Radek Hegmon dává tvář lavičkám i košům: Náš design lidi nesmí obtěžovat

Jak jde dohromady byznys a design?
Na začátku devadesátých let jsme s Davidem Karáskem jako studenti Vysoké školy uměleckoprůmyslové vyhráli konkurz na mobiliář ve Zlíně. Jenže ho neměl kdo vyrábět, a proto jsme založili firmu mmcité. K podnikání nás tak přivedla nouze, naším snem bylo navrhování laviček, přístřešků pro kola, pítek nebo zastávek. Dnes máme firmu, která zaměstnává čtyři stovky lidí, a obchodní zastoupení na čtyřech kontinentech. Spíš obtíž než radost, řekl bych.

Architektka Barbora Kopečná: Dělám stavby, které se neomrzí

S čím jste začínali?
Nejdříve nás zajímalo téma veřejného prostoru, pak jsme začali řešit infrastrukturu – železniční a autobusová nádraží a nakonec privátní oblast, propojenou s naším životním stylem a rodinami. Jednou jsem si na zahradu přivezl naši venkovní lavičku a zjistil jsem, že se na ní nedá dlouho pohodlně sedět. Tak padlo rozhodnutí, že navrhneme a budeme vyrábět zahradní nábytek, a proto vzniklo Egoé. Campingové vestavby do multivanů jsme začali vyrábět, protože jsem chtěl auto, ve kterém se dá spát. Lákalo mě cestovat, spát každou noc někde jinde. Mít pokojíček, aniž bych musel tahat obytný přívěs. Sportování nás přivedlo k výrobě lyží.

Není to trochu široký záběr?
Zažili jsme krušné časy, naše podnikání bylo zpočátku na hraně, vyrobili jsme první parkovou lavičku, jenže byla drahá a moc se neprodávala. Teklo nám do bot. Na poslední chvíli jsme vymysleli lavičku Veru, která nás zachránila a která se vyrábí do dneška. Věděli jsme, že musíme prodat tisíc kusů, aby se nám vrátily vynaložené prostředky. Tohle je nejtvrdší zpětná vazba. Ale v riziku jsme pořád, byť firma prosperuje. Když vznikalo Egoé, přemluvil jsem spoustu kolegů, aby do toho podniku šli s námi. O to větší je moje odpovědnost. Daří se nám, ale dáváme do vývoje všechny peníze, které vyděláme.

Na webu Egoé uvádíte, že se při navrhování a výrobě venkovního nábytku nebojíte prolamovat tabu a měnit stereotypy. Co to znamená?
Spíše než o prolamování tabu jde o to, že se nenecháváme ovlivňovat trendy. Nechceme, aby naše výrobky byly prvoplánově okázalé a upoutávaly pozornost. Naopak. Jenže o to hůř se navrhují obyčejné věci, jejichž smyslem je, abyste se cítila pohodlně. Když sedíte na naší lavičce, důležitý je především pocit. Proto nepanikaříme z trendů. Děláme design, kterým nechceme lidi obtěžovat. Možná je to tím, že jsme ovlivněni funkcionalismem, racionálními, a přitom kultivovanými výrobky.

Architektka Kamila Douděrová: Pořád hledáme vzory, ne sami sebe

Vnímáte rozdíl mezi tím, když navrhujete mobiliář pro veřejný prostor a křeslo pro rodinné posezení na zahradě?
Když vytváříte zařízení pro veřejný prostor, je důležité, aby dlouho vydrželo, odolalo různým povětrnostním podmínkám, a hledáte tvar, který není příliš upovídaný a nebude obtěžovat okolí. Městský mobiliář musí být natolik univerzální, aby dobře vypadal nejen ve volném prostoru, uprostřed zeleně, ale i v sousedství zástavby, což je vždycky obtížnější. Nesmí se snažit architektuře konkurovat, ale být jejím příjemným doplňkem. Když jsme v roce 1993 přišli na radnici nabídnout lavičku, často s námi vyběhli. Téma nikdo neřešil, oproti dnešku, kdy je naštěstí čím dál víc cítit, že veřejný prostor začíná být starostí všech.

A doma?
V privátním prostoru potřebujete, aby židle byly stohovatelné, můžete pracovat s měkkými materiály, které zpříjemní posezení, ale v parku by je hned někdo zničil. Zkušenosti, názor a tvarosloví, k němuž jsme postupně dospěli v mmcité, si přenášíme do Egoé. Třeba sofa Moja se rodilo patnáct let. Nejdříve šlo o venkovní lavičku, ze které vzniklo privátní křeslo. Byla to geneze, postupný proces, myšlenkový pochod. Hrajete si s proporcí. Během let se posouvají technologie, což nabízí také možnost jinak pracovat s tvarem. U Moji mi přišlo fajn, aby část opěradla byla vyrobena z průhledné outdoorové síťoviny, která zahradnímu křeslu dodala lehkost. Je to stejné, jako když malujete obraz nebo děláte sochu. Posouváte se. A platí to i naopak. V červnu jsme dodělali nádraží v Čelákovicích – na betonové zastřešení nástupiště jsme přenesli hravost z Egoé, grafika připomíná koruny stromů.

