Ano, mám na mysli rytíře Dalibora z Kozojed, který se v jejích útrobách ocitl v roce 1497 krátce po té, co byla dostavěna. Byl tu prý nespravedlivě uvězněn za to, že se ujal vzbouřených poddaných ze sousedního panství Adama Ploskovského z Drahonic.

Však ho také náležitě oslavil hudební skladatel Bedřich Smetana ve své opeře Dalibor, kde z něho dělá neohroženého bojovníka, který za právo a spravedlnost neváhá obětovat vlastní život. Podle pověsti převyprávěné slovutným spisovatelem Aloisem Jiráskem si prý Dalibora jako svého ochránce vybrali vzbouření sedláci záměrně. „Znaliť a měli toho zkušenost, že byl Dalibor z Kozojed ku svým poddaným vždy hodný a milosrdný, ano že se ujal nejednoho ubožáka z jiného panství a že mu svou přímluvou i jinak pomohl," uvádí Jirásek.

Ochránce nebohých nebo lupič?

Zkrátka rytíř Dalibor měl zlaté srdce a do vězení se dostal jako „zastánce utiskovaného lidu". Jenže Jiráskovu verzi pověsti o Daliborovi, zveřejněnou ve Starých pověstech českých, předcházela verze jeho spisovatelského kolegy Josefa Svátka, která vyšla o jedenáct let dříve, tedy v roce 1883 v Pražských pověstech a legendách. Tady je Dalibor z Kozojed charakterizován zcela jinak. Však se podívejte:

„Za krále Vladislava Jagellonce panoval v Čechách velký nepořádek, protože král neustále jen v Uhrách sídlil a do Prahy se často po mnohá léta ani nepodíval. Na venkově řádili loupežní rytířové, k nimž patřil také rytíř Dalibor z Kozojed, který nemaje velkých statků, chtěl si násilím k bohatství pomoci. Zvláště pásl po statcích souseda svého Adama Ploskovského z Drahonic, jehož poddané jednou proti pánu jejich poštval, tak že pana Adama v hradu jeho přepadli, strašně zmučili a pak do hradního vězení vrhli. Jako náhodou pak přišel rytíř Dalibor na Ploskovice a potměšile stavěl se, jakoby o ničem nevěděl. Zdánlivě litoval osudu jeho a sliboval mu, že jej z vazby vysvobodí, postoupí-li mu Ploskovice. Ubohý zajatec svolil a podepsal postupní listinu, s kterou ale Dalibor odešel, aniž by byl slib svůj splnil…"

Takže jako to vlastně je? Byl Dalibor z Kozojed zastáncem utiskovaného lidu nebo loupeživým rytířem? Má pravdu Jirásek nebo Svátek?

Pro odpověď sáhněme po starých kronikách, kde by mohla být tato událost zachycena. Václav Hájek z Libočan si nemá právě dobrou pověst, jak Bivoje, tak Horymíra si jistotně vymyslel, ale svou Kroniku českou psal ve třicátých letech 16. století, tedy ani ne čtyřicet let po vzbouření poddaných na panství Adama Ploskovského. Nemohl si tedy příliš pouštět fantazii na špacír a zřejmě podává poměrně věrný popis těchto událostí. Jak to tedy podle Hájka vlastně bylo:

„V kraji Litoměřickém zprotivili se lidé poddaní pánu svému Adamovi Ploskovskému a jeho tu na Ploskovicích dobývali, a to z ponuknutí nějakého Dalibora, kterýž také byt svůj měl nedaleko odtud. Uslyševše o tom měšťané litoměřičtí, rychle lid něco pod praporcem poslali a téhož Adama retovali (zachránili). Potom týž Dalibor obeslán na hrad Pražský panským nálezem proto, že těch lidí proti pánu jejich dědičnému pozdvihoval, hrdla odsouzen a dán nejprve do věže nové okrouhlé, kteráž od téhož Dalibora až podnes slove Daliborka, a potom jemu hlava sťata."

