Desítky tisíc žáků devátých, pátých a sedmých tříd se chystají na dubnové plošné přijímací zkoušky na střední školy. Jak jste spokojen s podobou tohoto testování, jež letos proběhne potřetí?
Jsem velmi rád, že jsme význam této zkoušky nezvýšili zavedením nepodkročitelné bodové hranice, takzvaného cut–off score. Jednotný test je součástí přijímaček, ale neměl by být jeho nosným prvkem. Do budoucna bych si přál, aby byl koncipován víc na ověření gramotnosti, nikoli naučených pojmů.

Není tajemstvím, že řada rodičů se snaží děti připravit pomocí různých kurzů, což do značné míry odráží sociální status té které rodiny, a to podle mě není správné. Test má ověřit znalosti, které každé dítě získalo při běžné výuce. Pokud se bavíme o potřebě trvale odstraňovat nerovnosti ve vzdělávání, neměli bychom je zvyšovat zaváděním dalších úzkých hrdel do systému.

Přesto jste musel absolvovat několik ostrých výměn názorů s hejtmany, především z hnutí ANO, kteří požadovali centrálně určené nepodkročitelné minimum. Zmiňovali zhruba 30 bodů. Ani to pro vás není přijatelné?
Debata byla třeskutá a mediálně hodně viditelná, ale jsem rád, že jsme se v ní posunuli dál. Nyní se bavíme spíš o tom, jak během druhého stupně základní školy co nejlépe odhalit potenciál každého žáka a nasměrovat ho tak, aby byl ve svém životě úspěšný.

Shodli jsme se na zcela zásadním významu kariérového poradenství, čemuž pomohou i prostředky z evropských fondů. Naštěstí jsme opustili myšlenku, že na základě jednoho rozřaďovacího testu, který není odrazem skutečné kapacity žáka, ale jeho momentálního stavu a schopnosti se něco namemorovat, rozhodneme o jeho budoucnosti.

Ocenil jsem, že i místy vyhrocená debata potvrdila zájem hejtmanů o kvalitu středního školství, která se odvíjí od kvality škol základních. Krajští šéfové si stěžují na to, že ani jako zřizovatelé nemají dost prostředků a podkladů k rušení škol, jež nemají dobré výsledky, v případě soukromých škol nemají páky žádné.

Jak na to reagujete?
Od začátku říkám, že lékem na nedostatečnou kvalitu středního školství není zavedení bariéry na vstupu, která děti rozřadí na základě jednoho testu, ale její promyšlené a průběžné hlídání například ze strany České školní inspekce (ČŠI). Tu, bez ohledu na zřizovatele, musí zajímat, zda škola naplňuje vzdělávací cíl, k němuž patří i úspěšné zdolání maturity.

Ukáže-li se, že v tom nějaký veřejný či soukromý subjekt dlouhodobě selhává, inspekce musí jednat. Dá mu šanci k nápravě, a pokud to nestačí, následuje jeho vymazání ze školského rejstříku.

Lze očekávat, že takových škol bude přibývat?
S ohledem na složitost správního řádu to není lehká cesta, ale na ČŠI je na to vyčleněný speciální tým, který se touto otázkou zabývá a zajišťuje vysoký standard kontrolní činnosti. Hejtmanům jsem sdělil, že cíleně jdeme po kvalitě středních škol, neboť je to jediná správná varianta. Ty, které nestačí a mají setrvalou hrubou neúspěšnost u maturit, nemají v systému co dělat. Za tři roky uvidíme, kolik škol zaznamená hrubou neúspěšnost po zavedení povinné maturity z matematiky.

V připomínkovém řízení už je váš návrh na její jednotné spuštění na jaře 2022 a také na redukci státní maturitní zkoušky na didaktické testy. Jde o poslední změny, které chcete do sněmovních voleb stihnout?
Vítám, že diskuse o maturitě se zklidnila a posunula do normálu. Zkoušku jsme zavedli proto, aby existovala státem garantovaná minimální kvalita absolventů středoškolského studia. Základní laťku je podle mě možné zajistit přes didaktické testy, přičemž samostatnou kapitolou je jejich obsah – tam nás ještě čeká tříbení názorů.

