Soudce Vrchního soudu v Praze Ivan Elischer léta sloužil u ústeckého krajského soudu. Do Ústí nad Labem se vrátil koncem roku na návštěvu. Při této příležitosti poskytl Deníku exkluzivní rozhovor na aktuální téma. Policie totiž Elischera stíhá kvůli údajným úplatkům, které měl dostat za ovlivňování rozsudků. V březnu 2018 kvůli tomu pobyl měsíc ve vazbě. „Od počátku tvrdím, že celé vyšetřování je nesmysl,“ říká Ivan Elischer.

Můžete k tomu říci více podrobností?
Při policejním vyšetřování nevypovídám, protože nemám k policejnímu orgánu ani nejmenší důvěru. Vypovídat budu až u soudu. Do té doby se nechci k policejním pohádkám vyjadřovat.

Ve vazbě jste prý uběhl nejméně maraton. Jak tomu máme rozumět?
Měli jsme denně vycházky a já jsem v kleci, která sloužila k vycházce, denně uběhl tisíc koleček. Klec byla velmi velká, měla 3 x 4 metry. V tak velikánské kleci toho naběháte…

Není to trochu nezvyklý prostor k běhání?
Je. Potom se ale nade mnou smilovali a mohl jsem běhat ve větší kleci, která měla rozměry 3,5 x 4,5 metru. Čili na každou stranu o půl metru více.

Jak jste snášel vazbu?
U agresivních jedinců jde o ochranu společnosti. Ale u ostatních lidí vidím ve vazbě především jeden cíl - aby je zlomila. Dříve, když jsem sám na obviněné uvaloval vazbu, jsem to tak neviděl. Dnes už bych uvalování a prodlužování vazby zvažoval citlivěji, protože jsem to zažil na vlastní kůži.

Ivan Elischer na archivním snímku z roku 2008, kdy ještě působil v regionu jako soudce.

Ivan Elischer na archivním snímku z roku 2008, kdy ještě působil v regionu jako soudce.  Foto: Deník/Karel Pech

Co jste ve vazbě četl?
Vzal jsem si s sebou Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce, abych ji srovnal s realitou. Popis Fučíkovy vazby odpovídá dnešní vazbě, kterou jsem prožíval. Samozřejmě až na dobové nacistické násilí. Když jsem nedávno ve filmu viděl, jak šel Rašín do vazby, tak přesně to samé se stalo mně. Včetně odevzdání snubního prstenu. Něco se prostě nemění. Nejhorší je absence jakýchkoli informací o vazbě jako takové. Nikdo tam nic nevysvětluje, všichni předpokládají, že každý zavazbený ví, jak se má chovat a co se s ním bude dít. A hlavně se na vazbu nedá připravit. A tak mě napadlo, že pro lidi, kteří se mohou ocitnout ve vazbě, protože zastávají nějaké funkce, rozhodují či podnikají, a také pro jejich blízké by bylo vhodné pořádat kurzy s názvem Jak přežít vazbu. Konkrétní informace skutečně lidem chybí a trpí tím oni i jejich rodiny.

Co je podle vás základem vašeho stíhání?
V podstatě úsměvná příhoda. Obhájce jednomu odsouzenému Vietnamci nedokázal vysvětlit situaci, co má dělat. Obrátil se na mě, protože rozsudek vynesl můj senát. Řekl jsem mu, že půlku trestu si už odseděl ve vazbě, a proto může požádat o prominutí zbytku trestu. Tak se i stalo. Jenom jsem udělal práci za jeho advokáta. Řekl jsem mu, co říká zákon. Zbytek trestu mu byl prominut. Moc mi děkoval a občas se za mnou stavil. Netušil jsem, že z jeho vděčnosti za radu mohou být potíže, protože za mnou přišel do kanceláře. Když přijížděl z Vietnamu, stavil se za mnou, aby mi dal čerstvé ovoce přivezené přímo z Asie. Pokud jsem mu někdy radil v dalších věcech, byly to rady, které by mu dal kterýkoli právník.

