Splněno! Z Podbořan, kde je v zimě mnohem více bláta, než bělostného sněhu, se vydal vstříc další výzvě. Extrémní. Mnohonásobný medailista ze světových a evropských šampionátů, účastník dlouhých severských závodů, se vydal pokořit Finnmarkslopet – nejnáročnější klání psích spřežení v Evropě. Podbořanský musher po čtyřech a půl dnech a 567 kilometrech dorazil do cíle.

„Nádhera! Splnění dalšího snu,“ je po návratu z Norska šťastný Roman Habásko. „Honilo se mi hlavou hodně věcí. Tak je to tady. Dojeli jsme. V cíli jsem chvilku stál, ani jsem nevěděl, co dělat. Ale po chvíli mi to došlo, začal jsem si to užívat. Byla to fantazie, dokázali jsme to. Roky jsme na to dřeli a povedlo se,“ popisuje své pocity po téměř šesti stech kilometrech se svými osmi sibiřskými husky podbořanský musher.

Za polárním kruhem

Za polárním kruhem, ve sněhových bouřích, v silném větru, v teplotách klesajících pod mínus třicet stupňů, ale i v nádherných, sluncem zalitých dnech. Přes divoké hory, přes nekonečné sněhové pláně, po jezerech, řekách. Nespoutanou přírodou s až neskutečnými výhledy, „zaplacenými“ tvrdou dřinou. Takový je Finnmarkslopet. Že jde o extrémní klání dokládají i cílové statistiky. Více než polovina musherů, kteří odstartovali z Alty, neviděla cíl.

Roman Habásko projel cílovou branou na 36. pozici. Umístění ale pro něj tentokrát nebylo vůbec důležité. „Chtěl jsem hlavně dojet. Hodně lidí odpadalo, bylo to velmi náročné. Letos byla trať ještě těžší, než v minulosti,“ vypráví Habásko.

V Podbořanech, kde trénuje vždy od srpna na suchu, později v zimě často na blátě, a v Krušných horách, kam vyjíždí za sněhem co nejčastěji může, se na podmínky, které panují za polárním kruhem trénuje velmi obtížně. Přesto to Habásko zvládl. V klání, kde nesmíte přijmout pomoc od nikoho jiného, kdy spíte v třeskutých mrazech venku se svými psy, zažil i několik velkých krizí, všechny ale nakonec překonal.

„Největší krize byla někde za Karasjokem. Byl jsem v euforii, cíl se rychle blížil. Ale rychle bylo po nadšení, začali jsme stoupat do hor. A v horách bylo mraky nového sněhu. Drápali jsme se nahoru hlubokým sněhem, bylo to strmé a vůbec to nejelo. Tam jsem si říkal, že to není možné, že se snad nahoru ani nedostaneme,“ vzpomíná musher.

Ten kopec měl dvanáct kilometrů. Jindy by ho Habáskova parta jela zhruba hodinu a půl. Tentokrát ale v tomto čase nebyla zdaleka ani v polovině, ujela „jen“ pět kilometrů. „Byl to očistec. Pořád jsem neviděl konec. Psi netáhli, já celou dobu tlačil saně, po kolena ve sněhu. Byla to velká krize, trápili jsme se hodně. Dřeli jsme já i pejsci. Ale nakonec jsme se rozjeli. Po další hodině a půl jsme se nahoru vyškrábali a pak už nám to do cíle jelo dobře,“ pokračuje podbořanský sportovec.

Dřina fyzická i psychická

Závody psích spřežení jsou pořádná dřina. Fyzická i psychická. Jedete pustinou hodiny i dny zcela sám. Jen se svými psy. Přicházejí těžké chvíle, musíte také pomáhat psům, tlačit saně do kopce, běhat, být pořád ve střehu. Odměna je ale „sladká“. Nádherné prožitky v překrásné přírodě.

Už na samém začátku závodu Habáska trochu potrápilo počasí. Na severu se mění z minuty na minutu a hned po startu ukázalo svou sílu. Do hor se vjíždělo v obrovském větru a husté vánici. První těžké desítky kilometrů i další nástrahy přečkal. „Počasí se tam střídalo pořád. Chvíli bylo nádherně, sluníčko, za chvilku přišla sněhová bouře, velký vítr. To je součástí závodu,“ říká Habásko. Ten prožil také zajímavý jev – difuzní mlhu.

„Stojíte a vidíte bílý podklad, bílý horizont i bílou oblohu. Všude bílo. Vše stejné. Nejde rozeznat, kde je nahoře a kde dole. Orientace je nemožná, točí se vám hlava, máte problémy s balancem. Nevíte ani, jestli jedete z kopce nebo do kopce. Já se orientoval jen podle psů, když byli první psi výš, věděl jsem, že jedu nahoru. Trvalo to asi dvě hodiny a bylo to hodně nepříjemné. Ale zajímavý zážitek,“ směje se zkušený musher, ověnčený mnoha medailemi z MS či ME, účastník řady těžkých závodů i na severu Evropy.

Dojatý štěstím

Počasí se na Finnmarslopetu měnilo pořád. Nějaký čas jel Habásko se sluníčkem v zádech, užíval si exkluzivní výhledy na nespoutané hory, nekonečné pláně, za chvíli zase sněžilo nebo foukalo. Špatné počasí brzdilo, když bylo nádherně, jeho spřežení rychle uhánělo k cíli. Ten dosáhl po čtyřech a půl dnech. Vyčerpaný, ale po extrémním závodě extrémně šťastný. A jeho nejintenzivnější a nejpříjemnější dojmy ze závodu?

„Byly asi tři chvíle, kdy jsem měl slzy v očích. Když jsem se blížil ke startu a uvědomil jsem si, že už na to jdeme. Několik let jsme na to trénovali, tvrdě jsme makali, byla to taková vnitřní radost. Druhá chvíle byla, když jsme se blížili k cíli. Pár kilometrů před ním, když jsem si uvědomil, že to dáme. Byl jsem štěstím dojatý. Fantazie. A třetí odměnou byla polární záře, ta se neokouká,“ usmívá se podbořanský musher.

„Pár desítek kilometrů před cílem, jeli jsme po jezeře. Psi už také cítili, že už je to jenom kousek, krásně ťapali, užívali jsme si to. A užívali jsme si to i s překrásnou polární září nad hlavami. Nádherně se roztančila,“ dodává Roman Habásko.