Ruce nad hlavou, národní dres, oslava světové či evropské medaile. Takový obrázek jsme v minulých letech v podání blšanské cyklistky Lucie Hochmann, dříve Záleské, vídali pravidelně. Třikrát také ovládla anketu pro nejúspěšnějšího sportovce regionu. Nyní ale nezávodí, stojí na rozcestí svého sportovního života. Bude jezdit dál? Neví, chtěla by, ale řeší problémy v týmu.

Pokud se potíže nepodaří vyřešit, bude to pravděpodobně v osmadvaceti letech znamenat konec profesionální kariéry. Bohaté kariéry plné velkých úspěchů. Lucie Hochmann na ně v rozhovoru pro Deník zavzpomínala.

Nedávno jsme na televizních obrazovkách mohli sledovat světový šampionát na dráze. V posledních letech jsme vás tam pravidelně vídali v národním dresu a oslavovali vaše úspěchy. Tentokrát ale ne. Proč?
Bohužel, nebyla jsem tam. Aktuálně nejezdím.

Lucie Hochmann, dříve Záleská, z Blšan patří dlouhá léta k evropské i světové špičce v dráhové cyklistice. Doma má zlato z ME a dalších devět medailí z MS a ME. Domácích titulů má 28letá cyklistka nepočítaně. Třikrát se stala vítězkou ankety Nejúspěšnější sportovec okresu Louny. Vloni získala čtyři tituly mistryně republiky, pomohla také vyjet body pro účast českých jezdkyň na světových pohárech. Společně s Kateřinou Kohoutkovou zvítězila v madisonu například v závodě v Barceloně. Na ME byla 14. a 16., na Evropských hrách dojela na 10. pozici.

Co se přihodilo?
V poslední době se v Dukle Praha začaly dít věci, které se mi nelíbí a podle mého jsou nestandardní. Bylo mi naznačeno, že buď to nechám být nebo skončím. A protože jsem to nenechala být, nebyla mi prodloužena smlouva. Takže nemám nyní kde jezdit.

Takže jste se rozhodla skončit?
Nerozhodla. Nedávají mi zatím jinou možnost. Ale zticha jsem být nechtěla.

Končit nechcete?
Nechci ještě končit, chuť mám. Ráda bych pokračovala, ale za seriozních podmínek.

Takže aktuálně ani na dráze netrénujete?
Momentálně ne. Ale snažím se udržovat, trénovat jinak, v rámci možností. Pořád doufám.

A jaký je současný stav vašeho sporu?
Zatím čekám, co bude, jak se situace vyvine. Myslím si, že se nezachovali správně a po poradě s advokátem jsme podali žalobu. Myslíme si, že smlouvu neprodloužili neoprávněně, účelově. Čekáme tedy na rozhodnutí soudů.

A jaký důvod k neprodloužení smlouvy vedení Dukly uvedlo?
Žádný.

Žádný oficiální důvod? Špatná výkonnost, zaměření na mladší závodnice, nic takového za tím nebylo? Žádný takový důvod jste neslyšela?
Ne. Oficiálně nic. Jen, jak jsem říkala, mi bylo naznačeno, že když nebudu zticha, že dojezdím. A když jsem zticha nebyla, přišlo ukončení.

A nemá zaměstnavatel právo smlouvu neprodloužit?
To by jistě měl. Ale nesmí to být neoprávněné.

A nelze jezdit za jiný tým než za Duklu?
V Čechách prakticky ne. Jiný profesionální dráhařský tým u nás není.

Vrátím se k vašim slovům o nestandardních věcech. Co se vám nelíbilo?
Změnilo se mnoho věcí, především šlo o financování. Jezdili jsme například na několik let starém materiálu, přitom finance byly. Dříve jsme měli každý rok dobrý materiál, nový, měli jsme, co jsme potřebovali k závodění. Nyní jsme ale měli kolo třeba několik let, materiál zastarává a je to vidět na výkonech. Ostatní jdou přitom materiálově dopředu. Tréninkové podmínky se zhoršily. Také přípravu jsme si mnohdy částečně platili sami. Dukla se výsledkově hodně propadla, myslím, že z části za to mohou podmínky. Ale vedení Dukly říká, že je vše v pořádku.

Čekáte tedy na vyjádření soudu. Ty ale nějakou dobu trvají. Jak dlouho budete čekat?
Těžko říct. Snad se to co nejdříve vysvětlí a vyřeší. Když to bude trvat déle než rok, bude to hodně těžké. Pokud se to rychle a úspěšně nevyřeší, tak je to s velkou pravděpodobností konec mojí sportovní kariéry.

Jste na to připravená? Plánujete, co budete dělat po sportovním životě?
Přemýšlím nad tím. Život není jen cyklistika. Začala jsem se hodně zajímat o dentální hygienu, líbí se mi práce zubních instrumentářek, tak se možná vydám tímto směrem.

Nemusíte teď na trénink, máte více času, pojďme tedy zavzpomínat. Kdy jste si poprvé sedla na kolo? Kdo vás k němu přivedl?
Tuším, že poprvé to bylo asi ve třech letech. Viděla jsem to u táty, který dříve také úspěšně závodil, takže jsem k tomu měla blízko.

A první závody?
To bylo v Německu. Bratr tam závodil a součástí byl i závod pro děti. Vyhrála jsem a u kola už zůstala.

A u vyhrávání také.
To zase ne, nevyhrávala jsem pořád. Ale párkrát jsem v kariéře zvítězila, to je pravda (směje se).

