S podporou maminky podstoupila změnu pohlaví a už nebyla šikanovaným klukem z mosteckých Sedmistovek. „Cítila jsem se jako Ariel, když dostala nohy,“ říká v rozhovoru 24letá Jenny Rinn, která nyní bydlí v Liberci, ale do rodného Mostu se vrací. Teď už ráda.
Jak jste prožila školní věk?
Po základní škole jsem chodila na Palachovku, kde jsem se učila na prodavačku. V tu dobu jsem se chystala na změnu pohlaví a učitelky mě vůbec nepřijaly. Jedna mi dokonce řekla, že nemůžu být tím, kdo jsem, a k tomu dělat prodavačku, protože od takové zrůdy by si nikdo nic nechtěl koupit a lidi bych děsila. Když to slyšela moje máma, tak mě z té školy odhlásila a já byla nějakou dobu doma. Další pololetí jsem dojížděla do Hamru, kde jsem se učila na krejčovou.
A tam jste dopadla jak? Získala jste výuční list?
Právě že ne. Tam jsem taky zažila šikanu. Smáli se mi a bylo to podobné jako na Palachovce. Zároveň se blížil datum mé operace, a tak jsem školu v Hamru taky přerušila, protože jsem se prostě potřebovala připravit.
Bylo to hodně náročné období?
Ano. V té době byly pojmy jako transsexualita či transgender ve školách velké tabu. Vůbec se o tom nemluvilo a málokdo o tom něco věděl. Nebylo to jako teď. Dneska slyším příběhy, jak lidem jako já učitelky vycházejí vstříc a oslovují je ve správných rodech. Z toho mám ohromnou radost. Úplně se divím, že se to konečně děje. Možná je to tím, že já byla takové první trans dítě a učitelky nevěděly, co to je a co s tím mají dělat. Mám pocit, že to braly jako nějakou úchylku. Jedna učitelka mi řekla, že když ji nebudu poslouchat, tak mi nevyhoví a nebude mě oslovovat v ženském rodě. Jako by tolerance byla nějaká odměna.
Neměla jste nikoho mezi vrstevníky, kdo by zažíval to samé a komu byste se mohla svěřovat?
Vůbec nikoho v Mostě jsem neznala, kdo by si tím procházel jako já. Měla jsem pár homosexuálních kamarádů, a to bylo vše.
Po operaci jste zůstala v Mostě?
V Mostě jsem žila až do svých 23 let. Dostala jsem invalidní důchod, protože operace se moc nepovedla. Po návratu z nemocnice jsem byla doma, ale když jsem šla ven, tak mi v těle něco prasklo a začalo masivní vnitřní krvácení. Museli mě odvézt zpátky do nemocnice v Praze, kde mě znovu operovali. Krvácela jsem tak dlouho, že mi museli dát čtyři kanyly najednou. Na rovinu mi řekli, že jsem skoro umřela. Dlouho jsem se z toho zotavovala. Měla jsem problémy i s panickým strachem. Bála jsem se, že když zase půjdu ven, tak můžu kdykoliv umřít.
Máte ještě ten invalidní důchod?
Mám, ale má mi brzo končit. Pak si najdu nějakou práci. Protože jsem hodně na sociálních sítích, a jsem tak docela veřejně známá, chtěla bych dělat něco, co by pomohlo i dalším trans lidem. Ráda bych byla influencerkou. To je můj sen. Jsem na TikToku, Instagramu a Youtube a sledují mě desítky tisíc lidí. Mám strašnou radost, když mi někdo napíše, že mu můj příběh pomohl. S lidmi si osobně ráda píšu a říkám jim všechno. Otvírám povědomí o tom, kdo jsou trans lidi.
Proč jste se rozhodla pro Liberec?
Chtěla jsem se odstěhovat co nejdál od Mostu, protože jsem měla špatné zkušenosti a myslela si, že jinde to bude lepší. V Mostě jsem nikoho trans neznala, ale z naší komunity jsem měla kamarády kolem Ostravy a Olomouce. A tak jsem se rozhodla, že se vydám do světa a najdu si vlastní bydlení. Abych to zvládala, tak jsem byla nejdřív spolubydlící u trans kámošky v Ostravě, ale tam bylo víc lidí a já si s nimi nesedla. Až později jsem se dozvěděla, že jeden ze spolubydlících je homofob a transfob a z toho jsem měla strach. Pak jsem odjela do Olomouce, kde jsem žila chvíli u dalšího trans kamaráda jako spolubydlící a potom si našla byt. V Olomouci jsem žila pár měsíců a právě tam jsem si našla spoustu trans přátel. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, že jsem se z Mostu, kde nikdo nebyl jako já, dostala do města, kde byla spousta lidí jako já. Náhodou jsem zjistila, že i soused v bytě nade mnou je trans, co mě taky sleduje na internetu.
A ten Liberec?
