Hlad, žízeň, promočené plenky, ale i sedm dní v těžkých bolestech. Přesně taková muka prožívali někteří klienti chomutovského stacionáře Naděje 2000. Alespoň podle obžaloby.

Vše mělo probíhat za vedení Jaroslavy Lochařové a vedoucí pečovatelky Šárky Hatašové. Obě se v pondělí 5. prosince poprvé zpovídaly před soudem. V případě, že je soud uzná vinnými z trestného činu týrání svěřené osoby, mohou jít až na osm let do vězení.

„Obviněné ženy jsou podezřelé z toho, že klientům zařízení neposkytovaly úctyhodné podmínky k žití, opakovaně porušovaly hygienické standardy, nezajistily řádnou lékařskou péči,“ nesla se soudem část obvinění.

Hrůzy, které se údajně ve stacionáři pro důchodce a tělesně postižené měly odehrávat od roku 2007, vypluly na povrch vloni. Upozornili na ně příbuzní jednoho z klientů Naděje. Obě dvě ženy měly ponechávat své klienty ve špatných podmínkách. Starší lidé, často nemocní alzheimerem či stařeckou demencí, nedostávali podle obžaloby čisté oblečení, dostatek jídla a především pití, překračovala se kapacita stacionáře a dokonce se tam nejednou vyskytoval svrab.

Klientka měla zlomenou páteř

Problém měl být také v hygieně. Podle svědků celé zařízení silně zapáchalo močí a výkaly. Nedostatečná byla také zdravotní péče. Jedna z poškozených měla vícečetné proleženiny a byla silně dehydratována. U další z klientek byla zjištěna snížená hladina cukru a opět silná dehydratace. Tím to ale nekončilo. Další klient měl zlomeninu krčku a jedna z klientek měla dokonce tři úrazy najednou. Jednalo se o zlomeninu páteře a obě stehenní kosti. V tomto stavu přetrvávala bez jakéhokoli ošetření.

Obě dvě obviněné ženy vypovídaly. Obě ale také před soudem prohlásily, že nejsou vinny. „Necítím se vinna, nikoho jsem netýrala. Odmítám obvinění,“ zněla téměř první slova z úst Jaroslavy Lochařové. „Svou vlastní vinu shledávám jen v tom, že jsem přesně nestanovila kompetence své a svých zaměstnanců,“ dodala.

Připomeňte si: Hlad, žízeň, bolest! Tak měl vypadat život důchodců ve stacionáři

Později se obě obžalované snažily vyvrátit všechny body obvinění. Nedostatečnou zdravotnickou péči zdůvodnila Lochařová například tím, že každý z klientů měl svého obvodního lékaře. Klientům, kteří byli odjinud, poskytoval své služby domluvený lékař. Zápach vysvětlila Lochařová tím, že takto je cítit každé podobné zařízení, kde jsou lidé, kteří trpí únikem moči. Svrab se do stacionáře přinášel prý s novými pacienty, kteří se stěhovali z jiných zařízení.

To, že by klienti nebyli vykoupáni, Lochařová také zavrhla. „Koupali se po pokojích. Mohlo se stát, že byli namazáni sirnou mastí a proto se nemohli koupat, ale týden rozhodně ne,“ tvrdila u soudu Lochařová.

Přestože neuběhla nijak dlouhá doba od doby, kdy paní Lochařová opustila Naději 2000, nemohla si přesně vzpomenout na počty svých zaměstnanců a jejich rozložení na pracovišti. Na otázku, kolik klientů spadalo pod jednu pečovatelku, odpovídala Lochařová: „Nevím“. „Jedna pečovatelka měla na starosti dva pokoje, tedy asi sedm klientů,“ dodávala po chvíli přemýšlení. Z pětadvaceti zaměstnanců mělo být v domově dvacet pečovatelek. Většinou to byly vyučené ženy, které prošly odborným kurzem nebo na něj čekaly.

Podle obžaloby měli poskytovat ve stacionáři velmi nedostačující stravu. Šest půlek rohlíku mělo stačit padesáti lidem. „Rozpočet pro stravování jsme dělali společně s kuchaři. Nevím o tom, že by množství neodpovídalo klientům,“ dodala Lochařová.

Kolečko banánu k svačině

Jedna ze svědkyň, která měla jeden měsíc svou maminku v Naději 2000 a poté si ji raději vzala domů, uvedla, že klienti ke svačinám dostávali například kolečko banánu, či jednu sušenku. Přesněji kousek sušenky podobný miňonce.

Soud v pondělí stihl vyslechnout obě obžalované a několik svědků. Svůj verdikt však nevynesl. Další jednání v tomto případu je naplánováno na středu 7. prosince.

Stacionář Naděje 2000 byl otevřen 1. června 2000 a sídlil v prostorách chomutovské nemocnice. V současné době se tam již nenachází. Nemocnice s ním loni ukončila nájemní smlouvu.