Návrat slohových prací na školy je ku prospěchu systému, neboť zajišťuje různorodost i určité penzum ověřených znalostí. Do konce volebního období chci ještě stihnout debatu o podobě a obsahu zkoušky z matematiky.

Musíme se bavit o látce, která se zkouší. Nikdo nezpochybňuje obecnou užitečnost aplikované matematiky, její nezbytnost pro praktický život. K tomuto cíli bychom měli směřovat úpravu katalogu požadavků pro didaktický test. V něm by se neměla primárně prověřovat znalost pouček, ale schopnost používat matematiku jako nezbytnou součást našich životů. V takovém případě bude mít povinná maturita z matematiky
skutečně smysl.

Kdybyste ve funkci pokračoval i po volbách, měl byste ambici zavést adaptivní test, který by nenásilně maturanty rozlišil ve třech předmětech od výborných až po dostatečné?
Dá-li se v tomto smyslu mluvit o snu, tak ten můj má vámi popsanou podobu. Adaptivní test by ukázal míru znalostí maturantů, jehož výsledkem nebudou absolutní body, ale screening jejich potenciálu. Pak bychom se mohli dobrat i k tomu, aby vysoké školy výraznějším způsobem přihlížely k maturitnímu vysvědčení. Správně jste ale naznačila, že je to hudba budoucnosti.

Výraz screening neboli zobrazení potenciálu se mi líbí. Podle mě jde o zásadní záležitost současného českého školství. V obdivovaném Finsku si například vytyčili cíl rozvíjet v dětech to nejlepší, co v nich je. Každý posun tam berou jako úspěch, u těch méně zdatných za větší než u jedničkářů. Podobným záměrem byla vedena Sobotkova vláda, která prosadila podporu inkluze. Co s ní uděláte vy?
Nikdo už snad nezpochybňuje, že součástí českého vzdělávacího systému jsou speciální školy, stejně jako netvrdí, že celá inkluze znamená masivní přechod žáků do běžného vzdělávacího proudu.

Tyto alarmistické hlasy koneckonců jednoznačně vyvrátila tvrdá data z minulých let.
Je to tak. Osobně bych byl rád, kdyby se mi příští rok podařilo zakotvit institucionální podporu speciálních škol a zároveň se ve společném vzdělávání posunout k vyšší kvalitě. Problém inkluze spočívá v tom, že ne na všech školách byly zajištěny personální či materiální podmínky k tomu, aby společné vzdělávání mohlo probíhat úspěšně.

Máte na mysli nepřesnou či benevolentní diagnostiku dětí, nebo fakt, že přes vyšší objem prostředků na asistenty a pomůcky systém nezafungoval?
U asistentů pedagoga musíme mířit k profesionalizaci, aby v rámci tříd existovala souhra mezi učitelem a jeho asistentem. To se při značném nárůstu asistentů ne vždy dařilo. Čísla ukazují, že velká část z nich má pouze základní kurz. To je úskalí, protože funkčnost systému nezajišťuje vysoký počet asistentů ve třídě, ale jejich souhra s učitelem.

Kromě profesionalizace asistentů a jejich specializace na jednotlivé druhy handicapů počítáte i s jejich početním omezením?
Vrátím se k základní myšlence potenciálu žáka a podmínek jeho vzdělávání. Naším cílem je zajistit, aby byl potenciál každého dítěte beze zbytku naplněn. Počet asistentů se proto musí odvíjet od počtu dětí a jejich diagnóz.

Osobně si nemyslím, že je šťastné, aby byl asistent pedagoga de facto rodič, jehož úvazek zaniká s odchodem žáka ze školy. Chci zavést institucionální podporu speciálních škol a stejně tak si myslím, že počet asistentských míst by neměl být vázán na aktuální stav dětí se specifickými vzdělávacími potřebami, ale měl by vycházet z dlouhodobé situace dané školy.