Vyrůstal jste v baťovském Zlíně? Jak ovlivnil váš přístup k designu?
Chodil jsem na stavební průmyslovku, kde ještě učili absolventi Baťovy školy práce. Oni brali jako samozřejmost, že výrobek musí dobře vypadat, být precizní, ale byli to hlavně technici. Mám obrovský problém v práci, aby pragmatici akceptovali kreativce. Odjakživa. Je to věčný spor, leží mezi nimi obrovské bariéry. Když se dá dohromady kreativec s pragmatikem, je to dobré. Tohle dokázal Baťa. Během dospívání mě ovlivňovali architekti, kteří pracovali ve zlínském projekčním ústavu Centroprojekt, můj taťka byl jedním ze šéfů. Chodil jsem za ním, moc se mi tam líbilo. Až později jsem zjistil, že pánové Plesník nebo Drofa, kteří s námi jezdili na hory, patřili k nejlepším architektům v Česku. Jejich práce byla ve Zlíně cítit. Neokázalé, jednoduché věci blízké funkcionalismu. Byli to pracanti, dělníci. Bez ega – design byl pro ně řešením problému. Zlobí mě, že dnešní doba je nakloněná marketingovému designu, věcem, které vypadají dobře na fotce, ale nelze je používat. Forma vítězí nad obsahem. Když někdo udělá z porcelánu vázu v podobě holínky, není to věc, kterou potřebujete k životu, ale píše se o ní. Neřeší se, že někdo navrhl superkotel nebo vypínač, který musí dobře vypadat a dlouho fungovat.

Jak bydlí kuchař Filip Sajler: precizně vybavená kuchyně a auta všude

V portfoliu Egoé máte pět společných kolekcí s Davidem Karáskem. Pořád pracujete společně?
Všechny naše návrhy vycházejí z principů a názorů, které léta budujeme. Je to sedm osm let, co máme dva ateliéry. Vedu mmcité+, které se věnuje hlavně přístřeškům na autobusových a vlakových nádražích a protihlukovým stěnám. V rámci Egoé funguji jako šéf designcité+, David šéfuje mmcité 1, které se zabývá lavičkami, koši, stojany…

Ke spolupráci jste přizval i osobnosti, jako jsou profesor Jiří Pelcl nebo Luděk Del Maschio.
Pro mě je hodně důležité pozorovat, jak tihle lidé přemýšlejí. Jejich přístup je úplně jiný než náš, ale to vůbec nevadí. Obohacením jsou společné debaty při práci. Stejně tak mě zajímá, jak se skládá hudba. Mardoša z Tata Bojs mi ten proces popsal. Je úplně stejný jako u designu – hledáte cestu, zkoušíte.

Říkáte o sobě, že jste posedlý designem. Své návrhy předěláváte, vymýšlíte desítky různých řešení. Jak poznáte, že jste našel to správné?
Nejsem schopen se smířit hned s první variantou. Chci mít jistotu, že jsem vyzkoušel všechny cesty. Nejenom tvarové, ale i možnosti barev, materiálů. Ty dávají výrobkům emoce. Nevadí mi, že mám velký nepořádek v autě, v kanceláři nebo že nemám vyžehlenou košili. Ale v designu mě nedotažené detaily a nedostatky šíleně iritují.

Z prastaré chalupy moderní dům. Stavby studia Mjölk vynikají severskou krásou

Vy jste šéf, můžete hledat, jak dlouho chcete.
To jsem si dříve myslel, jenže přijdete na to, že navrhování stojí velké peníze, které se musí někdy vrátit. Hledáte správný tvar, dáváte do toho emoce, a najednou zjistíte, že čtvrt roku kreslení stálo 400 tisíc korun.

V portfoliu venkovního nábytku už máte svítidlo, gril, křeslo, lehátka, zástěnu, aby nefoukalo na terase. Co dalšího chystáte?
V hlavě se mi teď nejvíc honí venkovní bydlení. Jako dítě jsem stavěl bunkry v lese, pak domečky s malou dcerou. Vymýšlím, jak si udělat takový mobilní venkovní domeček, žádnou seriózní stavbu. Místo, kde by bylo možné pracovat, vařit nebo si jen popovídat. Hledám tvar, který může stát před moderní budovou i před tradiční stavbou. První venkovní kanceláře už realizujeme. A dalším krokem je „bydlení pro rozvedené muže“. Ve Zlíně stavíme plně funkční minidomek o rozměrech pětkrát pět metrů. Využijeme v něm modulární systém Leva, který už vyrábíme a navrhl ho Luděk Del Maschio. V mmcité+ si zase hodně hrajeme s protihlukovými stěnami. Tohle téma rovné plochy mě dlouho neoslovovalo. Pak jsem si vzpomněl na mého pedagoga z VŠUP architekta Františka Crháka a začal využívat geometrii, digiart. Naše protihlukové stěny jsou omalovánky. Všude, kde je instalujeme, je necháme pomalovat dětmi. Stěna, která nerozděluje, ale spojuje.

Proměna chalupy v Podkrkonoší: rekonstrukce starých domů bývá oříškem