Byl jste postaven mimo službu, měsíc jste byl ve vazbě, jste vyšetřován. Jak se dnes díváte na justici?
Ztratil jsem iluze o policejním vyšetřování a o státním zastupitelství. Nevadí mi, že jsem stíhán. Pokud je podezření, ať vyšetřovatel koná. Ale ať jedná správně. Já vidím něco jiného.

Pro obvinění je klíčový jeden rozsudek, v němž jste měl některé odsouzené v odvolání zvýhodnit.
Je to úsměvné tvrzení, protože vše jsem schopen doložit a zdůvodnit. Kromě toho jsem hovořil o případu ještě před vynesením rozsudku se státní zástupkyní. Existuje nejméně hodinový záznam policejního odposlechu tohoto rozhovoru se státní zástupkyní, kde jsme spolu probírali situaci. Je úsměvné, že státní zástupce nechce tuto část odposlechu připustit jako důkaz. To také o něčem svědčí. Kromě toho kdyby se náš trestní senát, kterému jsem předsedal, skutečně dopustil chyb, státní zástupce mohl podat dovolání proti rozsudku našeho senátu. To se nestalo.

Byl to prostě všední případ vietnamské drogové kriminality v Čechách?
Ano. Byl to z mého pohledu běžný rozsudek, kde byly napraveny nějaké nesrovnalosti. Proto mě policejní spekulace kolem rozsudku překvapily. Netušil jsem také, že dobře míněné rady jednomu Vietnamci zavdají příčinu k takové policejní konstrukci.

Z čeho plyne vaše jistota, že u soudu prokážete, že policejní obvinění je nesmyslné, jak říkáte?
V životě jste silný, pokud jste součástí dobrého týmu. To platí v rodině i v práci, natož při obhajobě. Jsem součástí výborného týmu se svou obhájkyní Lucií Kýčkovou. Věřím, že to spolu zvládneme. Už mi moc pomohla v době vazby. Vyšetřovatelé pracují s domněnkami, my s fakty.

Začátkem prosince Vrchní soud informoval, že podle vašeho nadřízeného jste pracoval bezchybně. Prověrka vašich spisů neukázala nic neobvyklého. Přitom jste měl podle obvinění přijímat úplatky. Tohle asi vyřeší až konfrontace u soudu, že?
Ano. Je to smutné, ale někdo měl velké oči a myslel si, že nějaký vietnamský informátor mu našeptal sólokapra. Žádné úplatky u mě nikdo nenašel. Ještě smutnější je, že za vyšetřováním stojí vysoký policejní důstojník, který mi před pár lety děkoval, že jsem mu zachránil jeden případ vraždy, který neměli policisté dostatečně zpracovaný a museli ještě na mé doporučení řadu důkazů dodat.

Menší rozruch vyvolalo, že jste se objevil v pořadu TV Barrandov v předvánoční epizodě Nebezpečných vztahů, kde jste si zahrál podnikatele nakaženého HIV. Jak jste se k té roli dostal?
Nudím se, protože jsem mimo službu. Hraní jako uměleckou činnost mi povoluje Zákon o soudech a soudcích. Podíval jsem se na stránku Kompars.cz a tam byla i postava v epizodě Nebezpečných vztahů. Když jsem tu roli dostal, půl hodiny před natáčením jsem dostal do ruky scénář, a to bylo všechno.

Podle prezidentky Soudcovské unie Daniely Zemanové je vystupování soudce v takových pořadech nevhodné.
Její názor není pro mě až tak podstatný. Soudcovská unie je něco jako odborová organizace nebo řemeslný cech. Já v tom klubu nejsem. Co řekne Zemanová na to, když poběžím v nějakém závodě, kde se za první místo občas dávají i peněžní odměny? Je to hodné soudce? Navíc jde o maličkost. Daleko více se věnuji přednáškám. Každá činnost je dobrá, zakáže-li vám stát pracovat.