Který z těchto záměrů se objeví v tolik očekávané inkluzivní vyhlášce?
Jde o velmi kompromisní materiál vzhledem k tomu, jaká mela kolem něj nastala. Ministerstvo školství to schytávalo z jedné i z druhé strany, pak se do toho vložily zahraniční instituce. Ale to vůbec nevadí. Nakonec jsme dospěli k výsledku, v němž se snažíme snížit administrativní náročnost.

Dále je tam stanoven počet dospělých osob ve třídě včetně pedagoga na maximálně tři, přičemž se připouštějí výjimky. Debata, která se rozvinula nad vypuštěním dle mého názoru nadbytečného odstavce, jenž duplikuje znění zákona, paradoxně zastínila vše ostatní.

Máte na mysli nárok každého dítěte na zařazení do běžného vzdělávacího proudu?
Ano, zákon je nadřazen vyhlášce, tudíž opakování je zbytečné.

Zůstane tato formulace ve vyhlášce?
Ne.

Jestli jsem to pochopila správně, omezení podpory inkluze nebude ani po schválení vyhlášky nijak zásadní. Kde na ni vezmete peníze, když všichni musíte ve svých resortech šetřit?
Minulý rok jsem říkal, že rozpočet na rok 2019 byl poprvé v historii vůči vzdělávací soustavě nastaven férově a neobsahoval žádné černé díry. Vše, co jsme slíbili v souvislosti s reformou financování regionálního školství, se splnilo: rozvojové programy na překryvy v mateřských školách za 1,8 miliardy, nastavení PHmaxů, vyrovnání mezikrajových rozdílů. Nebyla krácena ani částka pro společné vzdělávání, kam patří prostředky jak pro speciální školy, tak pro více než 70 tisíc dětí v běžných třídách.

Cestou k nalezení správné rovnováhy mezi speciálním a běžným vzděláváním rozhodně není přiškrcení financí, které jsou v kapitole inkluze. Ty prostředky směřují k lidem, kteří už dnes ve školách působí, mají tam dlouhodobé smlouvy a každé krácení v této oblasti by se negativně promítlo do sumy peněz pro pedagogické pracovníky.

Kdyby vám premiér Babiš či ministryně financí Schillerová doporučili, že máte ušetřit škrtnutím půlky asistentských míst, co byste jim řekl?
Že je to nerealizovatelné. Asistenti pedagoga jsou nyní podle dikce zákona vázáni na konkrétního žáka, a proto je jejich plat de facto mandatorním výdajem, ředitel je zkrátka zaplatit musí, nemůže je vyhodit.

Kolik miliard tedy v roce 2020 půjde na inkluzi?
Pro společné vzdělávání ve speciálních i běžných školách je plánováno sedm miliard korun. Znovu podtrhuji, že to jsou peníze, které jdou převážně na podporu dětí, které už v systému byly.

Když vám ministryně Schillerová opáčí, že chcete-li zvýšit platy učitelů, musíte ušetřit právě na inkluzi, jak budete reagovat?
Pevně doufám, že se při prvních náznacích možného zpomalení ekonomického růstu nezačne nejdříve škrtat ve vzdělávání. Pokud vím, existuje celospolečenská shoda na prosazení inovační strategie ČR, kterou se po právu v posledních měsících pyšníme. Bez vzdělaných lidí to ale nepůjde. Když nedostojíme svým slibům a omezíme jako první vzdělávací soustavu, tak se to negativně odrazí v naší budoucnosti.

Kde chcete požadovaných deset procent uspořit?
Jsem připraven se bavit o škrtech v provozních výdajích ministerstva, redukci počtu úředníků tady i v přímo řízených organizacích. Tam, kde nejsem ochoten k jakémukoli kompromisu, jsou oprávněné požadavky regionálního a vysokého školství.

Včetně kantorských platů?
Vládní závazek zajistit v roce 2021 pro učitele 150 procent průměrného platu roku 2017 je pro mě nepodkročitelný. Byl jsem nespokojený, že jsme v minulém období nezahrnuli růst platů do střednědobých výdajových rámců. Proto nyní budu trvat na tom, aby se v rozpočtu na rok 2020 a v rámci na rok 2021 objevila čísla, která povedou k hodnotě deklarované v programovém prohlášení.

