Josef Gabčík se narodil právě před 110 lety. 8. dubna 1912 v nenápadné vesničce Poluvsie nedaleko Rajeckých Teplic v okrese Žilina. Byl nejmladším ze čtyř dětí Františka Gabčíka a Márie Gabčíkové, rozené Baránkové, jeho bratři se jmenovali Alexander a Michal, jeho sestra byla Františka.

Vzor v otci, věřícím v Československo

Svého otce Františka si Josef Gabčík v raném dětství příliš neužil – ten totiž, aby zajistil rodinu, odejel jako řada jiných Slováků té doby za moře pracovat do dolů v Argentině a ve Spojených státech a domů se vrátil až v roce 1920, kdy bylo malému Josefovi osm. Poté založil malé, ale postupně se rozšiřující rodinné hospodářství.

Protektorátní prezident Emil Hácha předává zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi klíče od Korunní komory, vlevo přihlíží Karl Hermann Frank
Heydrichův pekelný plán: Židy do koncentráků v Rusku, Čechy k nim za dozorce

Své vlastenecké přesvědčení a věrnost Československé republice mohl Josef Gabčík pochytit od něj; podle knihy Anthropoid spisovatele a badatele Jaroslava Čvančary byl František Gabčík přesvědčeným čechoslovakistou a ještě ve Státech před vznikem samostatné republiky přispěl na budoucí československý stát prostřednictvím krajanského česko-slovenského spolku. Podle historika Eduarda Stehlíka mohlo právě toto zapálení pro myšlenku československého soužití stát i za tím, proč byl Josef Gabčík zapsán do rodného listu opravdu jako Josef, nikoli Jozef, což je slovenská podoba téhož jména.

Zápal pro společný stát neopustil Františka Gabčíka ani později, když se na Slovensku objevily a sílily snahy o autonomii, spjaté zejména s postavou slovenského katolického kněze a politika Andreje Hlinky, zakladatele Slovenské lidové (v originále ľudové) strany, která se v roce 1925 přejmenovala na Hlinkovu slovenskou lidovou stranu.

„Když vůdčí osobnost slovenských autonomistických snah Andrej Hlinka řečnil v roce 1927 v Rajeckých Teplicích, František na něho svérázně pokřikoval,“ píše Čvančara v Anthropoidu.

Učněm v Čechách, vojákem na Slovensku

Obecnou školu vychodil Josef Gabčík ještě v Rajeckých Teplicích, pak však jako čtrnáctiletý odjel v roce 1926 do jižních Čech. V Pechově Lhotě a v Kostelci se učil na kováře a zámečníka u mistra Viléma Kuníka, další dva roky navštěvoval Živnostenskou školu pokračovací v Kovářově.

Po návratu z Čech zůstal ještě nějakou dobu u rodičů a 1. října 1932 nastoupil základní vojenskou službu. Nejdříve ho přidělili k 12. rotě 3. praporu pěšího pluku v Košicích, později v Prešově absolvoval poddůstojnickou školu.

Jeden z restaurovaných dobytčáků sloužících k deportaci slovenských Židů. Písmena SŽ na voze znamenají zkratku pro Slovenské železnice
První transport Židů ze Slovenska: Začalo to svlečením ve škole, končilo peklem

Po skončení základní služby se rozhodl zůstat v armádě a 1. dubna 1934 podepsal tříletý závazek jako délesloužící poddůstojník. O rok a čtyři měsíce později byl povýšen na četaře.

Do zálohy ho armáda propustila v den dovršení jeho závazku, 1. dubna 1937.

Drama v chemické továrně

Od vojenského řemesla se ale mladý poddůstojník v záloze nevzdálil úplně, protože nastoupil v Žilině do vojenské chemické továrny. Tam nejdříve uplatnil svoji původní profesi zámečníka, ale měl v sobě potenciál pro další růst. Absolvoval proto další zaškolovací kurz a přešel do oddělení výroby bojových látek.

Tady pracoval v rizikovém, kontaminovaném prostředí přímo u reaktoru, což se mu stálo málem osudovým, když se nadýchal výparů jedovatého yperitu, který prošel Gabčíkovou ochrannou maskou. V místní nemocnici mu naštěstí poskytli rychlou lékařskou pomoc, takže nakonec přežil nehodu bez újmy. V továrně pak pracoval jako skladník.

S rozpadem Československa a následným vznikem Slovenské republiky (tzv. Slovenského státu) coby satelitu fašistického Německa se Josef Gabčík jako pravý syn svého otce nedokázal smířit. Když 20. března 1939 přišli do továrny němečtí důstojníci a chtěli po něm, aby jim vydal klíče od skladů, Gabčík to odmítl: „Nemám příslušný rozkaz.“

Velitel paraskupiny Out Distance, nadporučík Adolf Opálka
Hrdina Adolf Opálka: Už po seskoku se jeho týmu držela smůla, vše ukončila zrada

Brzy na to požádal pod záminkou vyřizování dokladů ke svému nástupu k finanční stráži o čtrnáctidenní dovolenou a začal se připravovat na odchod ve velkém stylu.

Dne 4. června 1939 sebral ze skladu, jenž pod něj spadal, tři vojenské pistole vz. 24, tři náhradní zásobníky a 60 ostrých nábojů do nich, čtyři elektrické svítilny a gumové rukavice a spolu s kamarádem Janem Dorúškem, s nímž se seznámil na Silvestra 1938, překročil ještě tu noc u Čadce hranice do Polska.

„Gabčík mi vysvětlil celou situaci. Řekl mi, že to tam nebude lehké. Já jsem se s tím smířil. Věděl jsem, že tam nebudu jezdit na koni po Sahaře, že to nebude dobrodružství. Gabčík byl voják, snášel to lépe než já. Byl u armády. On to měl v krvi,“ vzpomínal pro projekt Paměť národa Jan Dorúšek, který na rozdíl od svého přítele válku přežil a zemřel až v roce 2020.

V Krakově se Josef Gabčík přihlásil do vznikající československé jednotky. Začínala jeho cesta mezi nesmrtelné.