Připravuje divácky úspěšné hry pro činoherní spolek Opera, Jaroslav Wagner se také podílí na tvorbě loutkohereckého souboru Jitřenka. „Oba mají za sebou díky skvělé partě lidí velké úspěchy. Divadelní scéna v Žatci neobyčejně ožila,“ říká herec, scénárista a režisér v jedné osobě. Spolu s kolegy se nyní musí vypořádat s uzavřením jejich tradičního zázemí – Jitřenky.

V současné době se zase zvyšují opatření kvůli koronaviru. Už se spolku Opera nějak dotkla?
Samozřejmě se to do našeho hraní promítlo. Někteří provozovatelé jsou opatrnější, tak představení raději posouvají na dobu, kdy bude větší klid. Jiní naopak věří v zodpovědné diváky a dokud to jde, chtějí lidem nabídnout ještě trochu rozptýlení, než se znovu budou muset zamknout doma.

Jaroslav Wagner

Čtyřicet dva let, bydlí v Žatci, kde chodil na obchodní akademii. Vystudoval Technickou univerzitu v Liberci – obor marketing, živí se jako grafik. Je přes dvě desítky let spjat se žateckým ochotnickým divadlem.

Myslíte, že to bude jako na jaře?
Těžko říct. Ale myslím, že na jaře to bylo horší. Nikdo nevěděl, co nás čeká, strach byl větší, ani herci se moc nestýkali.

Léto ale bylo pro váš spolek Opera úspěšné.
Ano, v létě jsme si opravdu zahráli dost. Začali jsme konečně zase hrát naši hru Kurz sebedestrukce, a protože o ni byl zájem, hráli jsme ji celkem často. Nakonec i na Jiráskově Hronově v sekci Hron-Off. Oficiálně jsme ale do Hronova byli pozváni díky naší ironické pohádkové hře Přadleny. To byl pro nás velký úspěch, protože dostat se na tuto přehlídku není vůbec snadné.

Jak jste se na tuto prestižní přehlídku českého ochotnického divadla dostali?
Soubory se musí několikrát vzájemně utkat na jevišti a odborná porota rozhodne o postupu dále. My jsme se krajského kola zúčastnili v Novém Boru a odtud nás porota doporučila na národní přehlídku Popelka Rakovník. Tam už byla konkurence obrovská. Přesto se nám podařilo být mezi dvěma spolky, které porota navrhla na postup do Jiráskova Hronova. Měli jsme obrovskou radost.

Jak dlouho spolek Opera v Žatci vlastně funguje?
Opera Žatec existuje už asi 22 let, ale na úplném začátku jsme se jmenovali Jitřenka. Podle divadélka, ve kterém jsme začínali a které bylo nedávno zavřeno jak pro činohru tak pro loutkáře. Prvním režisérem byl Vladimír Valeš. Ten nás přesvědčil, že pokud chceme dělat divadlo, musíme se o něm něco dozvědět a spoustu se toho naučit.

A učili jste se?
Začali jsme pravidelně navštěvovat různé semináře, které nás v tomto směru měly posunout. Učili jsme se jevištní řeč, pohyb na jevišti, dramatizaci nedivadelního textu a další věci. Většina z těchto seminářů se konala právě při festivalu Jiráskův Hronov. První nastudovanou naší hrou byla středověká fraška Švec na střeše, následovalo Goldoniho Náměstíčko.

close Jaroslav Wagner info Zdroj: archiv souboru zoom_in S touto hrou jste měli úspěch. Jestli si dobře vzpomínám, pak ale činnost souboru na několik let ustrnula.
Ano. Po Náměstíčku proběhlo několik nepovedených pokusů zinscenovat další hry. Ale v roce 2007 jsme se dali opět dohromady a o rok později uvedli už pod jménem Opera Žatec naši další hru. Šlo o Mlhavé vyhlídky na motivy hry Normana Robinse Hrobka s vyhlídkou. Režie a dramatizace jsem se tentokrát ujal já a už mi to tak nějak zůstalo.

Další hry pak následovaly.
Následovala první autorská hra Požírači leknínů. Jednalo se o poměrně náročný kousek, pojednávající o lidech, žijících na pomezí dvou světů. Skutečného a virtuálního. Během repríz došlo i k natočení stejnojmenného filmu. Hudební složku filmu vytvořila lounská kapela Furt Rovně.

Pak přišly na řadu Přadleny, se kterými jste se dostali až do Hronova. Kdo k nim napsal scénář?
Scénář jsem opět napsal já. Inspirací mi byla pohádka bratří Grimmů a Jana Wericha. Po pohádce jsme se opět vrátili do současnosti, a tak vznikla autorská hra o přátelství, ztrátácha nálezech s názvem Dostihy. Zhruba v této době se naše Přadleny zúčastnily první soutěžní přehlídky a roztočily tak soukolí, které nás dovedlo až do vytouženého Jiráskova Hronova.

Hodně úspěšná je i nejnovější hra vašeho souboru Kurz sebedestrukce. Ta se odehrává v prostředí skupinových terapií a baví tématy, jako jsou boj se sarkasmem, sebelítostí nebo se závislostí na plastických operacích. Opět váš scénář?
Scénář jsem tentokrát nepsal sám, ale napůl s Janem Stejskalem, jehož humor to celé pěkně rozsvítil. Ano, hra je divácky velmi úspěšná. Možná také proto, že jsme k jejímu inscenování zvolili většinou nedivadelní prostory.

