Severočeský sochař Ivan Záleský (71) z Rumburku vytvořil za svůj život stovky, možná až tisíce plastik a soch. Jeho díla jsou zastoupená v soukromých sbírkách po celém světě. Teď se jeho další dílo – sousoší nazvané Chodci – objevilo v kampusu ústecké univerzity.

Jak jste se k sochaření dostal?
Zajímalo mě to už od studijních let. Když jsem v letech 1966–1972 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením profesora Karla Lidického, chytlo mě to natolik, že bylo jasné, že mě sochaření a kresba budou provázet celý život.

Jaké první zakázky jste vytvářel?
Moje profesní dráha se dá rozdělit do tří částí. V té první jsem dělal většinou plastiky pro Severočeský kraj v rámci investiční výstavby sídlišť, ať už v Ústí nad Labem nebo u nás v Rumburku. V Rumburku jsem zhotovil například sochu dvou dětí z kovu do tamní základní školy, v Ústí mám sochu rodiny v atriu ústeckého magistrátu, dívčí akt v hotelu Vladimir anebo bronzovou sochu holčičky s učitelkou před základní školou v Neštěmické ulici v Krásném Březně. Druhá etapa se vztahuje ke změně režimu a k mému pobytu zejména v Lucemburku, kde jsem měl možnost mít velké množství výstav a dodnes tam mám spoustu děl v soukromých galeriích. V současnosti je třetí, poslední etapa, v níž se věnuji hlavně vlastní tvorbě. Už nechci zakázky.

Je ještě možné si pořídit nějaké vaše dílo?
To samozřejmě možné je, dostupné sochy z nejrůznějších materiálů si zájemci mohou prohlédnout a objednat na mých webových stránkách. Všechny jsou uskladněné buď u mě v ateliéru, anebo u mé dcery.

Dokážete odhadnout, kolik soch jste za svůj život vytvořil?
Je mi 71 let, spoustu jich je mezi lidmi, další u mě. Jednou to má vnoučata počítala. Určitě to jsou stovky, ne-li tisíce kusů. Dělám totiž i malé plastiky měřící kolem 30 centimetrů a těch jsem vytvořil skutečně mnoho. Každé dílo je autorský a originální kus, žádné jiné stejné neexistuje.

Které materiály při své tvorbě používáte?
Věnuji se klasickému materiálu, zejména tedy kovu, bronzu a cínu. Hodně také pracuji s voskem nebo se dřevem. U dřeva je nevýhoda, že jde o interiérovou záležitost, venku vydrží tak pět let. Věnuji se také hodně kresbám a malbě. Kresba je základem pro sochařskou tvorbu, takže vytvářím polokresby, poloreliéfy za použití vosku, textilu nebo tuše. Pokud maluji obrazy, z převážné části jde o kombinaci kresby a plastiky. V praxi to vypadá tak, že si sochu nejdříve nakreslím perem a pak nastávají myšlenkové posuny. Buď vznikne socha, anebo kresba může existovat i samostatně.

Jak vás napadne právě ten či onen motiv?
Někdo říká, že nemůže spát, protože vymýšlí sochy. Pak ho ale náhle něco napadne a jde tvořit. Myslím, že sochařina je dlouhodobý proces. Nejde si sednout a něco z místa vymyslet. Musí to nějakou dobu přicházet.

Odkud čerpáte náměty?
Někdy mě inspiruje příroda, jindy mě to napadne jen tak. Anebo na dovolené – to jsem takhle byl v minulosti s mou ženou a nudil jsem se. Takže jsem šel do lesa, kde mě inspirovaly krásné přírodní tvary, chodil jsem dál a viděl kameny. Vypadaly úplně jako mé sochy. A takhle to asi nějak probíhá. Jednoznačně můžu říci, že ctím přírodu.