Soudil se dokonce se svým otcem

Jenže proč vlastně Dalibor bouřil poddané proti jejich pánovi? Dělal to snad z nějakých šlechetných úmyslů? Vedl ho k tomu cit pro spravedlnost a odpor vůči vykořisťování a bezpráví? Zkusme si na tyto otázky odpovědět a vydolovat z dávné minulosti vše, co o tomto rytíři Daliborovi vlastně víme.

Jeho otcem byl Aleš z Kozojed, který v letech 1475 až 1477 vykonával ve službách rodu Zajíců z Hazmburka úřad purkrabího na hradě Budyni a později ve Mšeném. Někdy kolem roku 1483 si zakoupil dvůr ve vesnici Mnetěši pod Řípem, kde žil se syny Daliborem a Janem. A právě tento statek se stal příčinou rodinného sporu, který názorně ukazuje skutečný Daliborův charakter. V roce 1490 bylo totiž zapsán do zemských desek jeho spor s otcem: „…Jakož jest Aleš vinil Dalibora syna svého z svrchkuov, kterýchžto svrchkuov jemu ani synu druhému jest v rozdiele nedal…" Zkrátka, abych vás neunavoval tehdejší staročeštinou volně vám přetlumočím, že Dalibor se zmocnil z rodinného majetku něčeho, co mu nepatřilo. Podle všeho co víme, Dalibor zdědil dvůr v Mnetěši, kde však byli i koně, krávy, prasata, zásoby obilí a další majetek, který mu nepatřil a měl ho zdědit jeho bratr Jan.

Z dalšího zápisu vyplývá, že Dalibor se nejen nenamáhal s vrácením dobytka otci a bratrovi, ale navíc se zmocnil i peněz, o které se měl s Janem podělit. Soud ho tedy znovu s veškerou naléhavostí vyzval, aby z otcova dědictví dal, jak je výslovně uvedeno, „spravedlivý díl" bratru Janovi.

Navedl Dalibor poddané ke vzpouře?

Z celého případu je vidět, že rytíř Dalibor byl člověkem náramně chamtivým a lakotným, který se neváhal obohacovat na úkor vlastní rodiny. Nelze se pak co divit, že si chtěl ukrojit ještě větší sousto a zmocnit se majetku svého souseda Adama Ploskovského. Na vhodnou příležitost nemusel čekat dlouho. Naskytla se mu zřejmě v roce 1496. Historik František Palacký v Dějinách národu českého v Čechách a na Moravě uvádí: „Rytíři Adam Ploskovský z Drahonic a Dalibor z Kozojed byli sousedé v kraji Litoměřickém. Když poddaní Adamovi pozdvihli branou rukou proti němu pro jeho krutost, jali se obléhati jej na tvrzi Ploskovicích, kdež on bráně se raněn jest a dobyt i s tvrzí. Sedláci donutili jej, že zápisem slavným a slibem na čest a víru propustil je z moci své a zavázal se nevésti nářku proti nim: načež oni dobrovolně poddali se Daliborovi z Kozojed, kterýž i přijal je a statek od Adama postoupený ve svou moc a ochranu. Hejtmané však zemští nemohše pychu takového nechati bez trestu, zjednali dostatečnou moc, do kraje Litoměřického, aby zkrotila pobouřené sedláky a navrátila věci ve stav předešlý. Oba rytíři přišli k zemskému soudu, a Dalibor uvězněn ve věži hradu Pražského roku 1497 nově dostavené, kteráž po něm až dodnes Daliborkou sluje…"

Zřejmě není sporu o tom, že Adam Ploskovský byl pěkný kruťas, který své poddané dřel jak mohl nejvíce. Ale ani Dalibor určitě nebyl žádný andílek, jak svědčí skutečnost, že neváhal okrást vlastního otce a bratra. Skoro bychom chtěli věřit kronikáři Hájkovi, že poddané svého souseda ke vzpouře navedl, aby se pak zmocnil jeho panství. Ovšem žádné přímé důkazy pro toto tvrzení nemáme.

