Čtyřiadvacet let po převratu si už jen málokdo vzpomene, že „sametovou revoluci" prakticky odstartovali Tepličané. Právě ti se totiž už týden před 17. listopadem jako první postavili totalitní komunistické moci. Vyšli do ulic s tím, že jsou nespokojení.

Teplice a okolní okresy se dusily pod tíhou žluté mlhy. Povolené koncentrace škodlivin v ovzduší byly po celou tu dobu několikanásobně překročeny. A lidé toho začali mít dost. „Chceme čistý vzduch," volali Tepličané při demonstracích.

Skupina mladých mužů, v níž figurovala jména Jiří Ryvola, Miroslav Wanek, Eduard Vacek či například Jan Saidl, a ke které se záhy přidali další kamarádi a známí, vyprovokovala nejprve první a posléze i druhou demonstraci na Benešově náměstí. Pro někoho to může znít poměrně úsměvně. Dětem, které se narodily v roce 1989, je dnes už čtyřiadvacet. Ani neberou vážně, co je tak hrdinského na tom, že se několik desítek lidí shromáždí na Benešově náměstí a dožadují se čehosi tak normálního, jako je čistý vzduch. Ale právě tím to totiž 11. listopadu 1989 v tehdejší Československé socialistické republice všechno začalo.

Tehdy bylo zakázáno shromažďovat se, platila cenzura. Zorganizovat to všechno a přesvědčit lidi, aby se přestali bát, to muselo být hrozně obtížné. „Mezi kamarády po bytech se už dlouho šuškalo o tom, že to brzy praskne. Pořád jsme rozvíjeli nějakou, téměř bych řekl chartistickou činnost. Ještě před 11. listopadem jsme různě po hospodách roznášeli letáky. Pak nastaly ty šílené inverze, které tomu pomohly. Takřka pro všechny lidi v Teplicích to byla tak krajní situace, že už o tom nikdo nepolemizoval," vzpomínal na začátky o několik let později v rozhovoru pro Deník jeden z iniciátorů Jiří Ryvola.

Generace dětí narozených v šedesátých až osmdesátých letech sužovaly a dodnes trápí choroby, které lékaři jednoznačně přičítají právě neutěšenému stavu zdejšího ovzduší. Hovoří o tom výsledky unikátního vědeckého „Programu Teplice," jenž začátkem devadesátých let zpracovali odborníci z tehdejší Okresní hygienické stanice Teplice. Po čtyřiadvaceti letech nám ze vzduchu hrozí opět nebezpečí: oxidy dusíku vinou rostoucí dopravy. A lidé se opět vracejí k tuhým palivům. Na topení plynem nebo elektrikou nemají peníze.

Továrny nás už tolik nedusí, hodně prachu je z dopravy Životní prostředí se za posledních čtyřiadvacet let, kdy na severu Čech začaly ekologické demonstrace, změnilo. Je na tom neporovnatelně lépe. Říká to Milena Vágnerová, vedoucí Ekologického centra Most, které v regionu sleduje kvalitu ovzduší. Po komplexním odsíření továrních komínů a přechodu vytápění domácností z tuhých paliv na plyn a elektřinu se situace v našem regionu po „ekologickém" roce 1989 výrazně zlepšila. Došlo k radikálnímu snížení obsahu oxidů síry v ovzduší. „Životní prostředí je z hlediska emisí a imisí výrazně lepší," míní Milena Vágnerová. Hlavního činitele, přírodní podmínky, ale ovlivnit nedokážeme. A tak i když je stejné technologické vybavení velkých podniků, jeden rok je téměř bez smogových situací, v jiném jich je hodně. Záleží na větru, tlaku, sluníčku… Na situaci před 24 lety si pamatuje senior Václav Kašička. „Nedalo se dýchat, protože nás tady dusily továrny. Ale ani teď se tu nedá dýchat. Je plno aut," stěžuje si. Ekologické centrum mu dává za pravdu. „V ovzduší je hodně prachu z dopravy," říká Milena Vágnerová. Dříve měla auto každá třetí rodina. A dnes? V některých rodinách mají i tři auta. Lidé se také začínají kvůli ekonomické situaci vracet k tuhým palivům. Na topení plynem nemají peníze. Uhlím a dřevem bude tuto zimu topit Mojmír Jášek ze starých Prosetic. „Už mám zásoby dřeva. Něco jsem nasbíral na jaře, kdy se konal v Teplicích sběr a na ulicích se válelo hodně starého nábytku. Navozil jsem si to domu a teď to spálím," říkal Deníku. (oh, pem)