Ten pak následoval. V Olomouci jsem se věnovala svým zájmům, dělala sociální sítě, různé spolupráce a mihla se v komparzech v různých seriálech. No a jednoho večera jsem streamovala na TikToku a začal mi tam psát jeden kluk. Že mě dlouho sledoval, že je taky trans a že je z Liberce. Psali jsme si, poznali se a mě napadlo, že se můžeme vidět osobně. Chtěl přijet za mnou, ale nakonec jsem za ním jela já, abych doma nemusela uklízet (smích) a zamilovala jsem se do něj. Rozhodla jsem se, že chci být s ním, a tak jsem Olomouc opustila. Teď bydlím v Liberci se svým přítelem, ale často společně jezdíme autem do Mostu.
Jak se v Mostě cítíte, když přijedete?
S odstupem času mám k Mostu jiný vztah. Je to asi hlavně díky tomu, že tam bylo první velké setkání LGBT+ komunity Most Pride. Konečně vidím, že i Most, kde jsem měla strach být sama sebou, se otevírá naší komunitě a že už se nemusím bát.
Jaká místa na procházky či setkávání máte v Mostě ráda?
Mám to ráda kolem náměstí, v obchoďáku nebo u jezera Benedikt. Já totiž strašně ráda chodím plavat a někdy i v kostýmu mořské panny. Takže jsem si vzala svůj ocas a šla do Benďáku. Občas to nedopadlo dobře, protože když mě viděli mladší spoluobčané, tak měli instinkt „vidíme mořskou pannu, budeme po ní házet kameny“.
Proč zrovna takový kostým?
Od malička jsem milovala mořské panny. Ani jsem nevěděla proč. Přišlo mi to jako krásné mýtické stvoření, které k tomu, aby byla žena, taky nepotřebuje mít viditelné genitálie.
Jenny Rinn
Mám si to představit tak, že v kostýmu dohopsáte do vody a plavete na mělčině?
Plavu i do hloubky, protože ocas mořské panny je monoploutev a dá se s tím dobře i potápět.
A u jezera Most jste už byla?
Byla. To je naprosto krásný jezero. Úplně mě ohromilo, u něj je to skoro jako u moře. Škoda, že jsem s sebou neměla ploutve. Ale příští léto mám v plánu si sbalit ocas a jít k mosteckému jezeru plavat, protože vzniknou úžasný fotky. Jezero Most je fakt dokonalé.
Pojďme se ještě vrátit do minulosti. Kdy jste zjistila, že si nepřipadáte jako kluk a chcete být ženou?
Tohle začalo hodně brzo. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě byla ve školce a tehdy začalo takové to „tohle nesmíš!“. Já už v tom věku milovala Malou mořskou vílu a ve školce jsem zažívala něco, co jsem nechápala, „nehraj si s panenkami, běž si hrát s auty!“. Nesnášela jsem, když mi někdo řekl „ty jsi kluk, tohle je pro holky“. Nerozuměla jsem tomu, proč musím být kluk, když se mi líbí to, co je pro holky. A pak jsem jednou šla se svou spolužačkou na záchod a viděla jsem, že má trochu jiné tělo než já. A z toho jsem pochopila, že dokud budu mít to, co mám mezi nohama, tak mě nebudou chápat.
Jak jste to tehdy řešila?
Jako dítě jsem měla teorii, že když si to, co mám mezi nohama, ustřihnu, tak konečně mě budou považovat za to, čím chci být. Proto mamka přede mnou musela schovávat nůžky. Dokonce jsem neměla ani ty dětské, protože mamka se bála, že bych to s nimi mohla zkusit. Tak jsem se naoko snažila ve společnosti působit jako kluk, ale moc mi to nešlo. Nosila jsem klučičí oblečení a krátké vlasy, ale nesnášela jsem to. Doma jsem si mezitím hrála s make upem, panenkami a brala si mamky šaty. Když jsem si nějakou panenku vzala do školy, tak jí urvali hlavu. Takhle jsem prožila celou základku. Ale měla jsem i pár kamarádek, kterým se mé panenky líbily, s těmi jsem se normálně bavila nebo jsme si prohlížely katalogy s Avonem. Braly mě jako přitepleného kámoše. Na tehdejší poměry to bylo docela fajn.
Našla jste po základce odpovědi na své otázky, kdo jste a kam míříte?
Když skončila základka a byly prázdniny, tak jsem hodně bádala sama v sobě. Prostě jsem si uvědomila, že už je na čase s tím něco dělat. Zjišťovala jsem různé informace, jak se jmenuje ten stav, který mám. Slovo transsexuál nebo transgender jsem ještě neznala. Hledala jsem na internetu, co dělat, když se necítím dobře ve svém těle a jestli je vůbec možné, aby se kluk stal holkou. Furt jsem měla v hlavě jeden film, který jsem viděla jako dítě. Bylo to o klukovi, který si taky hrál s panenkami a zkoušel si šaty a v dospělosti se změnil na ženu. Když jsem pak zjistila, co se mnou je a uměla to pojmenovat, tak jsem všem oznámila tu diagnózu. Jsem holka!
Co se dělo potom?