Co si obecně myslíte o sochách, které se vlivem doby stávají politicky nepohodlné, například současná kauza sochy Koněva v Praze?
Každá doba s sebou něco přinese, takhle se bouraly sochy už ve starém Římě. Vždycky se jako první sundávaly a zakrývaly sochy, nositelky myšlenek té doby. Vím, co to všechno stojí práce a úsilí takovou sochu vytvořit. Já bych si sochu nebo památník nedovolil odstranit. V České republice jsou vzdělaní lidé, mají spoustu informací, každý si přeci z toho díla něco vezme, někomu se líbí, jinému nikoli. Ale tady nevím, jaká je motivace pro odstranění sochy, jestli se chce někdo kvůli blížícím se volbám zviditelnit, netuším. Nicméně sochy se bourat nemají, patří k historii.

A co estetické hledisko? Po instalaci plastiky zesnulé zpěvačky Věry Špinarové se zvedla vlna kritiky veřejnosti i zpěvaččiny rodiny, kterým se socha nelíbila. Městský obvod v Ostravě ji tak hodlá odstranit a prodat.
Taky by se měla nechat. Jde o autorský záměr. Kdyby ji sochař vytvořil jako mladou, tak by to bylo dobré, ale udělal ji starší, a to asi vadí. Já si ale myslím, že si lidé zvyknou.

Tíží vaše díla vandalismus?
Zrovna v Ústí nad Labem jsem měl pěknou bronzovou sochu na Severní Terase. Někdo ji ale ukradl a zřejmě někam prodal. Měla zhruba 160 centimetrů, takže se někomu možná hodila na zahradu. Ve Varnsdorfu zase po 25 letech bronzovou sochu ukradli a rozřezali flexou. Nakonec ale zloděje při hraniční kontrole chytli.

V ústeckém kampusu stojí nově vaše cínová socha Chodci. Proč zrovna tento motiv?
Dělám cyklus Cesty, kam spadají právě i Chodci. Pro tuto sochu byla jasnou inspirací chůze lidí, při které mají nakloněnou hlavu i tělo, a právě to všechno vypovídá o jejich povaze a charakteru.

Reakce fakulty na nové dílo v kampusu: Proti sochaři a jeho novému sousoší Chodci se ohradil Akademický senát Fakulty umění a designu UJEP. „Respektujeme díla ve veřejném prostoru, která vznikala v kontextu své doby, v případě Ivana Záleského v době komunistické normalizace, ale není žádný důvod zaštiťovat a legitimizovat jejich vznik v současnosti. Obzvláště ne na půdě sebevědomé vzdělávací instituce,“ uvedl senát v prohlášení. Podle studentů a pedagogů fakulty jde o signál veřejnosti, že se vývoj v současném umění za poslední desítky let nikam neposunul. „Celá tato politováníhodná událost vytváří dojem, že se vedení UJEP snaží podřídit normalizačním snahám mocenských struktur a vyhovět části tragicky rozdělené společnosti ve vytváření falešného obrazu minulosti a budování naivních a nebezpečných sentimentů,“ dodal senát.

Jak dlouho trvá tvorba jedné sochy?
To se nedá říct. Vždy si práci rozděluji a pracuji třeba i na více dílech současně. Když už mám skoro všechno hotové, sochy si vystavím, chodím mezi nimi a přitom si ještě uvědomím, že třeba nějaký detail je nutný dopracovat. Nespěchám na to. Na druhou stranu, člověk není nikdy spokojený s ničím, takže to nesmí zase trvat moc dlouho. Čím je člověk starší, tím je k sobě kritičtější a více o sobě pochybuje.

Které nástroje ke své práci používáte?
Hlavním nástrojem jsou ruce. Ruce, jak říkal Myslbek, to je nejlepší špachtle. Už je mám zničené, za poslední tři roky se to hodně zhoršilo, takže si občas musím dávat i náplasti. Přestat pracovat nejde.

I přes zdravotní problémy vás sochařina pořád naplňuje?
Kdybych to nemohl dělat, byl bych na tom ještě hůř. Mám momentálně rozdělané asi tři sochy. Jednu schoulenou ženu z topolového dřeva, které je lehounké až sametové. Druhá je pocta Hemingwayovi, tedy socha Starce a moře, a třetí bude socha řeky, z níž vykukují tvary ženského těla. Také bych si chtěl vytvořit ještě něco z kamene.