Hrad nemá jméno od své polohy na skále, ale od šlechtického rodu Havrana (Rabe) nebo Rabod, který jej před mnohými staletími na zdejší strmé skále nechal vystavět. V historii bylo jeho hlavním úkolem střežit brod přes řeku Flöhu na obchodní cestě mezi městy Freiberg a Annaberg. Vždy stál v hlubokých lesích, které jej ze všech stran obklopovaly a byl sídlem obávaného lapky Raboda. Ten byl postrachem celého okolí, kde olupoval pocestné a vydíral vesnice. Začátkem 15. století toho měli měšťané z Freibergu a Zschopau právě tak dost, a proto vytáhli na nežádoucího souseda a oblehli jeho hrad. Lapka se musel zachránil útěkem.

Obvyklé střídání majitelů panství

V raném středověku byl Rauenstein významným panstvím a patřil k oblasti, kterou Bedřich Malý (syn Jindřicha Vznešeného a jeho třetí manželky Alžběty z Maltitzu) zamýšlel připojit k českému království. K výstavbě hradu pravděpodobně došlo již kolem poloviny 13. století, v době, kdy se zde v oblasti Zschopau a Flöhatal nově usazovali obyvatelé, kteří měli za úkol chránit cestu údolím řeky vedoucí dále do Čech. První písemná zmínka o hradu pochází z roku 1323, kdy jsou zde uváděni páni z Rauensteinu, patřící k rozsáhlé rodové linii pánů z Schellenbergu. Získali jej jako léno od císařského rodu Wettinů. V tomto roce přechází rytířský hrad od říšských ministeriálů ze Schellenbergu na pány z Waldenburgu. Archeologický průzkum památky však datuje jeho první stavební etapu do doby kolem roku 1200. Podle knihy lén lantkraběte Bedřicha Přísného patřily k panství Rauenstein k roku 1349 statky Wünschendorf, Lengefeld, Rotenbach, Schwarzwald, Gottlabe, Zupe, polovina Bertholdesdorfu, Lichtenhain a Krumhermersdorf s lesy a příslušenstvími.

V průběhu dějin se tu vystřídala, jak bylo běžné i na jiných hradech, celá řada šlechtických majitelů. Tak po roce 1372 šlo waldenburské panství do společného zástavního držení pánů z Riesenburgu, z Rochlitzu a míšeňského markraběte Viléma I., kterému se brzy poté podařilo prosadit svou nadřazenost nad ostatními a získat původně bohaté panství. Proto připadl Rauenstein v roce 1478, po smrti posledního Waldenburga, jako vyčerpané léno na zemského knížete. Roku 1480 byl Rauenstein s Lengefeldem a vsí Wünschendorf zapůjčen kurfiřtskému správci výnosů Janovi Güntherode.

Čiperná Dorota Žofie z Hundu

V roce 1496 zdědil panství Albrecht z Güntherode, roku 1520 získal dědictvím hrad Rauenstein jeho syn Jindřich. Dalším majitelem se stal roku 1540 jeho bratr Albrecht; jeho synové prodali roku 1567 panství Rauenstein s obcí Lengefeld a Reifland saskému kurfiřtovi Augustovi za 54 875 zlatých. Ten pozvedl panství na samostatný kurfiřtský úřad pro město Lengefeld, tři vesnice, poplužní dvůr Wünschendorf, vesnice Ober- a Unterrauenstein. Jeho zájmem zpočátku bylo zajištění a rozšíření kurfiřtského honebního revíru. Až do roku 1651 se objevují v listinách na Rauensteinu opět různí nájemci a správci: Jindřich z Herigku, Wolf Sittich z Berbisdorfu, Bedřich z Oelsnitzu, Bedřich z Köbelu (1602), Jiří Bernt (1615), Jan Rechenberg, Jan z Berbisdorfu, Wolf Dětřich z Arrasu (1623/1625). V roce 1651 koupil poslední nájemce Jobst Kryštof z Römeru (Jošt), vrchní dozorce saského kurfiřta nad územím řeky Sály, Halštrova a Weisseritze, jakož i vrchní lesmistr oblasti Krušných hor, od kurfiřta Jana Jiřího I. panství Rauenstein s Lengefeldem a Reiflandem za 24 000 zlatých.

Mezi lety 1651 až 1743 byl hrad v pronájmu rodu Römer, který velmi zbohatl na těžbě stříbra, jež se zde v oblasti Schneebergu těžilo. Roku 1743 prodal Karel Kryštof z Römeru, několik měsíců před svou smrtí, Rauenstein své paní Dorotě Žofii, rozené z Hundu, za 30 000 zlatých. Ta se provdala ve věku 77 roků za 47letého tajného válečného a apelačního radu Cajuse Rudolfa ze Sporu, který získal po smrti své ženy v roce 1747 rytířský statek Rauenstein jako jediný dědic.

