Po revoluci v průmyslové zóně uváděli do provozu firmu a tak někteří si sebou vzali i manželky. Ten rok již před Štědrým večerem napadlo snad třicet centimetrů, k Ještědu nestačili prohrnovat silnici a cesta lesem k lanovce byla zasypaná k nepoznání. Do informačního centra přišla Japonečka se dvěma dětmi, osmiletou holčičkou a desetiletým chlapcem. Zjevně na nějaký sníh nebyli oblečeni, stačilo jen pár metrů z tramvaje, aby nožky malé Japonečky byly v lodičkách zkřehlé a mokré. Hotel Ještěd hlásil neprůjezdnost a pro hosty nebylo možno dojet, nezbývalo než se vydat nahoru lanovkou. Pomalu se začalo stmívat, a tak vedoucí infocentra zamknul a vydal se s nimi silnicí k lanovce. Ta cesta byla nekonečná, ale malý chlapec statečně pomáhal sestřičce a maminka je oba povzbuzovala. Šli snad hodinu, ale nakonec to byly šťastné úsměvy, když vstoupili do lanovky a jeli nahoru…

Do pivovaru se dá jít i přes Ještěd

Turistické infocentrum je pod Ještědem jakousi oázou a záchranou misií i pro lidi, kteří hledají třeba hrob dědečka, jenž vlastnil restauraci Berlín nebo, kde dříve před odsunem bydleli. Ale snad ani velkým problémem není najít ulici, která se jmenovala Klainajche (no prostě je to Malodoubská). Větší problém bylo najít soukromý pivovar.

Jistý americký mladík četl v tamních „njůjorských tajmsech", že v Liberci mají malý rodinný soukromý pivovar. Při cestě do Evropy se zastavil v Praze, a když zjistil, že do Liberce se dá jet pohodlně autobusem, vydal se pivovar hledat. Nějaký dobrák mu poradil, aby jel do Hanychova místo do Harcova, asi mu to přišlo podobné. A tak milý Američan nakonec skončil pod Ještědem v infocentru. Tam se dověděl, že ve městě jsou pivovary dva, Voska a Vendelín. Majitel, Liberečan, kdesi na americkém kontinentě zakládal několik pivovarů po útěku z milované socialistické vlasti. Když se po revoluci vrátil, začal podnikat v téže branži a nějak se to do těch novin doneslo.

Mladý Američan sice příliš nadšený nebyl, když musel putovat až na druhou stranu města, ale nakonec byl spokojený, že pivovar našel a mohl tak ochutnat vynikající české pivo.

Při popíjení pozor na klíče od pokoje

Popíjení piva se však může stát také ošidným, jak se to přihodilo jednomu obyvateli penzionu nad infocentrem. Do vedlejší restaurace odešel jen v bačkorách a svetříku, jak byl zvyklý. Netušil, co ho bude očekávat. Adventní večery jsou zrádné a pivíčko chutnalo i po dobré večeři a povídání s kumpány nemělo konce. Nikdo z nich si nevšiml, že zvečera začalo sněžit a do zavírací hodiny napadlo dobrých patnáct čísel sněhu.

Vrchní kasíroval a hosté pospíchali na poslední tramvaj k městu. Obyvatel penzionu se pomalu štrachal domů. Tmavá okna ho příliš pohostinně nevítala, a když sáhnul do kapsy pro klíče, téměř vystřízlivěl. Mobil i klíče nikde. V hospodě tma a nezbývalo mu než vzbudit sousedy. Snažil se udělat kouli a házet ji do okna, jenže alkohol odkláněl koule a ne a ne se trefit. Jeho volání zanikalo ve vichru. Snad mu v ten moment, kdy už málem zmrzl, pomohli andělé… Hosté z nedalekého penzionu se vraceli z města a tak se mu podařilo dostat se do teplé postele. Klíče a telefon našla ráno uklízečka na záchodě.

Černá zastávka nebo krematorium?

