„Na chmele jsem začal chodit v dětství, pomáhal jsem ve chmelnicích s ručním česáním. Pamatuji si, když mi bylo deset let, jak nad námi v srpnu roku 1968 přelétaly ruské helikoptéry,“ vzpomíná.

Zdroj: DeníkV Líčkově bydlí 41 let, pochází z pár kilometrů vzdáleného Lipna. Tam vychodil jednotřídku, devítiletou povinnou školní docházku dokončil v sousedním Lipenci. Pak absolvoval střední zemědělskou technickou školu v Žatci. V devadesátých letech pracoval jako hlavní agronom v JZD Tuchořice, k funkci byla vhodná vysoká zemědělská škola. Tu začal studovat v Praze Suchdole. „Dojížděl jsem tam dálkově při zaměstnání, jakmile se nám ale narodila dvojčata, byl se studiem konec,“ popisuje Kocek.

Lipno, Solopysky, Domoušice, Konětopy, Holedeč, Lhota, Postoloprty, zmíněné Tuchořice. Tam všude zná Kocek chmelnice, česačky a sušárny velmi dobře. Za ty desítky let ho profesní život zavál do řady chmelařských středisek, posledních dvacet let pracuje ve firmě Emil Bureš HOPSERVIS v Holedeči u Žatce. Ta hospodaří na 167 hektarech chmelnic. Kocek má na starost 82 hektarů kolem Holedeče a Lhoty, o zbylých 85 hektarů se ve středisku Postoloprty stará jeho starší syn Jakub.

Kostel v Liběšicích má zčásti novou fasádu, letos by se měla dočkat horní část věž.
Kostely jsou z nejhoršího venku. Práce je ale stále dost, zní z liběšické fary

Václav Kocek a zemědělství patří neodmyslitelně k sobě. Jeho děda původem z Volyně přišel do Československa v roce 1945 se Svobodovou armádou, v zemědělství pracoval či pracují otec, švagr, tchán, oba synové, obor začne studovat na žatecké „zemědělce“ i vnuk. Je zvyklý, že se dělá, když je potřeba. Od rána do večera. „O chmelnice se je třeba starat od jara do sklizně na přelomu léta a podzimu, v zimě se vybírají dovolené a probíhají přípravy na další rok,“ říká.

Tak jako ostatní obory i české zemědělství zasáhlo všeobecné zdražování. Razantně nahoru šly náklady na energie a hnojiva. Zatímco ceny obilí a řepky stouply, u chmele to neplatí. Pěstitelé jsou vázáni dlouhodobými smlouvami. „Musíme se pokusit náklady kompenzovat zvýšeným výnosem,“ říká Václav Kocek.

Právě slušné úrody posledních let spojené s dobrou kvalitou chmele mu v posledních letech udělaly v práci největší radost. Co ho prý na druhou stranu netěší, je omezování některých postřiků na ochranu chmele ze strany Evropské unie. „Náhrady sice jsou, ale není to ono,“ vysvětluje.

Brigádnice z Ukrajiny zavádějí chmel ve chmelnici u Siřemi na Žatecku.
Ukrajinky zavádějí chmel na Žatecku. V Česku pracují bez ohledu na válku

V pondělí 16. května oslaví chmelař z Líčkova 64. narozeniny, před pár týdny dosáhl důchodu. Jak dlouho plánuje, že bude ještě pracovat? „To se zeptejte mé ženy,“ říká se smíchem. „Chtěl bych vrátit firmě, co mi dala,“ dodává vážně. Své práce si váží, baví ho, cení si titulu Rytíř chmelového řádu, který získal v roce 2019 ve slovinské Lublani. Díky manželům Burešovým, Emilovi a Marcele, nezapomíná dodat. „V osmdesátých letech dostal ocenění v Mnichově také můj tchán a významný český chmelař Jaroslav Vaňousek,“ připomíná.

Titul Rytíř chmelového řádu s tradicí sahající do 14. století vyznamenává ty, kteří svou prací přispěli k rozvoji této ušlechtilé rostliny důležité pro výrobu piva. Nositeli třetího a zároveň nejvyššího stupně jsou významní čeští chmelaři – například František Chvalovský nejstarší, Václav Fric, Lubomír Vent starší nebo Emil Bureš starší.