Jak prožívá jedny z nejdůležitějších svátků v roce biskup litoměřické diecéze Jan Baxant? Jaký nejhezčí dárek kdy dostal? A jak by zhodnotil končící rok? Prozradil to v rozhovoru pro čtenáře Deníku.

Pane biskupe, prozraďte, jak obvykle trávíte Vánoce a Štědrý den. Bylo to letos stejné?

Pro mne, tak jako pro mnohé, jsou Vánoce časem uvědomění si, že my lidé k sobě patříme. První Vánoce, narození Ježíše Krista, byly potvrzením toho, že nejen my lidé jsme mezi sebou propojeni, ale že i Bůh je s námi spojen a my s Ním. Štědrý den trávím obdobně jako všichni ostatní. Hodně vzpomínám na své zemřelé rodiče i další příbuzné a přátele, s kterými jsem mohl ujít kus svého vlastního života. Jako kněz, a nyní i biskup, mám velmi širokou rodinu, jež je složena z těch, které mám rád a oni snad i mne. Nesu za ně odpovědnost a oni mě duchovně podporují svými modlitbami. Říká se tomu „duchovní přátelství" či „duchovní rodina". Víme o sobě a podporujeme se.

24. prosince dopoledne pravidelně navštěvujete litoměřickou nemocnici. Kde se tato tradice vzala a proč zůstáváte věrný právě nemocnici?

O Vánocích, tak jsem byl doma vychováván, se nemá zapomínat na potřebné, trpící a nemocné lidi. Na Štědrý den dopoledne procházím celou litoměřickou nemocnicí nejen proto, že tak činili i moji biskupští předchůdci, ale i proto, že nemocným o vánočních svátcích v nemocnicích je dosti smutno. Nejsou doma. A pak chci také potěšit sloužící nemocniční personál v den tak krásný a popřát jim požehnané Vánoce při službě a rovněž i jejich rodinám.

Může se zdát, že se smysl adventu pomalu vytrácí a toto období mají lidé čím dál více spojené s úklidem a sháněním drahých dárků na poslední chvíli. Co byste takovým lidem poradil? Nebo je podle vás situace v tomto ohledu lepší, než se na první pohled jeví?

S adventem už tradičně souvisí úklid domácnosti a shánění dárků. Nic proti tomu nemám, pokud se uklízí a dárky se připravují proto, že se chce udělat radost druhým. V uklizené domácnosti se přece lépe dýchá a dárky, i na poslední chvíli shromážděné, mohou způsobit radost. Myslet na druhé, to je i vánoční charakteristika.

Jak jste svátky konce roku prožíval jako malý?

Jako dítě jsem Vánoce vždy trávil v rodinném kruhu. Nedostávali jsme nikdy žádné velkolepé dárky, ale byli jsme pospolu. U vánočního stolu Štědrého dne nás bylo dost, ale měli jsme se rádi a například my děti jsme byly šťastny, když jsme si mohly rozdělit jeden pomeranč na šest dílů. Mám pět sourozenců.

Vzpomenete na nejkrásnější dárek, který jste dostal?

Krásných, ze srdce darovaných dárků jsem během svého života dostal mnoho. Nejkrásnější dárky jsou vždy od dětí. Stále vzpomínám na jeden obrázek, který mi namaloval šestiletý chlapec. Jmenoval se Toník. Daroval mi svůj obrázek kostelíčka s tím, že za to nic nechce, že to neprodává. Uvědomil jsem si, že i malé dítě je schopno nezištnosti a dobroty. Jedná ze srdce. Zadarmo, jen tak, z lásky.

Kalendář se už brzy přehoupne do roku 2016. Jak se podle vás do dějin zapíše ten uplynulý?

Neznám všechny souvislosti a nevím o všech událostech ve světě, i když se dění snažím sledovat. Pro mne to je rok, ve kterém jsem se ujistil, že Bůh má vše pevně ve své ruce. Kdyby tomu tak nebylo, svět by jistě vypadal jinak. Byl by bolestnější a mnohem smutnější.

Jan BaxantJak jste tento rok prožíval vy a jaký byl pro diecézi?

Chci všechny dny roku prožívat nikoliv v izolaci svého úřadu, ale mezi lidmi a s nimi. Jejich radosti chápu jako radosti mé a jejich trampoty se mě též dotýkají. Toužím po tom, aby se celá diecéze stávala životaschopnou správní jednotkou celé české církevní provincie. Se spolupracovníky usilujeme o to, aby se území naší diecéze stále víc proměňovalo v jakousi „oázu" přátelství a sounáležitosti.

Mezi lidmi stále nejvíce rezonuje uprchlická krize. Jak ji vnímáte?

Vybízím všechny své přátele a diecezány, abychom podle svého křesťanského přesvědčení a současně podle svých možností pomáhali všem potřebným a ohroženým, zvláště matkám s opuštěnými dětmi na útěku. Musím však připojit i to, že pokud takovým lidem pomůžeme a oni se po určitém čase dokáží již postavit na své vlastní nohy, požádat je, aby se snažili vrátit zpět do své vlasti, kde zanechali své staré a nemocné příbuzné. Neboť kdo jim pomůže? I na ně musíme myslet. V naší diecézi totiž velmi dobře víme, co je ztráta domova, ztráta domácích kořenů, ztráta vlasti.

Dokáže podle vás katolická církev nabídnout útěchu či přímo východiska pro tuto a další podobné situace, které se dnešního člověka dotýkají?

Katolická církev netouží být vševědem. Nabízí Kristovo evangelium a dobrý příklad opravdových křesťanů. Velmi správně charakterizujete poslání katolické církve: „nabídnout útěchu". Chceme nabízet, ne se podbízet a násilně přemlouvat a nutit. Jsme připraveni a ochotni potěšit, vyslechnout, „pohladit na duši" a vypomoci i konkrétní charitativní službou.

Jaký byste si přál, aby byl rok nadcházející? Co byste popřál čtenářům?

Nemám nikdy v úmyslu si cokoliv přát pro sebe. Ponechávám vše Božímu řízení. Čas našeho života a běh roků není v naší moci. Spíše se Pánem Bohem nechávám překvapovat a vše od Něho s vděčností přijímat. Čtenářům přeji, aby svůj zrak neupírali jen na novinové či internetové stránky, ale aby se pokusili alespoň někdy, v příhodný okamžik, porozhlédnout kolem sebe a zadívat se i do lidských očí svých bližních. Někdy totiž jsou v nich slzy. Je na nás, abychom rozpoznali, zda jsou to slzy smutku či lidského štěstí. Mohou to být pro nás krásné příležitosti i vážné výzvy.

Děkuji za rozhovor.