Kliknutím zvětšíteO Vánocích máme k sobě blíž. Jan Baxant to vysvětluje tím, že nám „měknou lidská srdce.“ „Přál bych všem, aby se vyvarovali toho, co by tuto blízkost mohlo otrávit a narušit. To ostatně vyvěrá z vánočního poselství,“ říká nejvyšší církevní hodnostář na severu Čech, který je od roku 2008 dvacátým biskupem litoměřickým.
Pak si ještě položil otázku, aby si na ni vzápětí odpověděl. „Proč si máme být blízcí? Protože se k nám přiblížil Bůh. Tak chtěl být blízko člověku, že se stal jedním z nás.“
Jak jsou na tom severní Čechy, tedy Litoměřická diecéze, co se týče počtu věřících?
Kupodivu velmi dobře. Když zde za námi přicházejí lidé, tak se zájmem a zcela dobrovolně. Tomu tak není všude v církevním světě. I ty náboženské a nejposvátnější věci mohou někdy zevšednět, stát se jen tradičním zvykem. Ano, samozřejmě, je v této diecézi frekvence účastníků bohoslužeb dosti nízká. Ale nemůžeme nikdy posuzovat skutečný náboženský vztah jen podle návštěvnosti v kostelích. Lidé tu mají otázky týkající se víry. Není to tu ztracená varta.
Vidím tedy, že na statistiky si církev nehraje. Co pro vás bude znakem úspěchu vaší biskupské mise?
Kdybych pro lidi, kteří se se mnou setkají, skutečně reprezentoval křesťanský styl života. A kdyby lidé aspoň trochu onoho křesťanského ducha přijali. Míním tím například ohleduplnost, to znamená vnímat druhé lidi, nejen sebe, aobětavost, neboli nezištné nasazení svých sil ve prospěch druhých. Pomáhat z ušlechtilosti, z dobroty srdce a tiše, ne s humbukem a reklamou. Toto se dá ve statistikách jen těžko zachytit. Kdyby se v lidech něco z toho alespoň trochu uchytilo, měl bych velkou radost.
Před vaším příchodem jste šest let působil jako generální vikář českobudějovické diecéze. Proč jste přišel na sever?
Kdybych si vybral místo, vybíral bych si podle lidského úsudku, a ten je ne zcela spolehlivý. U kněžského povolání je to tak, že si člověk místo nevybírá, ale je na ně povolán církevním představeným, potažmo Kristem. Všechno to, co je příjemné či nepříjemné, člověk vnímá úplně jinak, když si řekne: Já jsem si to nevybral, já jsem sem byl poslán. A všude tam, kde jsem byl, jsem byl docela rád. Vybrat si severní Čechy dobrovolně by mě nikdy nenapadlo. Nikdy bych si nevybral Litoměřice, i když jsem tu kdysi studoval, i když jsem je tedy trochu znal.
Jak byste srovnal jižní a severní Čechy?
V Budějovicích dlouho trvalo, než mě lidé přijali mezi sebe. Jižní Čechy jsou nádherný kraj, Jihočeši jsou s ním spjati, jsou na něj hrdí, a každý cizinec, který přijde, je pro ně náplavou. Když jsem přišel do severních Čech, nic v tomto smyslu jsem nepociťoval. V severních Čechách jsou svým způsobem náplavou všichni. Málokdo tady má stoleté kořeny. Takže bych řekl, že severní Čechy jsou pro nově příchozí snazším místem pro život. Velmi rychle se tu člověk začne pohybovat jako ryba ve vodě. A řekl bych, že severní Čechy se těm jižním co do krásy vyrovnají.
Mluví se o tom, že sever Čech je kamenolom Páně.
To řekl kardinál Trochta, který měl velké trampoty a bolesti. Současníci v severních Čechách to neradi říkají i slyší. Uvědomují si, že se tímto sloganem, trochu podceňuje území, ve kterém žijí. Chtějí, aby to byla zahrada nebo vinohrad. Ale pozor, v zahradě a na vinohradu je stejně těžká práce jako v kamenolomu. Ten slogan vyjadřuje i to, že v severních Čechách bylo a je obrovské množství nerostného bohatství. Spoustu uhlí bylo vyrubáno a téměř nic se za to do krajiny nevrátilo. Jistě, po dolech a lomech jsou jezera. V kamenolomu se téměř nedá žít. Ale kamenolom se dá v delším horizontu zúrodnit, zkulturnit. Krajina může časem získat lepší tvář.
Co je každodenním chlebem biskupa?
Všechno to, co prožívá každý jiný člověk. Den musí mít určitý řád a rytmus. Vstávám brzy, abych se v klidu a tichosti pomodlil, abych se připravil na celý den, promyslel si leckteré věci, které nelze promýšlet ve shonu dne. Co udělám ráno, je nejdůležitější, protože ráno je klid, pohoda. Potom mám ranní bohoslužbu, mši. Pak úřaduji, mám návštěvy. Odpoledne vyřizuji poštu včetně pastoračních dopisů. Potřebuji se připravit na promluvy, něco si prostudovat, pročíst. K večeru se někdy podívám na zprávy. Pak jdu spát.