Jak to vlastně bylo s houslistou ve věži

Do dějin však Dalibor nevstoupil jako ten, kdo se pokusil oloupit vlastního souseda, ale jako znamenitý houslista. Když byl totiž zavřen do věže, která dostala po něm jméno, „chtěje si ukrátiti čas, dal si přinésti housle a ač hráti neuměl, přece se ve hře na housle tak vycvičil, že se mu brzo nikdo v Praze nevyrovnal". Josef Svátek, z jehož podání této známé pověsti cituji, dále píše: „Často hrával u okna žaláře svého a hrával tak dojemně, že přicházeli lidé k nové věži, aby hře jeho naslouchali a dárkův mu udělovali, kterými si Dalibor ve vězení přilepšoval."

Ale jak to vlastně bylo s Daliborovým hraním na housle? František Palacký je v tomto pohledu opatrnější. Uvádí pouze, že „na známé úsloví, že ,nouze naučila Dalibora housti' prameny naše nedávají dokladu". Už citovaný kronikář Václav Hájek z Libočan o tom, že by Dalibor hrával ve vězení na housle nic nepraví. Jak zjistil spisovatel Miroslav Ivanov, první zmínka o tom, že v Daliborce pobýval zázračný houslista se objevuje až v knize katolického kněze a historika Jana Františka Beckovského Poselkyně starých příběhův českých, jejíž první díl vyšel v roce 1700. Tento autor zřejmě zachytil nějaké jen ústně tradované vypravování. Nejsnazším vysvětlením by byla skutečnost, že jako „housle" se v těch dávných pohnutých dobách ironicky nazývalo natahování týraného vězně na skřipec. Katovi pacholci napínali provazy mučeného za ruce a nohy, jako se napínají struny na houslích, aby pod tíhou bolesti při výslechu vypovídal o svých skutcích, tedy aby „hudl". Takové vysvětlení je sice méně romantické, nicméně asi pravdě o „houslistovi" Daliborovi bližší.

Jak to z Daliborem dopadlo, už víme z pověstí, ať už od Jiráska nebo od Svátka, předem. Třináctého března 1498 byl vynesen rozsudek, jehož zdůvodnění známe díky vynikajícímu dobovému právníkovi Viktorinu Kornelovi z Všehrd, který ho zaznamenal ve svém díle O právech, o súdiech i o Deskách země české knihy devatery. Ocitujme si z něj alespoň tu nejdůležitější pasáž: „…poněvadž Adamovi od lidí jeho tvrz Ploskovice mocí vzata jest, a jsa raněn a chtě hrdlo zachovati, musel se jim proti právu a řádu podlé jich vůle zanisovati, kteráž věc stala se jemu neslušně, neprávě, neřádně; o čemž Dalibor dobře věda, statek jeho neprávě vzatý k sobě přijal, a v tom statku byl a jeho užíval: že jest v tom nepravě a nešlechetně učinil proti právu a řádu. A pro takový jeho účinek zlý páni a vladyky jej ve svou kázeň berou, a hrdlo ztratil, kteréhož na hrdle trestati ráčí."

Snad není potřeba k tomuto staročeskému výkladu nic dodávat. Dalibor za svůj skutek propadl hrdlem, ale potrestán byl snad nikoli za to, že se ujal nespravedlivě utiskovaných, ale za obohacování se na cizí účet. A to je trestné i dnes, třebaže už zdaleka ne tak přísně.

Kdy se konala Daliborova poprava nevíme. Pravděpodobně se tak stalo bezprostředně po vynesení rozsudku. Stejně tak nevíme, kde k popravě došlo. Zda se tak stalo přímo před věží Daliborkou nebo na pražském popravišti v místech pozdější křižovatky U Bulhara pod Žižkovem. V každém případě nikdo z účastníků této exekuce netušil, že jméno chamtivého rytíře z Litoměřicka jednou vejde do pověstí a dokonce po něm pojmenuje Bedřich Smetana jednu svou operu.

Zpracoval Novinář a spisovatel Jan Bauer

- Český novinář a spisovatel, narozený 11. dubna 1945 v Jihlavě, původním povoláním zemědělský inženýr, žije dlouhodobě na samotě u Vodňan.

- V prosinci roku 2009 mu vyšla jubilejní stá kniha, čímž se stal nejplodnějším jihočeským autorem všech dob.

- Některé knihy napsal pod pseudonymy, věnuje se především literatuře faktu a detektivkám.