Kliknutím zvětšíteTragédie dvou mladých studentů, Karla Bacílka mladšího a Borise Kovaříčka, se začala odvíjet krátce po komunistickém uchvácení moci v dubnu 1948, kdy se v pražské restauraci Václava Tichého v Benediktské ulici setkal Karlův otec s jistým Josefem Hruškou, který ho zaujal, protože se netajil svým záměrem bojovat ilegálně proti komunistům. Bacílek starší neznámému uvěřil a pozval ho k sobě domů, kde ho seznámil se svým stejnojmenným synem, zapsaným od podzimu 1945 na studia na Právnické fakultě UK.
Bacílek mladší, jenž krátce po válce vstoupil do řad Československé strany národně socialistické a setrval i v její následnické organizaci, Československé straně socialistické, po únoru 1948, se podobně jako jeho otec díval negativně na politiku vládnoucích komunistů, kterou vnímal jako ústup od masarykovských ideálů demokratického Československa a cestu k totalitě. Byl také ochoten zapojit se do ilegální činnosti, k níž ho vyzýval nový "rodinný přítel".
Naletěli provokatérovi
Jenže Hruška nebyl skutečný odbojář - byl to agent Obranného zpravodajství, obávané vojenské zpravodajské služby pod velením Bedřicha Reicina, podléhající prostřednictvím KSČ sovětské tajné službě NKVD. Hruškovým úkolem bylo stát se komunistickou volavkou, která vyprovokuje opoziční síly k akci, na jejímž základě je bude možné pozatýkat a zlikvidovat.
Hruška tedy oba Bacílky vyzval, aby začali kontaktovat podobně smýšlející lidi, vyhledávali ilegální skupiny ve svém okolí a shromažďovali "zpravodajské" informace. Bacílek mladší ho poslechl a kontaktoval spolužáka z Právnické fakulty Borise Kovaříčka, jenž protikomunistickou skupinu, již nazýval Šeřík, opravdu vedl.
Kovaříček uvěřil Hruškově legendě a zapojil svoji skupinu do Hruškovy vznikající "rozvětvené odbojové organizace", která dostala název "Pravda vítězí" a údajně připravovala na první výročí komunistického puče, tedy na únor 1949 ozbrojený převrat. Idealistické mladíky nevarovala ani nereálnost podniku, ani to, že jim Hruška v rozporu se svými deklarovanými cíli zakazoval opatřovat si zbraně - vždy tvrdil, že je nakonec zajistí sám coby vojenský odborník.
Hruškovi se podařilo napojit se prostřednictvím nic netušících studentů na poměrně velké množství lidí, ale stále se mu nedařilo dostat se k významným představitelům opozice, zejména pak k osobnostem, které odešly do emigrace a na něž se měl napojit. Bacílek tak s jeho vědomím podnikl 7. prosince 1948 cestu za hranice do Američany okupované části Německa, ta však nepřinesla žádný hmatatelný výsledek.
Čekalo se na velkou rybu
Určitý zlom nastal teprve tehdy, když se na jednu z konspiračních schůzek v bytě jednoho z členů skupiny dostavil generál Karel Kutlvašr, legendární velitel Pražského povstání. Toho už v červnu 1948 komunisté poslali do výslužby a účast na konspirační schůzce se jim hodila, aby si to s nenáviděným důstojníkem vyřídili důsledně. Ačkoli generál na schůzce nic nepřislíbil, stal se dostatečně "velkou rybou" na to, aby se zatáhla síť.
V prosinci 1949 se tak rozjelo dlouho připravované zatýkání všech členů a spolupracovníků skupiny "Pravda vítězí". Do zákeřné pasti padlo nakonec kolem až 200 lidí. Karla Bacílka mladšího zadržely orgány StB ve čtvrt na jedenáct večer 17. prosince 1948. Okamžitě ho podrobily brutálním výslechům, při nichž z něj vyšetřovatelé StB doslova vymlátili doznání o protistátní činnosti.
Kutlvašr sám byl zatčen o den později, shodou okolností v tentýž den jako sám Hruška, který sice doufal v odměnu, ale pro obranné zpravodajství se stal přítěží, protože mohl prozradit celou provokaci. Ani Hruška to neměl v mučírně vojenské věznice na Hradčanech (proslulém "Domečku") jednoduché. Ačkoli se odvolával na svého řídícího důstojníka plukovníka Richarda Mysíka, ten naopak doufal, že Hruška nepřežije výslechy. Přežil, ale byl donucen podepsat protokol, že hrál s Obranným zpravodajstvím dvojí hru a že své chlebodárce zradil. Podepsal si tím budoucí rozsudek.
Zatčených bylo nakonec tolik, že je Státní bezpečnost ve spolupráci s vojenskými vyšetřovateli rozdělila a předala soudu jako několik různých skupin. Hruška byl souzen v třináctičlenné skupině, která byla prezentována jako "Štáb ilegální organizace Pravda zvítězí". Do jejího čela byl dosazen právě generál Kutlvašr, mezi dalšími souzenými nechyběli ani Karel Bacílek mladší s Borisem Kovaříčkem. Karel Bacílek starší byl souzen jako údajná hlava další skupiny.
Státní soud za předsednictví plukovníka justiční služby Jana Metličky (prokuraturu zastupoval generál justiční služby Jan Vaněk) začal případ projednávat bez přítomnosti veřejnosti ve dnech 12. až 16. května 1949.
První politická vražda
Vedle Kutlvašra, Bacílka mladšího, Kovaříčka a Hrušky byli spolu s jejich skupinou souzeni ještě tři další studenti a dva vojáci ve výslužbě, dále učitel základní odborné školy Slanina, pekařský mistr Loch, slovenský úředník Demeter a žena organizující přechody do zahraničí jménem Straširybková.
Všichni obžalovaní byli viněni z velezrady, čtyři z nich navíc i z vyzvědačství. Rozsudky padly velice rychle a byly kruté. Karel Bacílek mladší, Boris Kovaříček a Josef Hruška dostali za zločin velezrady a vyzvědačství trest smrti (spolu s konfiskací celého majetku) generál Kutlvašr byl odsouzen na doživotí.
Odvolání odsouzených zamítl v jejich nepřítomnosti Nejvyšší soud v Brně již 23. května 1949. Jako poslední naděje zbývaly žádosti o milost, ty však prezident Klement Gottwald podobně jako v mnoha následujících justičních vraždách smetl ze stolu. Vzápětí poté, v časných ranních hodinách, se osudy tří odsouzených uzavřely na dvoře Pankrácké věznice. Bacílek s Kovaříčkem se stali prvními oběťmi vražedné komunistické justiční mašinérie, jež brzy následoval generál Heliodor Píka (popravený 21. června 1949 v Plzni) a po něm řada dalších.
Spolu s životy obou studentů vyhasl pod šibenicí Pankrácké věznice i život muže, který je do toho dostal - Josefa Hrušky. Ironií osudu to byl právě on, kdo byl z celé trojice rehabilitován jako první: rozhodnutím Městského soudu v Praze ze 4. dubna 1966. Zavraždění studenti se dočkali posmrtné rehabilitace až o dva roky později, během Pražského jara 1968.
Dne 17. listopadu 1998 udělily Všehrd, Spolek českých právníků, a Randův fond Karlu Bacílkovi Kříž Semper Fidelis "za věrnost právu, spravedlnosti, demokracii a zcela mimořádnou statečnost". Borisi Kovaříčkovi udělil prezident republiky v roce 2002 na návrh poslance Marka Bendy Medaili za hrdinství.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