Šli jsme k obvodní doktorce, která mi dala kontakt na psychiatra. Ten mi dělal různá vyšetření a pak jsem začala chodit na sexuologii do Prahy. Tam mi potvrdili, že by mi víc vyhovovalo žít v ženské roli. Z testů zjistili, že mé tělo produkuje velmi málo testosteronu a naopak víc estrogenu. Nasadili mi hormonální léčbu, aby se další testosteron netvořil, a proto jsem měla opožděnou pubertu, což mělo své výhody. Nikdy mi nenarostly vousy a ani mi pořádně nezmutoval hlas. Když jsem brala hormony, začala mi holčičí puberta a začala jsem se měnit. Hormony jsem brala rok a musela žít jako žena, za což jsem byla strašně ráda. Už předtím jsem k doktorce přišla žensky oblečená a nalíčená. Když mě viděla, řekla, že se mnou to bude jednoduché.
A co vaše váha. Nebyl to problém?
Moje nadváha byl jediný problém. Byla jsem hrozně moc obézní. Když jsem musela žít jako kluk, tak jsem sama sebe neměla ráda. Fakt jsem k sobě měla odpor a nezáleželo mi na sobě. Svou váhu jsem dohnala téměř na 150 kilo. Když jsem ale začala žít v ženské roli, chtěla jsem být hezká, a tak jsem shodila skoro 90 kilo a dopracovala jsem se na postavu, co mám teď.
Jak jste to dokázala? Nějakou drsnou dietou?
Kalorickým deficitem. Málo sem jedla a měla víc pohybu. A začala jsem konečně naplno žít a být aktivní. Ironií je, že jsem dokázala zhubnout při braní estrogenu, po kterém se obvykle tloustne.
Co se dělo po hormonální terapii?
Po roční terapii a prvním roce života v roli ženy, kdy jsem všechno zvládla, jsem mohla v 18 letech jít ke komisi, která mi schválila operativní změnu pohlaví. Byla jsem šťastná. Byla jsem konečně žena. Cítila jsem se jako Ariel, když dostala nohy. I když po operaci nastaly komplikace, které mě málem zabily, tak toho nelituji.
V jakém vztahu jste se svým partnerem v Liberci?
Teď jsme zasnoubeni. Já jsem úředně žena a můj přítel je úředně muž, takže se můžeme normálně vzít. Nic nám nebrání v tom, abychom měli obyčejnou normální svatbu jako mají všichni. Aby nás v České republice uznali tím, kým jsme, musí lidé jako my podstoupit sterilizaci. Odeberou vám varlata, nebo vaječníky. To už máme oba za sebou. A máme také nové rodné listy a občanky.
Jenny Rinn
Uvažujete o adopci dětí a založení rodiny?
Nevím, zda by to šlo. Adopční podmínky jsou hodně složité a netuším, jestli bychom je s přítelem splňovali jako trans pár. Zatím jsme se o to ani moc nezajímali. Teprve začínáme, jsme mladí a náš byt je dost malý. Ale přítel by jednou chtěl mít rodinu. Tak uvidíme.
Role ve vaší domácnosti jsou rozdělené podle stereotypu „žena uklízí a vaří a muž opravuje“?
Já jsem ta, co doma vaří, přítele do kuchyně moc nepouštím. Jsem taky ta, co doma víc uklízí, ale zas tak moc stereotypně to rozdělené nemáme. Přítel taky uklidí, vytře, umyje koupelnu. Vlastně se střídáme.
Měl by se konat Most Pride i v příštím roce, aby se veřejnost dozvěděla víc o životě LGBT+ komunity?
Byla jsem nesmírně ráda, že se Most Pride letos konal. Byla jsem z toho nadšená a uvítala jsem, že jsem tam mohla promluvit. Doufám, že tenhle festival bude i příští rok a zase přijedu.
Prý se za vámi muži na ulici otáčejí. Je to skutečně tak?
Ano, je to tak. Je i vtipné, že spousta spolužáků, co mě šikanovali a smáli se mi, mě teď bere víc. Jeden z nich mi dokonce poslal své obnažené fotky (smích). Když mi nějaký muž otevře dveře a řekne „račte slečno“, tak si pomyslím, co by asi dělal, kdyby mě viděl tlustou (smích).
Co byste doporučila teenagerům, kteří prožívají stejné trápení jako vy před deseti lety?
Chtěla bych jim vzkázat: když chcete být sami sebou a žít svůj život naplno, jděte za tím a nebojte se. Je spousta příběhů s komplikacemi, ale ve výsledku i já jsem šťastná, i když mě to skoro stálo život. Mám se ráda a jsem spokojena.
Co je dobré udělat pro začátek?
Je dobré se s tím svěřit rodičům. Když v nich někdo nemá oporu, musí to zvládnout sám, dokud je mladý. Ve stáří je to už mnohem těžší. Je dobré sehnat si včas sexuologa a řešit to s ním.
A kdo byl největší oporou při vaší proměně?
Největší oporou mi byla moje tolerantní a chápavá maminka. Byla takovým andělem při mé cestě. Bez mámy, jakou mám, bych tohle nikdy nezvládla. Spousta rodičů takovou situaci nepřijme. Myslí si, že člověk v pubertě jen blbne. Ale moje mamka všechno pochopila.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