Rozsáhlý majetek pánů z Herderu

V jediném roce 1750 se tu za sebou vystřídalo několik majitelů (například Karel Vilém Gärtner, Kašpar Abrahám ze Schönbergu, August Jindřich z Lüttichau, Ferdinand Alexandr z Hundu). Po smrti Cajuse ze Sporu zdědil panství jeho přítel, apelační rada Kristián Gotthilf z Baudisu, a převedl ho v roce 1752 na svého osmiletého syna Ondřeje Bohumíra Vavřince z Baudisu. V roce 1784 zemřel poručík Ondřej z Baudisu bez potomků a kurfiřtské panství Rauenstein přešlo na jeho manželku Augustu Johanu Kristýnu z Baudisu. Ta se potřetí provdala za komořího Bohuslava Mořice Augusta z Reiboldu a prodala v roce 1792 Rauenstein, po předchozím zrušení darování, svému synovi z prvního manželství poručíkovi Jiřímu Bedřichu Augustu z Carlowitzu za 36 000 tolarů.

Roku 1816 získal schneeberský obchodník Kristián August Hänel panství Rauenstein s Lengefeldem, Reiflandem a Marterbüschelem za 83 000 říšských tolarů od Jiřího Bedřicha Augusta Carlowitze. Za Hänela bylo vládou schváleno v roce 1835 nařízení zrušení všech služeb a panských poplatků. Úhrn odstupného činil 35 212 říšských tolarů. V roce 1843 získal čekatel na funkci soudce v Oberbergu Evžen Wolfgang svobodný pán z Herderu statek Rauenstein od svého strýce Hänela za 60 000 tolarů. Páni z Herderu, kteří byli potomci básníka a teologa Jana Bohumíra Herdera, v této době přeměnili lenní statek na běžné dědictví. Roku 1848 přešla příslušná soudní a policejní pravomoc barona z Herderu na stát. Rodina rozšířila nabyté panství koupí rytířského zboží ve vsi Wünschendorf, Lippersdorf, Wernsdorf a Forchheim.

Kolem roku 1900 měly jejich majetky plochu 445 hektarů, z toho 189 ha polí, 64 ha luk, 2 ha pastvin a 181 ha lesů. Po vyvlastnění na základě pozemkové reformy v roce 1945 sloužil hrad jako dětská zotavovna a sanatorium pro matku a dítě, od roku 1998 je však opět v držení rodiny Herder.

Malebný objekt

Dispozice hradu se nalézá na samostatně stojící skalní ostrožně, skládá se z několika krátkých křídel, která jsou nepravidelně uspořádána kolem malého nádvoří. Na starých vyobrazeních je přístup do hradu veden úzkým průjezdem na nejužším místě skalní šíje, která se nacházela na místě dnešního mladšího zámeckého křídla. Tuto polohu potvrzuje také středověká věž uprostřed dispozice, kolem níž byla vybudována nejstarší obvodová zástavba. Jedná se o nevelký hranolový bergfrit na čtvercovém půdorysu o hraně asi sedm metrů, zakončený stanovou střechou.

K nejstarším hradním konstrukcím také patří obranný ochoz a štítová zeď. Skála, na které se nacházejí jednotlivé části budov, dosahuje téměř do výšky prvního patra. Nad prvním poschodím byly již použity příhradové konstrukce zakončené strmými sedlovými střechami. V roce 1630 se započalo s rozsáhlou přestavbou již nevyhovující hradní dispozice. Z této stavební etapy je dodnes zachován kromě jiného tunel ve skále, vedoucí pod jádrem hradu, a vstupní křídlo. Současně byl překlenut šíjový příkop novým mostem. Různými dalšími přestavbami a nástavbami na úzkém prostoru vznikl tak nepravidelný, ale malebný objekt.

Zajímavosti

V roce 1907 nechali tehdejší majitelé umístit na portál se sedilemi ve vstupním průčelí svůj erb. Miskovitá nádrž u studny z bílého mramoru je dar pruského krále Bedřicha II.

Z vnitřní výzdoby zámku zůstalo do dnešních dnů zachováno minimum historických předmětů. Kdysi tu byly vystaveny četné honební trofeje. Pouze v knížecím sále je dosud cenný vlámský gobelín, zobrazující lov na zajíce.

Zpracoval Petr Šafránek