Nepřipadáte si někdy víc jako úředník než kněz?
Naštěstí ne, protože jsem nikdy nechtěl být jen suchým úředníkem. Byrokracie, administrativa je součástí biskupské služby, ale ne tou nejdůležitější. I když vyřizuji papíry, dopisy, snažím se za nimi vidět toho živého člověka, který si na něco stěžuje nebo o něco žádá.
Mění se něco v církvi podle toho, kdo je zrovna biskupem, kardinálem či papežem?
Ne, vůbec. To základní je pořád dobré a stejné. Jednotlivé osoby mohou působit jen povrchové změny, to zásadní zůstává. A to je právě to krásné, co na křesťanství obdivuji a čeho se držím. Kristus, který si podmaňuje lidská srdce, je pořád stejný. Nositelé církevních úřadů samozřejmě ve své době něco znamenají, ale jejich pastorační zaměření se může u každého z nich lišit. To však není rozhodující. Rozhodující je, že Kristus je stále týž.
Takže pokud třeba církev reaguje na aktuální problémy, jako třeba že pomáhá uprchlíkům, dělá prostě to, co dělala vždycky?
Ano. Vždy vyzývala své členy, aby pomáhali potřebným. A to si nevymysleli církevní představitelé, ale vyplývá to z nauky Kristovy, z jeho vlastního chování. On se ujímal potřebných, měl velmi úzký vztah k maličkým, nemocným, k těm, kteří potřebovali pomoc. To je zásadní věc, platná neustále. Není ovšem nejpotřebnější ten, kdo jen křičí, že je mu zle, ale ten, kdo trpí v tichosti. Mám takovou osobní zkušenost z domova. Prožívali jsme občas i velkou bídu, někdy jsme doma neměli ani kousek chleba. Rodiče ale nikdy nenaříkali a nezoufali si. Naši přátelé si nás všimli, a pomohli nám.
Kdo jsou ti nejpotřebnější dnes?
Stačí se jít podívat do nemocnice, domovů důchodců a podobných sociálních ústavů. Trpí tam nejen pacienti, ale nedoceněním i lékaři, sestřičky, ošetřující personál. Všichni mají těžký úděl a potřebovali by povzbudit. Ti mnozí staří, věkem a nemocemi zesláblí lidé, by ani často ústavní péči nepotřebovali, kdyby se jejich děti o ně postaraly doma. Vím však, že i nemálo takových potřebných lidí už nikoho nemá a na ústav jsou pak odkázáni. Jejich nouze bychom si měli všímat.
Takže bychom se po utrpení měli dívat primárně v našem nejbližším okolí…
Ano, s otevřenýma očima a dobrým srdcem.
To je ostatně vaším biskupským heslem –„Ut videam“, tedy „Ať vidím“.
Je to věta, která mě upoutala, už když jsem studoval teologii. Vyjadřuje i můj osobní stav: podstoupil jsem operaci očí a určitý čas jsem neviděl. Vím tedy, co to znamená, když slepý žebrák prosil Pána Ježíše, aby mu pomohl. Mně ale nejde jen o pojem vidění ve smyslu koukání – mně jde o prohlédnutí, umět se dívat pod povrch, vidět souvislosti. Jako slepý žebrák Bartimaios, kterému pomohl Pán Ježíš. Co udělal potom, když ho Kristus uzdravil? Nešel domů ani jinam do světa, ale za Kristem.
V litoměřické biskupské rezidenci žijete už devátým rokem. Jak se vám tu bydlí?
Velmi dobře. Palác stavěli Italové, kteří mají rádi děti a rodinného ducha. Rezidence tak není jen úředním sídlem, ale i prostorem pro život. Je tu cítit milá přátelská atmosféra, něco z toho, co tu ti italští stavitelé po sobě zanechali.
Chodíte na pivo do biskupského pivovaru?
Občas si ho dám, když si tam s přáteli zajdu na oběd. Ale nemůžu tam chodit příliš často. Do našeho pivovaru chodím rád i z nostalgie. Sám jsem si jako student s mým bratrem v létě o prázdninách přivydělával jako číšník. Toto prostředí mi není cizí. Navíc náš otec byl hoteliérem.
Příští rok oslavíte dekádu svého biskupství. Na co se během ní soustředíte nejvíc?
Nemám ambici, abych něco zvlášť zdůraznil. Podporoval jsem vždy, aby lidé měli k sobě blíž, měli se víc rádi a jeden druhému vycházeli vstříc. Kdyby se mi v tomhle zadařilo, byl bych spokojen.
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