Někdy bývá složité pochopit, co vlastně návštěvník hledá. Na Ještěd přijíždějí lidé s různými zájmy a pochopitelně, že navštíví infocentrum. Jeden brazilský architekt se vracel z Ještědu a chtěl, aby mu poradili, kde se ve městě nachází „blek bas stejšn". Pracovník infocentra, o němž se říká, že ví všechno, se snažil pochopit v angličtině o co se vlastně jedná. Mohlo jít o krematorium stejně jako o vozy pohřební služby nebo o zastávku taxislužby? Černá autobusová zastávka nebo černá taxislužba? Na pomoc přišlo kreslení a potom už to bylo jasné. Shodli se, že se jedná o autobusovou zastávku Snídaně bohů kterou pro Liberec vytvořil sochař David Černý.

Výhra v tombole a opilé prasátko

V restauraci Na Vyhlídce nedaleko konečné tramvaje v Hanychově pořádala v minulosti Horská služba i tělovýchovná jednota Ještěd často bujaré večírky s bohatou tombolou. O jednom silvestru byla tombola obzvláště zajímavá. Rozjeté veselí pokračovalo i po půlnoci a losování se odehrálo až k ránu. Vrchní odešel na dvůr a z chlívku přivedl první cenu pěkné, temperamentní prasátko, které vydatně chrochtalo. Kdosi z chlapů sesbíral nedopitá piva a nalil je do lavóru, zbylé chlebíčky přidal a přistrčil praseti. To se s hrozitánskou chutí pustilo do žrádla.

Kapela se snažila ještě pobídnout k tanci, aby se oživili poslední hosté. Hudba značně ryčná, a snad i tučná pivní krmě, vyprovokovala zvíře k divokému prasečímu tanci. Nedalo se nijak chytit, přivázat nebo uklidnit. Chrochtalo a běhalo po sále, mezi stoly, hledalo, co by se dalo ještě sežrat, ale možná, že se potřebovalo jen proběhnout. Hosté házeli provázkem jako lasem, ale znaveni alkoholem se nemohli trefit. Divoké zvíře nešlo vůbec chytit, třeba jen za ocas. Občas se podařilo někomu obejmout zvířátko za krk, ale to se vždy odvážlivce snadno zbavilo.

Šťastný výherce se pokusil prasátko oslepit sakem, ale ovlivněn alkoholem se nedokázal trefit zvířeti na hlavu. Jedna z tanečnic se snažila přikrýt prasátko svou sukní, ale ani jí se nepovedlo bujarého čtyřnožce zkrotit. Zvíře jí navíc sukni přišláplo a milá dáma zůstala na parketě jen v kalhotkách. Honička účastníky natolik znavila, že jich několik tajně odešlo, jiní usínali s hlavou na stole. Znavené bylo i prasátko.

Když se rozednilo a hospodský zavíral, lapálie zdaleka nekončily. Společnými silami pomohli kamarádi prasátku uvázat provaz okolo krku a zkrotit jeho temperament. Jenže vyvstal nový problém jak dojít s prasátkem až někam do centra? Na Nový rok jede tramvaj v půl osmé a bývá prázdná, co jiného tedy napadlo alkoholem zmoženého výherce? Že se pojede tramvají. Zvířeti se do tramvaje moc nechtělo, ale nakonec se přece jen podařilo překonat schůdky a prase se uložilo k nohám šťastného majitele. Konečně, oddychl si. Jenže problém vyvstal znovu, neboť prase třeba jako pes potřebuje jízdenku. Ale to se dalo snadno vyřešit.

Dvacet minut jízdy ukolébalo prasátko ke klidnému spánku, obdobně na tom byl i jeho majitel. Když měli vystupovat, klidně leželo a nedalo se přesvědčit k jakémukoli pohybu. Spokojeně chrochtalo a očividně se nenechalo rušit z hlubokého spánku. A tak chrupali oba až do Lidových sadů.

Tramvaj otočila a jela zpět do Hanychova. Majitel zakoupil novou jízdenku a jeli znovu dokola. Při třetím kole už nastupovalo do tramvaje víc lidí a těm se ten páchnoucí a chrochtající tvor moc nelíbil, stejně tak šofér přestal být vstřícný. Žádal rázně, aby dotyčný s vepříkem konečně vystoupili, což se nakonec podařilo…

Příběhů, které se v Turistickém informačním centru semelou, je za deset let jeho působení nesčetně. Ztracená auta, nalezené mobily, lepení puchýřů, ale i organizování výstav či praxe studentů. Prostě v Hanychově pod Ještědem je to pevný bod, kde pomoc, radu i poučení a záchranu najde každý, kdo potřebuje.

Jan Král