Skoky na lyžích a ochotnické divadlo. Dvě velké vášně Ladislava Pravdy

„Zhmotněná pravda,“ představuje se Ladislav Pravda s úsměvem na rtech ve svém bytě v Domově pro seniory U Trati v Litoměřicích. Z okna kouká směrem na Podviní, kde dlouhá léta žil, tamní přírodu miluje. A vzpomíná. Často a rád. Na bohatý život, na stavby, na kterých se během něj podílel, ale také na divadlo a skoky na lyžích. Dvě vášně, kterým se v mládí aktivně věnoval.

Na lyžích Ladislav Pravda nejčastěji řádil na Telnici, kde s kamarády trénoval. „Je to paráda. Odrazíte se a letíte. Je to fofr. To jsem měl moc rád, moc mě to bavilo,“ vypráví 82letý muž o svém ne úplně běžném koníčku. „Byl jsem i na mistrovství republiky. A skákal s námi i Jirka Raška,“ usmívá se.

Nikdy žádné manko. Po obcích na Litoměřicku prodávala Jindřiška Eiseltová 36 let

Právě na olympijského vítěze ve skocích na lyžích z Grenoblu 1968 vzpomíná Ladislav Pravda velmi rád. Měl ho ve velké oblibě, v myšlenkách si ho připomíná hodně často. „Závodil s námi, ale vídali jsme se někdy i na trénincích a podobně,“ připomíná. „Jirka byl vynikající a skromný kluk, kamarád a skvělý sportovec. Byl to frajer. I když jsem pak už nezávodil, sledoval jsem ho a hodně mu fandil,“ vyznává se.

Skokům se věnoval v mládí, ještě i na vojně, po ní už nebyl moc čas. Potkal ho i nepříjemný pád. „Byla to smůla. Měl jsem staré lyže a nezkontroloval jsem si je. Skočil jsem a na pravé lyži se mi uvolnilo vázání, pravá lyže mi šla pryč. Odhodil jsem ji a musel doskočit jen na jednu. Nebylo to nic pěkného a příjemného. Kluci to viděli, měli obavy, ale ani jsem tu zbývající lyži nezlomil. Položil jsem se, byl jsem dost pomlácený, ale normálně jsem to rozhýbal,“ vypráví, že tehdy byl ve skvělé kondici. „Pak už jsem moc nezávodil. Když si dáte na hubu, dáváte si víc pozor,“ směje se.

„Kdyby se mi to tehdy nestalo, možná skáču dodnes,“ vtipkuje. Přiznává, že skoky na lyžích sleduje v televizi dodnes. „Samozřejmě koukám a moc rád, baví mě to,“ pokračuje Ladislav Pravda.

Aby nebyl dědoušek nešťastný, dokázala Věra Svobodová zdržet i vlak

Narodil se ve Veleni u Prahy. S rodiči se po válce přistěhoval do Podviní u Trnovan, nedaleko Litoměřic. Jeho tatínek hospodařil, Ladislav se vyučil zedníkem. „Přičichl jsem během života k mnoha profesím. Ke stavařině, ke slévačině, co bylo potřeba,“ říká. „První bytovku, která se u nás v obci stavěla, jsem stavěl já,“ pochlubí se.

Žil v Podviní, ale také v Pokraticích, dlouhá léta pracoval ve slévárně v Jiříkově u Rumburku, nakonec se opět vrátil do Podviní. „Celý život jsem strávil někde na stavbách,“ pokračuje ve vyprávění. „Hodně rád vzpomínám na období, kdy jsem se učil na zedníka. Tahle práce mě bavila. Stejně tak na Jiříkov často a rád vzpomenu. A samozřejmě na vojnu, na kamarády. Byl jsem v Břeclavi, u ženijního vojska, dělal jsem střelmistra ve dvou kamenolomech.“

Ze staré vesnice vzniklo město, líčí pamětnice Gertruda Volná proměnu Meziboří

Po vojně se oženil, vychoval dva syny. Jeden zdědil jeho zálibu ve fotografování. Ale zpět do mladých let Ladislava Pravdy. Měl totiž ještě jednu velkou vášeň, ochotnické divadlo. „Zkoušeli jsme vždycky u Topolů, to byla paráda. Nejraději vzpomínám na roli Martina Kabáta, kterého jsem hrál v Hrátkách s čertem. Moc rád na divadlo vzpomínám, byla to zábava,“ dodává.