Obligátní otázka. Na čem pracujete teď?
V současné době se snažíme psát novou hru, ale téma bych zatím nerad prozrazoval. Pokud vše vyjde, možná bychom mohli kousek přečíst na Noci literatury, které se každoročně účastníme scénickým čtením.

Během letošních prázdnin, když jste prožívali radost z účasti v Jiráskově Hronově, ale pro soubor přišla negativní zpráva, že se z technických důvodů zavírá budova Jitřenky. Asi vás to mrzí?
Ano, zavření Jitřenky je pro nás velmi smutná zpráva. Jak pro členy Opery, tak loutkoherců. Náhradní prostory ke zkoušení pro loutkáře se řeší, aby mohli alespoň částečně zkoušet. Hrát pro veřejnost není bohužel kde. Zbývají pouze výjezdní představení pro maňásky a loutky na krátkých nitích. Což je škoda. Divadlo Jitřenka vlastní obrovský fundus loutek na dlouhých nitích, pro které teď dlouhou dobu nebude využití.

A co znamená zavření Jitřenky pro Operu?
Pro nás jako činohru je to také složité. Přadleny jsme měli možnost zkoušet v městském divadle. Kvůli vytížení divadla a v něm provozovaného kina je ale možný termín zkoušek pouze v neděli dopoledne, což pro nás není ideální. Naši aktuální hru jsme zkoušeli a hráli v Jitřence. Kde budou zkoušky probíhat teď, zatím nevíme.

Rýsuje se nějaké řešení?
Všichni napjatě sledujeme, jak město dál rozhodne. Doteď to vypadalo, že jeho vedení chtělo spíše vyřešit budoucí využití některých opuštěných budov tak, že tam pošle Jitřenku. Snažíme se ale neustále připomínat specifika budovy Jitřenky, jedinečnost řešení sálů a výhody, které s sebou přináší vzájemná úzká spolupráce mezi spolky a vypadá to, že se snad karta obrací. Členové rady i zastupitelstva s námi jednají, tak budeme držet palce, aby se Jitřenku podařilo co nejvíce zachovat takovou, jaká bývala a že se situace začne řešit co nejdříve.

Jak jste se vůbec dostal k divadlu?
K divadlu jsem se dostal ve druháku na střední škole, když do třídy strčil hlavu učitel Josef Šíšo a sdělil mi, že se v Žatci zakládá nový činoherní spolek. Prý ať se tam zajdu podívat. Moje divadelní zkušenost je tedy stejně stará jako Opera Žatec. Tedy asi 22 let. Divadlo mě téměř okamžitě okouzlilo. Je to svět s vlastními pravidly a ta pravidla mohou být prakticky jakákoliv.

Kde jste se divadlu učil?
Snažil jsem se učit ze všech možných zdrojů. Vladimír mě učil základům divadla ale i zodpovědnosti, zmíněné semináře zas teorii i praxi ostatních divadelních mechanismů a nejvíc mě toho samozřejmě naučilo samotné hraní.

Jak jste se dostal k loutkohereckému souboru Jitřenka?
V divadle Jitřenka už tehdy působil také spolek loutkářů. Bylo výhodné být ve stejné budově. Mohli jsme si vzájemně půjčovat techniku, herce nebo třeba kostýmy. Například kostýmy ze Ševce na střeše využili loutkáři k hraní živého Betlému v kostele na vánoce. Mezi loutkáři jsem potkal také svou nynější ženu Jitku. Díky ní a jejím rodičům jsem se začal o loutky zajímat více. Zpočátku jsem chtěl jen vypomoct se scénářem k Perníkové chaloupce. Potom jsem se trochu pokusil vyčistit a prodloužit scénář k pohádce O třech sněhulácích, a když už jsem byl u toho, tak jsem to zkusil i zrežírovat. No a to asi rozhodlo, že jsem propadl také loutkám.

Takže jste také součástí loutkohereckého sdružení Jitřenka?
Ano. Jsem také jedním z jeho režisérů, píšu a inscenuji pohádky v tomto skvělém kolektivu. Dokonce jsme si střihli i loutkový horor. Loni jsme zvítězili na regionální soutěži severočeských loutkářů v Lounech a společně s lounskými divadelníky jsme byli doporučeni do Mekky všech českých loutkářů – Loutkářské Chrudimi.

Dá se vypíchnout, co vás na divadle baví nejvíc?
Na divadle mě nejvíc baví ti lidé a jejich obětavost, kdy ve svém volném čase chystají něco, aby ostatní pobavili, dojali nebo je na něco důležitého upozornili. Kromě toho hraní a zkoušení pak ještě stěhují, uklízí, opravují, natírají, šijí… To vše jen ze své dobré vůle. Protože na loutkovém divadle není rukou ani hlasů nikdy dost, postupně začali někteří herci z Opery vypomáhat také v Jitřence a naopak někteří herci z Jitřenky si střihli činohru. Do toho všeho Radka Jandíková, která učí dramatickou výchovu na Základní umělecké škole, přivedla celou řadu mladých talentů, takže divadelní scéna v Žatci opravdu neobyčejně ožila.

Bydlíte v Žatci celý život?
Na krátkou dobu jsem se odstěhoval do Prahy, kde jsem pracoval, ale zjistil jsem, že mi nevyhovuje ta anonymita. Mám rád, když jdu po městě a potkávám přátele. To se mi v Praze nestávalo.