Myslím, že vaše vítězství bychom ani nespočítali, bylo jich mnoho a mnoho. Když zavzpomínáte, který okamžik v dosavadní kariéře byl pro vás ten nej nej nej?
Titul mistryně Evropy z roku 2008 z Polska. Vyhrála jsem mezi juniorkami ve scratchi. To byla velká událost, tím žila i celá vesnice (usmívá se).

Medaile jste z evropských a světových šampionátů vozila pravidelně. Máte je spočítané?
Ano, z Evropy a ze světa mám deset medailí. Jednu zlatou, zbytek stříbrné a bronzové. Celá ta doba dříve v Dukle, za pana Kopače, byla krásná. Správná parta lidí a spousta pozitivních zážitků.

Cenné kovy jste sbírala v juniorských kategoriích a mezi ženami do 23 let. V kategorii elite vám chyběl kousek. Ale několikrát jste byla v nejlepší desítce.
Nejblíže jsem byla na Evropě ve vylučovacím závodě v roce 2016 v Paříži. Dojela jsem čtvrtá, tam chyběl kousíček. A podobné to bylo v omniu, tam jsem byla osmá.

Jezdíte omnium, tedy jakýsi dráhařský víceboj, scratch, vylučovací závod, bodovací závod, madison, což je klání dvojic, ale také stíhačku. Tu jste měla myslím nejraději. Je to tak?
Ano, stíhačka byla dříve nejoblíbenější a také nejúspěšnější. Ale v poslední době byl nejoblíbenější madison, to mě hodně naplňovalo. Bohužel jsem kvůli sporu přišla o možnost bojovat o olympiádu v Tokiu.

A domácí tituly máte spočítané?
To nemám, těch bylo opravdu hodně.

No každý rok jste jich měla hned několik, takže asi desítky.
To asi ano.

Máte také řadu dalších národních medailí. Na silnici hlavně tedy z časovky, tam máte i nějaké zlaté. Ale nedávno jste byla stříbrná za Noskovou v individuálním hromadném závodě, o kousek.
Ano, bylo jich hodně. A ten stříbrný závod na silnici? Tam to bohužel bylo takové nešťastné. Myslím, že si soupeřka ve spurtu nepočínala úplně férově, ale nikdo z rozhodčích se neodvážil k diskvalifikaci. Myslím, že tam jsem měla vyhrát.

Předtím jste nakousla olympiádu. Tokio je tedy mimo hru?
Ano. Vyjela jsem si účast na světových pohárech v madisonu společně s Kačkou Kohoutkovou, měli jsme možnost bojovat o Tokio. Jako jediné z Dukly Praha. Bohužel, tímhle sporem jsem o možnost kvalifikace přišla.

Vraťme se ještě o pár let zpátky. Rio 2016. To vám uteklo o pár bodů v žebříčku… Mrzí to dodnes?
Mrzí. Účast na olympiádě mi tedy asi bude chybět.

Tehdy jste se v omniu pohybovala kolem osmnáctého, dvacátého místa na světě. Přibližně tolik závodnic tam i startovalo. Z Evropy mohlo jet ale kvůli přísným kvótám jen osm závodnic. Další místa dostaly jiné, ne tak úspěšné kontinenty. V evropském žebříčku jste byla kolem dvanáctého, třináctého místa. Nechybělo moc, bodů vám nescházelo mnoho.
Tak nějak to bylo. Olympiáda je zvláštní v tom, že tam musí být všechny kontinenty. A tak se někdy stane, že tam je horší závodník, než je světový žebříček, ale musí tam mít všichni zastoupení.

Předtím jsme mluvili o nejlepším momentu kariéry. A co ten nejhorší?
O tom nerada mluvím. Pád v roce 2013 v Prostějově. To vypadalo velmi zle. Naštěstí při mě stáli všichni svatí a vše dobře dopadlo. Měla jsem těžké zranění hlavy, šlo tenkrát o život.

Ale vrátila jste se. Kolo pro vás asi hodně znamená…
Měla jsem velké štěstí. Poznala jsem Jiřího, jezdil za mnou do nemocnice a pomohl mi dostat se z toho. Začala jsem s ním jezdit po závodech, na soustředění a na kolo jsem se dokázala vrátit.

Kolo vás provází odmalička. Trávíte na něm hodiny denně, tisíce kilometrů. Co pro vás kolo znamená?
Kolo je součástí mojí široké rodiny. Nejdříve to byla zábava, pak i zaměstnání. Splnění snu. Celý život je mojí součástí.

Vyrazíte na kole, i když máte volno? Po sezoně, na cyklostezku, jen tak se projet?
Ano. Bydlím asi sto metrů od cyklostezky, takže tam vyjíždím.

A když vyrazíte s přáteli. Počkáte na ně nebo jim ujedete?
Jezdíme společně.

Takže vám musí stačit.
Spíš už bych nikomu neujela (směje se).

Byla jste s cyklistikou po celém světě. Která země vás nejvíce zaujala? A která naopak nepatřila k oblíbeným?
Nejraději jsem měla Itálii. Přirostla mi k srdci. A nejméně Kolumbii, tam se mi nelíbilo. A bylo to tam i nebezpečné. A úplně dobře mi nedělala ani aklimatizace.

Deset medailí ze světa a Evropy, titul mistryně Evropy, řada účastí na MS a ME. Co pro vás znamenalo reprezentovat?
Nezapomenutelné zážitky. Obléct si národní dres, dojít v něm na stupně vítězů. Poslouchat hymnu byl sen.