Ve čtvrtek jsme si připomněli Den učitelů, konala se spousta akcí, konferencí, kulatých stolů. Jejich leitmotivem byla prosba, aby se ředitelé škol stali skutečnými lídry vzdělávacího procesu a přestali být vyplňovači papírů. Dal byste jim v tomto smyslu opožděný dárek v podobě nějakého příslibu?
Mám za to, že drobným příspěvkem ke zlepšení postavení ředitelů škol je vyhláška o konkurzech. V ní jsme se snažili trochu naředit roli zřizovatele, neboť Česká školní inspekce získala větší vliv na složení výběrových komisí, byť poslední slovo při jmenování zůstává zřizovateli. Pokud se tedy někteří zájemci do konkurzů nehlásili, neboť považovali výsledky za neférové od samého počátku, vyhláška to trochu narovnává.

Nejsem ani první, ani poslední ministr, který si láme hlavu nadměrnou administrativní zátěží ředitelů. Kolegové mají úkol podívat se na ministerské pokyny a zjistit, jestli něco nepožadujeme duplicitně. Pravda ale je, že spousta těch stále přibývajících papírů nemá původ ve vyhláškách ministerstva školství, ale v jiných zákonných předpisech.

Zátěž je zkrátka obrovská a chceme-li, aby byl ředitel skutečným lídrem, nemůžeme ho zasekat v administrativě. Mohu slíbit, že pro jejich odlehčení udělám maximum.

Druhou silnou linku debat tvořil požadavek, aby se dostalo všestranné podpory učitelům, kteří jsou kreativní a přinášejí do škol energii, čerstvý vítr, nové postupy. Hodláte ho promítnout do přípravy Strategie vzdělávání 2030 a revize rámcových vzdělávacích programů?
Vrátím se k pozici ředitele. Pro mě je důležité, aby ředitel měl v ruce nejen balík peněz na tarify, ale také značnou část na netarifní prostředky. Právě ty musí sloužit k ocenění inovativních učitelů. V tom centrum může pomoci, a proto chci, aby se v roce 2020 platy zvyšovaly v těchto složkách jedna ku jedné (letos jde deset procent do tarifů a pět do pohyblivé složky – pozn. red.).

Když jsme odstartovali diskusi ke Strategii 2030, zdůraznil jsem, že máme za úkol přichystat školství na něco, o čem netušíme, jak bude vypadat. Na dynamice proměn je jasné, že musíme hledat hlavně univerzální kompetence, schopnost kritického myšlení, flexibilitu a přípravu na celoživotní učení.

Totéž ovšem musíme požadovat i po učitelích, kteří musí stačit měnícímu se světu. Společným jmenovatelem všech úspěšných zemí je, že ve vzdělávacím systému mají nejkvalitnější lidi, kteří jsou připraveni se pořád učit. Stát jim pro to musí vytvořit podmínky, na prvním místě zařídit, aby nemuseli po večerech chodit do druhého zaměstnání. Za druhé pak vytvořit prostor, aby mohli nejen učit děti, ale i vzdělávat sami sebe. To je vize budoucnosti.

Ministerstvo k tomu dává mantinely, což jsou rámcové vzdělávací programy. Musejí být přehledné, metodicky přínosné a povzbuzující pro inovativní přístupy.

Kdo je Ing. Robert Plaga Ph.D. Narodil se 21. července 1978 v Ivančicích. Vystudoval Provozně ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, obor finance, daně a veřejná správa. Na téže škole získal doktorát. Působil jako konzultant a lektor, od roku 2002 učil na Mendelově univerzitě, tři roky byl ředitelem jejího Centra pro transfer technologií.

V únoru 2015 se stal za hnutí ANO náměstkem na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR pro oblast vysokých škol, vědy a výzkumu. Po volbách v roce 2017 se stal ministrem školství v první Babišově jednobarevné vládě. V této funkci pokračuje i v současné vládě ANO a ČSSD.