako oblast mezi městy Žatec a Louny s tím rozdílem, že v dohledu nejsou žádné hory. Střídají se háje, lesy, louky, vše je poměrně podmáčené. Zemědělství není tak intenzivní, jsou tam hlavně pastviny. Některá města jsou celkem podobná těm našim, mají i paneláky. Vesnice jsou podstatně menší, některé jen o pár domech. Devadesát procent domů v nich je dřevěných. Co člověku utkví v hlavě, je to, že tam není jediný větší kopec.

Na co jste se domů těšil?

Samozřejmě na rodinu, na přítelkyni. A na jídlo.

Na co konkrétně?

Na knedlíky a těstoviny, které jsme tam neměli.

Teď budete rok a půl doma než budete moci zase vyrazit na zahraničí misi. Chtěl byste jet opět na nějakou?

Těžko teď říct. Rok a půl je dlouhá doba. Byl jsem v Litvě velitelem kontingentu, což je u zahraničních operací kariérní vrchol.

Jak trávíte dovolenou?

Jsem zimní typ. Miluji běžky. A mám rád turistiku, chodím po kopcích.

Takže na dovolenou do Litvy byste asi nejel.

Ale jo. Jel bych. S přítelkyní jsme se rozhodli, že budeme poznávat svět. A Litva má určitě co nabídnout.